Přijde čas pro zrušení povinné školní docházky?

Povinná školní docházka je v obecném povědomí spojována právě s legendární císařovnou, ačkoliv říšský školský zákon za její vlády (1774) vymahatelnou povinnost neukládal, tehdy se jednalo spíš o doporučení. Faktická povinnost jednoznačně vyplývá až z říšského zákona datovaného k roku 1869. Letos na jaře tak bylo toto kulaté výročí sto padesáti let v médiích hojně připomínáno. Možná nastal čas zlehka se zamyslet, zda onen institut obligatorního docházení do školy za tu dlouhou dobu plnou společenských změn a nových paradigmat nepozbyl aktuálnosti a smysluplnosti…

Tradice a symbol

Princip povinné školní docházky je tak hluboce zakořeněný a po generace zažitý, že je pravděpodobně pro většinu lidí nepředstavitelné, že by snad jednou třeba úplně vymizel nebo se dočkal nějaké výrazně modernější podoby. V duchu autorské zásady ´fantazírování povoleno´ se však o něco podobného pokusíme, neboť vize a modely spojené s prozatím docela nereálným nápadem mohou být velmi různé a pestré:

Vzdělání jako čistě soukromý statek?

Příkladem může být pohled ultraliberální, unschoolingový a podobně. Shrnuto: stát by vůbec neměl zasahovat do vzdělávání dětí, jež by mělo být výsadně záležitostí rodičů. Školství v dnešní podobě by zaniklo, vzdělání by se tak stalo ryze soukromým statkem. Přijde vám to jako asociální a nepřijatelné? Přiznám se, že mně tedy ano!

Modernější školství bez represí

Zánik povinné školní docházky ale také můžeme chápat jenom jako vymazání oné represe. Tedy, žádné školské kapacity by se nerušily, žádný nový prostor pro privatizaci školství by nevznikl - ostatně, soukromých prvků a subjektů je v dnešním školství, podobně jako třeba ve zdravotnictví, až běda. Odstranění vynutitelné povinnosti posílat děti do základní školy by jenom krásně zapadlo do nového pojetí modernějšího, přátelštějšího a otevřenějšího školství jako prioritního veřejného statku s podstatně vyšším přísunem peněz do systému vůči HDP (v tomto ohledu patříme k nejškudlivějším v celé EU), s důrazem na rovné šance, zdravé klima, konec trestání za chyby, individuální rozvoj každého dítěte, etc. Takhle bych si to naopak určitě představit dovedl!

Co by nastalo?

A co by v takovém případě znamenalo konkrétně zrušení oné povinnosti? Nic zásadně negativního pro společnost, školství, učitele, rodiče, ani žáky by nastat nemohlo, neboť tento tradiční represivní prvek pro nikoho ze zúčastněných žádné významné pozitivní efekty či výhody nepřináší. Ačkoliv žijeme v civilizačním prostoru a epoše hodnotově nastavené spíše materialisticky, asi každý normální rodič chápe význam a důležitost formálního vzdělávání pro své děti. Že by tímto hlavně symbolickým krokem došlo ke scénáři, kdy rodiče řeknou své ratolesti: "to víš, že nemusíš do školy, když se ti po prázdninách nechce!" nebo "jasně, že můžeš dneska místo psaní písemky z matiky zůstat doma a ´pařit´ Minecraft!", tak to je samozřejmě hodně uhozená představa.

Povinnost jako bič

Ano, nabízí se připomínka nebo dovětek, že kromě většiny uvědomělých rodičů a fungujících rodin se musí stát zabývat také skupinami obyvatel, které třeba význam vzdělávání tak úplně nechápou, nedoceňují a nereflektují, ať už jim říkáme sociálně nepřizpůsobiví či jakkoliv jinak. Značná část obecné veřejnosti v této souvislosti dle průzkumů například velmi pozitivně hodnotí praxi navázání sociálních dávek na docházku dětí do školy, což na první pohled zní celkem rozumně a efektivně. Je možno říci, že se to celkem i osvědčilo. Má to ale jeden zásadní háček. Podobné opatření totiž cílí pouze na onu docházku, tedy že dítě do školy dojde, případně je do ní dovezeno, dovlečeno, dokopáno… Tím to ale končí. Žák je tak ve škole fyzicky. Druhou a podstatně zásadnější věcí je ovšem zájem o vzdělávání, který musí v první řadě vycházet z rodiny. Pokud tomu tak není, škola jako instituce má opravdu velmi omezenou možnost tohle zvrátit. Efektem zmíněného opatření je tak stav, kdy rodina sice nepřijde o dávky, ale výsledek vzdělávacího procesu je zcela totožný jako, kdyby dítě ve škole fyzicky nebylo.

Rovné šance

Tím se dostáváme k jednomu z častých argumentů hovořících o tom, že institut povinné docházky je též sociálním prvkem ve vzdělávací soustavě tak, aby se kvalitního vzdělání dostalo dětem ze všech sociálních vrstev. Realita je ale jiná. V ČR je dosažené vzdělání velmi silně podmíněno socio-ekonomicky, studenti z chudších rodin málokdy dojdou k vysokoškolskému diplomu, zatímco u rodičů-vysokoškoláků je takřka pravidlem, že i jejich děti odpromují. Povinnost pod hrozbou pokuty či dokonce vězení posílat děti do školy na naplňování klíčové zásady rovných šancí vliv evidentně nemá. V tomto ohledu by pomohlo mnohé jiné - odstranění centrálních přijímaček, odklon od tradičního českého důrazu na domácí úkoly, vytvoření skutečných stipendijních fondů, cílené komplexní programy pro děti se specifickými potřebami, talent management, změny v hospodářské politice (například z vybraných sektorových daní by mohlo studovat značné množství nadaných studentů z nemajetných rodin, atd.).

Povinná školních docházka v okolních zemích

A jak je to s povinností školní docházky mimo naše hranice? Stručně řečeno, velice různě. Někde je povinnost obsažena v právním řádu více méně formálně, jinde zahrnuje školský zákon i prvek praktické vymahatelnosti, podobně jako u nás. Pravdou zůstává, že do určitého věku dítěte je povinná školní docházka zakotvena všude v Evropě. Co ukáže budoucnost?