Na návštěvě u lotyšského kardinála

Kardinál Jānis Pujats
Autor: NRA.lv

Nikdy bych nepředpokládal, že se s panem kardinálem Jānisem Pujatsem, který se narodil v listopadu 1930 v nejvýchodnějším lotyšském kraji kraji Latgale, který je katolickou enklávou v jinak většinově protestantské zemi, a letos mu tedy bude 89 let, vůbec kdy setkám. Arcibiskupský i kardinálský nominant sv. Jana Pavla II. vnitrocírkevně reprezentuje zcela jiný proud katolictví než ten, který je mi blízký. Patří k vyhraněně konzervativnímu křídlu hierarchie. V r. 2007 spolu se svým luteránským kolegou arcibiskupem Jānisem Vanagsem ostře odsoudil Baltic Pride a homosexualitu přitom označil za „nepřirozenou formu prostituce“, letos v červnu spolu s kard. Burkem a kazašskými biskupy Schneiderem, Petou a emeritním Lengou podepsal dokument Declaration of Truths, který celkem otevřeně odmítá kurs současného papeže a jde v tom tak daleko, že v jednom ze svých 40 bodů obhajuje právo světské moci udělovat při výkonu spravedlnosti absolutní trest, je-li to „opravdu nezbytné“ (trest smrti přitom František explicitně odmítl a dokonce kvůli tomu i změnil příslušný paragraf v Katechismu katolické církve).

Jednou věcí jsou však naukové důrazy a jinou je lidský příběh a životní styl. V tom druhém kardinál, vysvěcený na kněze poloilegálně, jak to v rozhovoru se mnou sám nazval, biskupem Strodsem v r. 1951 a čtyřicet let se potýkající se surovou, nelidskou totalitní mocí v Litevské sovětské socialistické republice, obstál. Setkal jsem se s ním vlastně neplánovaně, když jsem o posledním srpnovém úterý vešel večer do nenápadného katolického kostela Sedmibolestné P. Marie v „katolické“ části Starého města v lotyšském hlavním městě Rize. V lavicích seděly necelé dvě desítky žen středního a vyššího věku a čekaly na začátek bohoslužby, ale moji pozornost záhy upoutal věkovitý kněz v černé klerice, který pečlivě zkoumal, zda dveře ze sakristie do presbytáře jdou otevřít, ručně zkoušel pružnost pantů a celkem křepce – na svůj věk – se přitom ohýbal a krčil v kolenou, když se skláněl ke spodnímu dílu vrat. Člověk by si řekl, že je to nějaký nevýznamný kaplan, určený pro méně vznešené úkoly – jenže ten kaplan měl na hlavě červené kardinálské solideo. Když byla obě křídla dveří shledána otevíratelnými, zazvonil kostelník na zvonec – a do presbytáře slavnostně vpochodoval jiný, mladší kněz v liturgickém rouchu, zatímco kaplan s purpurem na temeni se s trochu rozpačitým úsměvem odebral do zpovědnice. V Česku to není úplně obvyklé, ale v řadě zemí se zpovídá během liturgie.

Po mši jsem kněze, který ji sloužil, dohnal na ulici: byl to muž jen o pár let mladší než já, tedy již nemladý, ale vitální a zdravě sebevědomý, jak už to tak klerici, kteří učí na univerzitě, někdy mívají. Potvrdil moje přesvědčení, že jsem opravdu viděl jediného žijícího lotyšského kardinála (ten předchozí, Julijans Vaivods, na němž ulpělo podezření ze spolupráce s KGB, zemřel v květnu 1990) a emeritního arcibiskupa rižského, kterého označil za muže nevídané skromnosti a pokory a doporučil mi, abych, budu-li kardinála chtít pozdravit, přišel následujícího dne na ranní. Poznamenal rovněž, že když papež po několikaletém odkladu přijal Pujatsovu rezignaci z důvodu dosažení kanonického věku, kardinál se sám rozhodl pro práci vikáře u Sedmibolestné, protože mu zdraví dosud slouží a chce být nadále pastoračně činný. Bez plnění kněžských povinností, jimiž rozumí i kontrolu dveřních pantů v kostele, si svůj život neumí a ani nechce představovat. Nastavil jsem si budík na 6:30.

Kostel Sedmibolestné P. Marie, Riga, Pils iela 5
Autor: Rudolf Vévoda

Dostat se po ranní mši ke kardinálovi nebylo obtížné: s dvěma laiky, kteří mu pomáhali, nebyla těžká řeč. Sakristie i kardinálova přilehlá pracovna působily velmi skromně. S kardinálem jsme se vzhledem k mojí nevalné němčině a jeho slabé angličtině dohodli na jazyce někdejších okupantů, ruštině (když v r. 2012 v Lotyšsku proběhlo neúspěšné referendum o uznání ruštiny jako druhého úředního jazyka, biskupové ovšem vyzvali veřejnost, aby hlasovala proti). Bylo zřejmé, že mám před sebou člověka, kterého v dobrém i zlém zformoval život pod sovětskou okupací. Zachovávaje ohledy ke stáří a příjemně zaskočen kardinálovým neformálním chováním, v němž nebylo stopy po hierarchické blahosklonnosti, jíž občas podléhají i preláti jinak sympatičtí a moudří, neotevíral jsem dráždivá témata; kardinál tak ostatně činil sám. Brzy začal kritizovat „Sodomu“ přicházející z Evropy, litovat mravního rozkladu po obnovení lotyšské samostatnosti, chválit sesterské církve v Lotyšsku luterskou a pravoslavnou za sdílení podobných postojů, jaké má tamní katolický klérus (hle, jak rozličné tváře může mít ekumenismus!), a kritizovat – aniž by někoho jmenoval – německé biskupy. Nepokoušel jsem se o polemiku, jeho lidská zdvořilost byla až zahanbující a jeho čilost mi nezatemňovala vědomí, že mě přijal muž na konci deváté životní dekády. 

Protože jsem pana kardinála nepřerušoval námitkami, mohl jsem se dozvědět, že v Československu, jehož rozdělení zaznamenal jen okrajově, nikdy nebyl, což mi přišlo trochu líto. Myslím, že na Velehradě nebo na Svaté Hoře u Příbrami by se mu líbilo, zatímco Arcibiskupský palác na Hradčanech, troufám si odhadnout, by na něj neudělal velký dojem. Jeho zmínky o životě v SSSR mi potvrdily to, co zažívám pokaždé při návštěvě kterékoliv z postsovětských republik (Běloruska v roce 2006, Litvy o šest let později, letos Ukrajiny a Lotyšska), totiž uvědomění si, že míra teroru ve vnitřním impériu byla výrazně vyšší než v satelitních zemích, mezi něž jsme jako občané ČSSR patřili. Zajímavě však charakterizoval církevní politiku Lotyšské SSR. Ta byla podle něj relativně umírněná, protože nebezpečnost katolické církve ve většinově protestantské svazové republice Kreml vyhodnotil jako nižší, než tomu bylo v případě Ukrajiny či Litvy. Kostely byly vyvlastňovány, řádům byla znemožněna činnost, farnosti rozpouštěny (po Stalinově smrti některé z nich zase úředně registrovány, protože státní moc si uvědomila, že legální farnosti jsou snadněji kontrolovatelné než ty podzemní), desítky kněží, mnichů a řeholnic vězněno. Z lotyšských biskupů byli ovšem ve srovnání s jinými Moskvou ovládanými zeměmi zavřeni nemnozí (pomocný biskup rižský Kazimirs Dulbinskis byl v r. 1949 poslán na Sibiř, a i když byl v r. 1958 propuštěn z vězení, do Lotyšska se jako „nepřítel sovětské moci a prominentní buržoazní nacionalista“ směl vrátit až v r. 1964), popraven nebo zavražděn, na rozdíl třeba od Ukrajiny, Rumunska, Bulharska či Albánie, nebyl žádný. V Sovětském svazu existovaly dva semináře, pokračoval kardinál, jeden v Litvě, ve kterém studovali jen Litevci, a druhý právě v Rize, který byl otevřen i uchazečům ze všech ostatních svazových republik, vedle Lotyšů samotných i těm z Ruské, Kazašské a Běloruské SSR, ale i z dalších. Současný kazašský episkopát a klérus, tradičními katolíky (kteří nic něvědí o kauze bývalého arcibiskupa Janusze Kalety) tolik uctívaný, tak zčásti studoval v rižském semináři a tam probíhala jeho kněžská a spirituální formace. Leccos to vysvětluje.

Ani druhá kardinálova zmínka o motivech relativně tolerantnějšího kursu, který vůči lotyšské (a litevské) katolické církvi Sověti zvolili – například ve srovnání s týranou Ukrajinou, kde byly miliony s Římem sjednocených katolíků východního obřadu na čtyři desetiletí postaveny mimo zákon – by neměla zapadnout. Kardinál ji nazval účastí v mírovém hnutí. Biskup Strods, Pujatsův světitel, podpořil Stockholmskou mírovou výzvu z jara roku 1950, a tím se stal pro režim přijatelnějším než Dulbinskis. Ti chytřejší ze sovětských státníků interně upozorňovali, že Sovětský svaz málo využívá církve pro cíle své zahraniční politiky. Pokud světové veřejné mínění o mírové politice Sovětského svazu ujišťoval nějaký státní a stranický představitel, bylo to vnímáno jako pouhá propaganda. Ale když tak bude činit kněz, teolog nebo biskup? Někteří církevní představitelé na tuto hru ve snaze zmírnit tlak režimu přistoupili a kardinál jim to zpětně nemá za zlé. Pořádky v sovětském Lotyšsku byly přece jen odlišné od našich nebo polských, kde „míroví kněží“ budili jen posměch a lítost.

Setkání pomalu končí a mně připadá, že katolíky v sovětském žaláři národů opět chápu o něco lépe. Zbaveni všech atributů moci, okázalosti a vlivu zpokorněli a jejich život se stal prostším a bratrštějším. Kardinál neuděluje audience, ale jednoduše přijímá lidi a povídá si s nimi. Chudoba nepřekáží: žili v ní desítky let, jsou s ní srostlí, takže už ji vlastně ani nevnímají. Proti luxusu nehorlí, mají jiné terče, ale západní liberální svět, k němuž patrně řadí i bohatou a věroučně nejednotnou katolickou církev v Německu, nehodlají následovat ani v tomto ohledu. Vydali velké svědectví odvahy a stálosti, kterou jim umožňovala kontrapozice vůči ateistické totalitní moci. Nepřítel zmizel – a zbylo po něm prázdné místo. Všechny hodnoty se v současném světě chvějí a bouře otřásá dokonce i bárkou Petrovou. To vzbuzuje neklid a nejistotu a podněcuje činnorodost, v níž nechybí ani jistá nostalgie po zmizelém světě, v němž byly Dobro a Zlo od sebe odděleny tak jasně.

Autor je historik a polonista.