Úvodem: skepse a pluralita

Když se v roce 2012 literární teoretik, historik a kritik Aleš Haman zamýšlel nad vývojem literární vědy (nejen domácí) posledních desetiletí, charakterizoval její aktuální situaci výmluvně: „únava z teorie“. Tato údajná únava nastoupila poté, co byla – v kontextu postmoderní situace – zpochybněna představa všeobjímající syntézy. Postmoderní skepse byla v našem kontextu nadto spojena s ideologickým pohybem a politickou změnou, které přinesl „annus mirabilis“ 1989. Česká literární věda se zbavila těch dogmatismů, které ji v předchozích dekádách (ovšem v různé míře) postihovaly. Víceméně úspěšně překonala mezinárodní izolaci, do níž ji sevřel krunýř normalizace, a otevřela se širokému spektru metodologických inspirací. Haman ve vzpomenuté studii hovoří také o „odideologizování“ literární vědy a „uvolnění teoretických hledisek“, takže současný stav literárněvědného myšlení prý připomíná Foucaultův „nekonečný šum diskurzů“ i nerozrůzněnou všehochuť obecného mínění zároveň. Znamená to snad, že radikální pluralita, jíž jsme dlouhodobě svědky, odsuzuje literární vědce k tomu, aby z trosek velkých metod 20. století, jako byla strukturalistická analýza, historický materialismus, psychoanalýza či fenomenologická redukce, vybírali stavební materiál pro své příležitostně konstruované teoreticko-metodologické přístupy?

Záporná odpověď je namístě. Už proto, že literární věda – to není jen teorie či metateorie, nýbrž i literární historie, která se od „tvrdé“ teorie odlišuje jak svým předmětem, tak způsoby formulování otázek či místy jejich artikulace (ostatně jak uvidíme dále, právě v oblasti literární historie vzniklo několik pozoruhodných počinů). A třebaže je zřejmé, že čas velkých metod, jež určovaly vývoj vědy přinejmenším od 19. století, nejspíš opravdu minul, neznamená to, že by osudem dnešní literární vědy zůstával eklekticismus. Můžeme vyzdvihnout hned několik metodologických trendů, předmětů vědeckého zájmu a literárněhistorických témat. Obtížnější je určení jejich společného jmenovatele, nicméně jisté pojítko zaznamenat přece jen můžeme. Je – předběžně formulováno – tvořeno tím, co Haman nepřesně nazval „odideologizováním“ literární vědy. Jedná se o snahu reflektovat ideologické zakotvení vědeckého jazyka; „odideologizování“ lze chápat jako likvidaci iluze, že existuje neutrální metajazyk, čili jazyk objektivního popisu a nestranné analýzy. Každý vědecký výkon, analytický, natož interpretační, se totiž rodí z konkrétní situace, jíž je spoluurčován; a „objektivita“ není něco, čeho bychom mohli sami jednou provždy dosáhnout, nýbrž je neukončeným procesem – výsledkem vyjednávání, kolektivního sdílení poznatků a svobodné názorové výměny.

Pokusme se nyní o sestavení jakési mozaiky, základního rozvrhu, který však sotva může zastoupit „úplný“ (panoramatický) obraz současné české literární vědy, tj. literární vědy zhruba od roku 2010 po současnost. Leccos bude chybět, některá jména zůstanou nevyslovena, aniž by jim tím měl být upřen význam – výběr je pouze účelový, nikoli hodnotící. Následující poznámky si rozdělme do dvou částí. V první, výčtové části se zaměřím na časový aspekt (generační zvrstvení) sledovaného období; ve druhé části představím výběr témat a metodologických koncepcí, jež po mém soudu definují stav současného literárněvědného bádání; a na závěr připojím několik doplňujících a shrnujících poznámek.

1. Generační vrstvy

Kategorie generace sice není historicky ani sociologicky jednoznačná, přesto ji můžeme použít coby pracovní nástroj k úvodnímu rozlišení časových vrstev. Klasik sociologie Karl Mannheim operoval s pojmem generační vědomí, což jsou názory a postoje, které vznikly jako reakce na určité historické okolnosti či události.

Mluvíme-li o generaci badatelů narozených ve dvacátých a třicátých letech 20. století, zahrnujeme pod pojem generačního vědomí zkušenost s předchozím politickým systémem, případně zkušenost s exilem na jedné straně a na straně druhé zkušenost s dominantním vědeckým paradigmatem, zejména se strukturalismem. Příkladem může být Lubomír Doležel (1922–2017), jehož badatelským východiskem byla strukturalistická lingvistika. V kanadském exilu, ovšem už pod vlivem aktuálních teoreticko-metodologických trendů, rozpracoval svou naratologickou koncepci a teorii fikčních světů, v závěrečném období se věnoval vztahu fikce a historie a postmoderní prózou (Heterocosmica II. Fikční světy postmoderní české prózy [2014]). Na strukturalistickou tradici odkazuje rovněž dílo shora citovaného Aleše Hamana (1932). U Hamana se znalost širších kulturních a teoretických kontextů snoubí s všestranností, s jakou se takřka rovným dílem věnuje jak literární teorii a historii (Osudy moderního umění [2012], Literární dílo a soudobé literární věda [2012], Tři stálice moderní české prózy: Neruda, Čapek, Kundera [2014]), tak kritické recepci odborných i beletristických novinek. Úzký vztah ke strukturalismu si uchovával Milan Jankovič (1929–2019), jenž promýšlením Mukařovského pojmu sémantického gesta ověřoval nosnost strukturalistické metodologie při interpretaci literárního textu (kupř. Hrabalových děl).

Aleš Haman. Foto: nakl. Academia

Jiné badatelské typy představují Jiří Brabec (1929), Jiří Opelík (1930) a rusista a komparatista Vladimír Svatoň (1931–2018). Brabec a Opelík, nositelé Ceny Jaroslava Seiferta (2017), formují literární historii i kritiku už více než půlstoletí. Jejich přístup je spíše tradičně filologický a hermeneutický, avšak poučený strukturalistickým pojetím znaku. Brabec se autorsky podílí na monumentálních, dosud třísvazkových Dějinách nové moderny (2010, 2014, 2017; podrobněji viz níže) a publikuje rovněž v internetovém periodiku Echa. Opelík pokračuje v dlouholetém studiu meziválečné literatury, jmenovitě děl bratří Čapků (naposledy vydal monografii Josef Čapek [2. vyd., 2017] a soubor studií Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi [2016]). Svatoňův myšlenkový svět se utvářel v inspiračním průsečíku německé idealistické filozofie a historické poetiky. Literárněhistorické hledisko u něho přerůstalo v intenzivní zájem o evropské duchovní dějiny a dynamiku vztahu mezi západním a východním kulturním okruhem. Šíři jeho odborných témat – od ontologie fikčních světů, přes otázky ruské identity či kontext střední Evropy až po kritiku postmoderního historismu – naznačuje i kniha komparatistických studií Na cestě evropským literárním polem (2017).

Generační vědomí literárních vědců narozených mezi druhou polovinou padesátých let a následujícím desetiletím se utvářelo v reakci na politickou a společenskou změnu po roce 1989 a s dosud nevídaným rozšiřováním metodologického pole: druhdy oficiálně prosazovaný literárněvědný marxismus se stal minulostí a český strukturalismus pouze jednou z mnoha možností. V dílech těchto autorů nalezneme inspiraci analytickou filozofií, fenomenologií, naratologií, teorií fikčních světů či kvantitavními metodami sociologického výzkumu. Vladimír Papoušek (1957) a Petr A. Bílek (1960) své úvahy o povaze literárního diskurzu rozvíjejí pod vlivem amerického pragmatismu (srov. kolektivní monografii Stopy pragmatismu [2016]), teorie řečových aktů (J. L. Austin) a částečně Foucaultovy archeologie vědění. Společně anebo s širším autorským kolektivem sestavili soubory Cosmogonia. Alegorické reprezentace „všeho“ (2011) či Kontext v pohybu. (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře (2018). Papoušek je také autorem interpretačních studií o exilových autorech (E. Hostovském a O. Barényiové), Bílek se mimoto věnuje literární a kulturní kritice. Naratologický kořen zpravidla (i když ne vždy) mívají analýzy Tomáše Kubíčka (1966), jejichž platnost prověřuje na prózách M. Kundery (srov. knižní esej Středoevropan Milan Kundera [2013]), J. Čepa (Dvojí domov Jana Čepa [2014]) nebo v kolektivních monografiích Naratologie. Strukturální analýza vyprávění (společně s P. A. Bílkem a J. Hrabalem [2013]) a Sémantika narativního prostoru (2015). Naproti tomu Jiří Trávníček (1960), někdejší interpret moderní lyriky i prozaické epiky a znalec polské literární vědy, přesunul svůj zájem k systematickému průzkumu čtenářství a k sociologii literatury; na tato témata publikoval řadu prací, např. Čtenáři a internauti. Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení (2010), Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy (2013), Překnížkováno. Co čteme a kupujeme (2013) nebo Čtenářská republika. Generace, fenomény, životopisy (2017).

Jiří Trávníček. Foto: Robert Sedmík, nakl. Host

Spíše tradičními postupy literárněhistorické a biografické práce se vyznačují texty Pavla Janouška (1956), k jehož posledním pracím patří rozsáhlá biografie Ten, který byl. Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou. Úvod povahopisný (2014). Soustavné evidenci nových jmen současné české literatury se věnuje Lubomír Machala (1958), autor drobnějších informativních publikací Prolegomena české polistopadové literatury (2011) a Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (2013). Naopak bohemistka a rusistka Libuše Heczková (1967) patří k nevelkému počtu badatelek, které se inovativně – jako historičky i editorky – zabývají feminismem a otázkou genderu v moderní české literatuře a kultuře, což dokládá její spoluúčast v kolektivních dílech Iluze spásy. České feministické myšlení 19. a 20. století (2011), O ženské práci. Dobové (sebe)reflexe a polemiky (2014) nebo Nezbytná, osvobozující, pomlouvaná. O ženské práci (2017), objevně zprostředkovávajících dobové kulturně-společenské projevy i ohlasy ženské emancipace.

Libuše Heczková

Literární vědce narozené v sedmdesátých a osmdesátých letech spojuje zkušenost s pluralitou, která charakterizuje společnost i metodologickou situaci literární vědy po roce 1989. Tito badatelé do uvedené situace jednak vstupují, jednak ji spoluutvářejí – pluralitu prohlubují, ale i kriticky reflektují. Souhrnně a s jistým schematickým zjednodušením řečeno, stojí v trojím proudu. První proud představuje naratologie a teorie fikční světů i dosud přetrvávající tradice strukturalismu, která se však už stává předmětem historických a metateoretických hodnocení. Ondřej Sládek (1976) ve svých publikacích zhodnocuje význam strukturalistické metodologie, a to v českém i mezinárodním kontextu (Jan Mukařovský. Život a dílo [2015], Český strukturalismus v diskusi [2015], The Metamorphoses of Prague School Structural Poetics [2015], Slovník literárněvědného strukturalismu [2018]), zatímco Bohumil Fořt (1973) se pokouší o aplikaci teorie fikčních světů na materiál české literatury (Fikční světy české realistické prózy [2014]). Naratologií se mimo jiné zabývá také Jiří Hrabal (1973), autor monografie Fokalizace. Analýza naratologické kategorie (2011). Pomyslné rameno tohoto proudu představují metodické přístupy ovlivněné aplikací počítačových softwarů a digital humanities či tematizující fenomén umělé inteligence v tvůrčím procesu. Sem spadají studie Roberta Kolára (1977) nebo Petra Plecháče (1985), např. jejich společná práce Kapitoly z korpusové versologie (2017), či aktuální odborný zájem Karla Pioreckého (1977).

Druhým proudem jsou přístupy, které zprostředkovávají nebo dále rozvíjejí koncepce poststrukturalistické, dekonstruktivistické a genderové a které směřují k novému promýšlení materiality a mediality v literatuře. V této souvislosti je třeba zmínit publikaci Jana Matonohy (1977) Za (de)konstruktivismem. Kritické koncepty (post)strukturální literární a kulturní teorie (s autorským kolektivem [2017]), interpretační studie Jakuba Češky (1971) věnované dílu Milana Kundery a Bohumila Hrabala (Průzračnost tvorby v zrcadle literatury [2014], Bohumil Hrabal – autor v množném čísle [2018]), lexikografický titul autorského kolektivu pod vedením Richarda Müllera (1977) a Pavla Šidáka (1977) Slovník novější literární teorie. Glosář pojmů (2012) nebo antologii připravenou R. Müllerem a Josefem Šebkem (1980) Texty v oběhu. Antologie textů z kulturně materialistického myšlení o literatuře (2014). Problematiku literárního popisu v intermediálních souvislostech, na pomezí textuality a vizuality, rozpracovává ve svých studiích autorský tandem Alice Jedličková (1963) a Stanislava Fedrová (1979), např. v knize Viditelné popisy. Vizualita, sugestivita a intermedialita literární deskripce (2017). Specifické postavení mají práce Blanky Činátlové (1976), která svou fenomenologickou a kulturně antropologickou erudici využila při zkoumání kulturních a literárních aspektů tělesnosti; patří však rovněž k těm vzácným autorkám, jež rozvíjejí tradici literárněvědného eseje (viz soubor jejích interpretačních průniků Odradky. Věc a věcnost v literatuře [2015]).

Třetí proud, který tematicky ohlašuje výše zmíněná antologie a který souvisí s materialistickým pojetím kultury, určuje zvýšený zájem o společenské aspekty literatury a literární komunikace, o sledování vztahu mezi literaturou a kulturními institucemi či kulturní politikou a v neposlední řadě výzkum populární kultury. Náleží sem kupř. monografie Víta Schmarce (1979) o stalinské kultuře Země lyr a ocele. Subjekty, ideologie, modely, mýty a rituály v kultuře českého stalinismu (2017) nebo práce Petra Andrease (1985) o normalizační literární kritice Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace (2016). Populární kultuře, konkrétně komiksu, se intenzivně věnuje Pavel Kořínek (1982) v rozrůstající se řadě knižních titulů: Signály z neznáma. Český komiks 1922–2012 (soubor studií společně s L. Česálkovou, I. Hanouskem, M. Foretem, M. Jarešem, T. Pospiszylem, T. Prokůpkem a V. Schmarcem [2012]), Dějiny československého komiksu 20. století (společně s T. Prokůpkem a dalšími [2014]), V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu (společně s M. Foretem a M. Jarešem [2015]), Punťa. Zapomenutý hrdina českého komiksu 1934–1942 (společně s L. Kořínkovou [2018]).

2. Témata a přístupy

Po předchozí, enumerativně pojaté části, obrátíme nyní pozornost na témata a přístupy, jež – alespoň zčásti – vystihují aktuální situaci současné české literární vědy. Jak bylo naznačeno, v rámci metodologické plurality můžeme zaznamenat určitý posun v chápání literatury coby předmětu studia. Na jedné straně dochází k určité „technizaci“, spojené s rozvojem informačních technologií, systematickým budováním databází a tvorbou aplikací, jako jsou např. volně dostupné databáze České literární bibliografie, online nástroje versologických odborníků či stále se rozšiřující, informačně bohatý Slovník české literatury po roce 1945 či Slovník českých nakladatelství 1849–1949. Některé online projekty mohou efektivně plnit i popularizační funkci, jak ukazují stránky Brno poetické nebo Česká elektronická knihovna. Na straně druhé vznikají nové literárněhistorické přístupy, jejichž jednotící zásadou je vnímání literatury jako součástí širšího komunikačního kontextu a společenského pohybu. Uveďme v této souvislosti tři příklady.

Autorský kolektiv pod vedením V. Papouška od roku 2010 pracuje na ambiciózních Dějinách nové moderny. Dosud vyšly tři mohutné svazky (2010, 2014, 2017) výkladově pokrývající léta 1905–1947. Základním rysem rozvětveného výkladu je jeho přiznaná a kriticky reflektovaná konstruovanost: dějiny zde nevystupují jako „přirozený filtr“, který logicky a poněkud direktivně organizuje „velké vyprávění“ moderní české literatury; jsou tu naopak prezentovány jako výsledek vědomé autorské konstrukce, jež však neznamená libovůli, nýbrž neustálou kritickou reflexi vlastního poznávacího hlediska. V tom se jistě odráží poučenost postmoderní skepsí a odmítání představy, že dějiny a literatura mají svou trvalou „esenci“. Výsledkem takového přístupu je „rozpohybování“ literárních dějin, dané tím, že popisované jevy nevycházejí následně (sukcesivně) jeden z druhého jako nutný důsledek lineárního vývoje. Autoři se snaží tyto jevy zachytit (neboli „přistihnout“) v momentu jejich ustavování a v síti vzájemných vztahů (často skloňovaným termínem je zde proto výraz „konfigurace“). Vědomá problematizace linearity vede k tomu, že výklad je členěn pomocí jednotlivých řezů – vstupů do určité historické situace, jež mají být oživovány ve své nerozhodnutosti, tj. bez hodnotících závěrů formulovaných historiky ex post. Dějiny tak přestávají být jednoznačně spojovány s chronologií vývoje, „rozkládající“ se do plochy – jsou doslovně mapovány.

Jiný způsob problematizování lineárně pojímaných dějin literatury formuluje, zpravidla se svým autorským týmem Dalibor Tureček (1957). Turečkovo úsilí o systematickou konceptualizaci stylových jevů 19. století, zvláště romantismu, je založeno na tzv. synopticko-pulzačním modelu vycházejícím z myšlení slovenského literárního historika Petera Zajace a z filozofických myšlenek Ladislava Hejdánka – viz kolektivní práce České literární romantično (2012), Český a slovenský literární parnasismus (2012), Český a slovenský literární klasicismus (2017) nebo autorovo ohlédnutí za výzkumem literární diskurzivity 19. století obsahuje Sumář (2018). Tureček se hlásí k pojetí literárněhistorické práce, které neusiluje o obsažení „objektivní pravdivosti“, ale vytváří modely, jejichž kritériem je míra užitečnosti a výkladové přesvědčivosti. Metaforické výrazy „synapse“ a „pulzace“, pomocí niž je daný literární jev (např. romantismus) otevírán do různých stran – směrem k jiným, současně existujícím pojetím literárnosti nebo také k jiným podobám umělecké praxe (výtvarné, hudební). Ani tentokrát – podobně jako u autorů Dějin nové moderny – není literárním jevům přiřknuta nějaká „esence“, ale jsou vykládány v jejich kontextovém zakotvení, v jejich proměnlivost, procesuální nestálosti, což ovšem neznamená, že nemají své příznaky („markery“). Užitím synapticko-pulzačního modelu pak Tureček a kol. docházejí ke zjištění, že neexistuje jeden romantismus, ale několik romantismů („Kollárův“ vlastenecký, „Máchův“ subjektivní apod.).

Dalibor Tureček. Foto: Jana Klomfarová, Deník.cz

Dalším příkladem literárněhistorické inovace jsou rozsáhlé dějiny literární cenzury V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014 (2015), zpracované autorským kolektivem pod vedením Petra Šámala (1972), Michaela Wögerbauera (1972), Pavla Janáčka (1968) a Petra Píši (1985). Podobně jako v případě Dějin nové moderny i zde se ke slovu hlásí konstruktivismus a antiesencialismus. Ústřední kategorie, cenzura, je tu pojímána nikoli jako institucionální prvek charakterizující nesvobodnou společnost, ale jako vnitřní součást literární komunikace a fungování kulturního systému. To vede je striktně nehodnotícímu přístupu k fenoménu cenzury. Ukazuje se totiž, že historická role cenzury je ve skutečnosti ambivalentní: může sloužit jak „pokroku“, tak „reakci“; a zdaleka není pouze umlčování, nýbrž také produkováním nových významů. Široké pojetí cenzury vede autory hlavních průřezových kapitol i jednotlivých případových studií k tomu, že zkoumají rovněž jevy, které se obvykle za cenzuru nepovažují, ovšem jde o případy tzv. sociální regulace – jako je ekonomické fungování literárního pole, prolínání cenzury s funkcí literární kritiky, institucionálně nezakotvené ustavování hranic toho, co je za literaturu považováno a co nikoli apod.

Ještě je třeba zmínit minimálně další dvě tendence uvnitř současné literární vědy. Zaprvé je to tendence, která souvisí s výše zmíněným zpochybněním velkých metod. Je to rozvoj literárněvědné lexikografie, která má v českém kontextu svou tradici. V poslední době se na knižním trhu objevily publikace, jež svým rozsahem i významem pravděpodobně nadlouho ovlivní vnímání oboru. Obsáhlý Český literární samizdat 1949–1989 (2018) je dílem autorského kolektivu pod vedením Michala Přibáně (1966). Čtenářům předkládá přes tři stovky hesel, jež jsou výsledkem primárního výzkumu – studia archivních pramenů, rozhovorů s pamětníky atd. Jednotlivá hesla představují samizdatové edice, periodika a (výběrově) neperiodické tisky – jejich souhrnnou charakteristiku, koncepci i personální zázemí, to vše doplněné odkazy na sekundární literaturu nebo technickými parametry (periodicita, počet edic nebo čísel apod.). Slovník literárněvědného strukturalismu (2018) O. Sládka a dalších autorů jako by uzavíral a „sumarizoval“ jednu významnou literárněvědnou tradici a připomínal tak neúspěch snu o jedné velké vědecké metodě. Hesla, často poměrně obsáhlá, mají ráz jakýchsi ministudií, sledujících teoretické i širší kulturní kontexty daných pojmů nebo označení, jež tvoří jádro strukturalistické teorie nebo s ní volněji tak či onak souvisejí. Jedná se, jak uvádí hlavní autor slovníku Sládek, o hesla přibližující strukturalistickou poetiku, estetiku, jazykovědu i estetiku a dále obecné pojmy, metody či směry a metodické aplikace. Pro obecnou intelektuální situaci vzniku slovníku je příznačná skutečnost, že v něm objevíme i hesla poststrukturalistická a dekonstruktivistická, čili hesla směrů, které se už ke strukturalismu staví kriticky a odhalují jeho teoretické limity.

Druhou tendencí je opouštění tradičního vymezení české literatury jakožto písemnictví jazykově českého, resp. sledování české literatury v kontaktu s jinojazyčnými literaturami, zvláště s literaturou německojazyčnou. Týká se to logicky především literatury 19. století, specificky kultury národního obrození, a první poloviny 20. století. Germanobohemistickou perspektivu přinášejí materiálově objevné studie Lucie Kostrbové-Merhautové (1977) Mezi Prahou a Vídní. Česká a vídeňská literární moderna na konci 19. století (2011) a Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1880–1910) (2016), Václava Petrboka (1972) Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek (2012), Ladislava Futtery (1990) Německá píseň o české Libuši. Obraz českého dávnověku v české a německé literatuře 19. století (2015) či obsáhlá kolektivní práce vytvořená pod vedením Dalibora Dobiáše (1977) Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1917–1885) (2014). Výzkumem židovské menšiny a jejího písemnictví se zabývá Jiří Holý (1953), spoluautor několika kolektivních monografií na toto téma, např. Šoa v české literatuře a kulturní paměti (2011) nebo Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století (2016). Jinojazyčné kontexty literatury vznikající na území někdejšího Československa připomněla i popularizační, čtenářsky úspěšná publikace P. Šámala, P. Janáčka, Tomáše Pavlíčka (1972), Vladimíra Barboríka (1965) a kol. Literární kronika první republiky. Události, díla, souvislosti (2018).

3. Závěrem: doplnění a shrnutí

Výčet jmen a knižních titulů, tvořící podstatnou část těchto nesoustavných poznámek, samozřejmě nemohl být úplný. Nicméně i navzdory své výběrovosti vykazuje jisté symptomy. Předně je to poměrně slabší zastoupení generace narozené ve čtyřicátých letech, k níž přináležejí mimo jiné jména už zesnulých badatelů: Miroslava Procházky (1942–1997) a Vladimíra Macury (1945–1999). Nemálo výrazných představitelů této generace odešla v roce 1968 do exilu. To je případ Jindřicha Tomana (1944) nebo Petra Steinera (1946), kteří působí v zahraničí (v USA) jako odborníci na dějiny českého strukturalismu, resp. ruského formalismu. Nelze ovšem opomenout dílo „domácí“ autorky, Daniely Hodrové (1946), spisovatelky a teoretičky, nositelky Státní ceny za literaturu (2011), Ceny Franze Kafky (2012) a Magnesii Litery (2016). Hodrová programově rozvíjí esejistický způsob psaní, jehož „tekutou“ metaforičnost klade do protikladu s „pevnou“ pojmovostí vědecké studie. V tomto duchu napsala své knihy Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti (2011) a Román zasvěcení (2., rozšíř. vyd. [2017]). Hodrová je představitelkou svébytné cesty překonání „únavy z teorie“, jíž jsem svůj příspěvek (s odkazem na A. Hamana) otevřel – cesty vedoucí ke zkoumání limitů moderní racionality a zpochybňování jednostranné důvěry v systémovost a pojmovost. Není to však cesta destruktivní, nýbrž naopak ryze tvůrčí.

Další symptom, který bych chtěl závěrem zmínit, spočívá ve zřetelné proměně chápání literatury, které se zbavuje uzavřeného pojetí estetické autonomie, přímé politické ideologizace i úzkého národně jazykového vymezení. Literatura je postupně vnímána nejen jako předmět sofistikovaných, vysoce specializovaných analýz, ale též jako součást kulturně-společenské praxe. Nicméně v tomto ohledu ještě citelně chybí, až na shora uvedené příklady, soustavnější sledování sociálních aspektů literatury (např. literatury v dělnickém prostředí přelomu 19. a 20. století), otázek genderu a ženské emancipace, úsilí o postkoloniální interpretaci (jež by zohlednila „zvláštnosti“ středovýchodní situace) nebo kritika ideologie a ideologického působení literatury.

Nezoraná část pole je široká a možnosti dalších iniciativ zůstávají otevřené.