„Když existují exkurze typu Vladivostok mystický či Vladivostok pohádkový, proč by nemohl být i Vladivostok legionářský?“ ukazuje průvodce Maxim Kriveckij v centru Vladivostoku na památky československých legií. „Tady byl štáb, jenže budovu už zbourali a postavili tu důstojnický klub tichooceánské flotily.“ Odsud, z nejvýchodnější výspy Ruska a koncového bodu Transsibiřské magistrály, odplouvali před sto lety českoslovenští legionáři do vlasti. Vladivostok byl v nejpozdnějším období v letech 1919 a 1920 hlavní základnou legií. Měli tu štáb, kasárna, výrobní dílny i prostory, v nichž internovali četné rebely z vlastních řad.
  |
„Mnohá místa ještě existují a s trochou námahy je možné je najít,“ ukazuje Kriveckij sérii zalaminátovaných fotografií, nezbytnou zdejší pomůcku průvodce. Vystudovaný historik a čerstvý absolvent školy pro turistické průvodce si zvolil neobvyklou specializaci. Hodlá se soustředit na dědictví československých legií. Nevadí mu přitom, že na rozdíl od návštěvníků z Číny, Japonska či Jižní Koreje přijede Čechů do Vladivostoku jen hrstka.
Čekali na cestu domů
Na jednom z obrázků upozorňuje Kriveckij na budovu pošty poblíž nádraží, ze které v roce 1918 Čechoslováci vyhnali „rudé“ bolševiky a pomohli tak nastolit vládu „bílé“ opozici. V listopadu 1919 na místním nádraží zosnoval kontroverzní generál Radola Gajda neúspěšný převrat proti bělogvardějské vládě admirála Kolčaka. Díry od šrapnelů jsou na fasádě vidět dodnes.
Šedesátitisícové československé legie byly v revolucí rozvráceném Rusku nejorganizovanější protibolševickou vojenskou silou a vítězné mocnosti první světové války (USA, Británie a Francie) je chtěly využít k potlačení bolševického povstání. Tato role spolu s brutálními metodami místních protikomunistických sil vedených admirálem Alexandrem Kolčakem či atamanem (náčelník kozáků) Grigorijem Semjonovem vyvolávaly mezi legionáři množství protestů i vzpour. I proto vedení nově vznikajícícho státu nakonec rozhodlo, že se do ruských vnitřních záležitostí míchat nebude a vojsko stáhne zpět do vlasti.
Legionáři odplouvali lodními transporty z vladivostockého přístavu, cestovali kolem Jižní Asie či přes USA, na cestu se shromažďovali na blízkém Ruském ostrově. Ten už čtyři roky spojuje s městem obrovský lanový most, a cesta tak trvá jen několik desítek minut městským autobusem. Hustým lesem se brodíme k polorozpadlým budovám někdejších kasáren někdejší evakuační stanice. Objekty jsou chráněné jako kulturní památka, uvnitř budov přesto bují porost, střechy už dávno někdo rozebral, na stěnách jsou vidět symboly ze sovětských dob.
„Na Ruském ostrově ale nebyla jen kasárna, ale dvacet legionářů se učilo i v místní námořní akademii,“ říká vladivostocký historik Pjotr Alexandrov, který se také zabývá dějinami československých legií. „Málo se to ví, ale měli pomoci vašemu státu na Dunaji v boji s maďarskými komunisty,“ dodává. Takzvaná Maďarská republika rad ale byla poražena dříve, než se legionáři stihli vrátit domů.
Zapomenutý osud sochaře
Už opět na pevnině, na Mořském hřbitově kousek od centra města stojí dobový pomník a legionářský hřbitov. Památníků padlým vyrobených v legionářských dílnách byly před sto lety desítky, dnes se zachovaly jen dva, kromě Vladivostoku ještě v sibiřském Krasnojarsku. Pomníky vytvářeli vesměs akademičtí umělci pro tento účel stažení z fronty.
Jedním z nich byl Vladimír Winkler, rodák z Přerova, absolvent pražské akademie múzických umění, ateliéru sochaře Stanislava Suchardy. Ještě jako rakouský zajatec vyzdobil několik budov v sibiřském Omsku, ve Vladivostoku se jeho práce dochovaly na interiéru i exteriéru budovy někdejšího kina, dnes loutkového divadla. „Soch tu bylo víc, třeba na budově naproti nádraží, ale kvůli opravám a mizerné péči je nakonec sundali,“ vysvětluje Kriveckij, který se o postavu Winklera zajímá i jako historik.
Z ideologických důvodů komunisté odstranili i plastiku nahé ženy na stropě kina. O dědictví přerovského sochaře přitom nevědí ani Češi, kteří Vladivostokem projíždějí. Winkler stejně jako čtyři stovky dalších legionářů z Vladivostoku neodjel a zůstal v Sovětském svazu. „Zemřel v roce 1956 v čínském Charbinu, když čekal na vízum, aby se mohl vrátit do vlasti. Jeho osudy dodnes čekají na podrobnější zpracování,“ uzavírá Kriveckij.
