V Číně odstartovalo mistrovství světa v basketbalu a dnes ve 14.30 českého času začne zápasem s hvězdným týmem Spojených států i pro český tým. Při té příležitosti uveřejňujeme na Forbes.cz výjimečně rozhovor s největší českou hvězdou Tomášem Satoranským, který vyšel loni v červnovém Forbesu. Rozhovor vznikal ještě ve Washingtonu, který Satoranský letos v červenci vyměnil za Chicago, ale to nejdůležitější se nezměnilo. Česká hvězda vás v něm vezme do zákulisí NBA, vysvětlí vám, proč dostávají hráči před venkovními zápasy kapesné, a poví vám, na co si v Americe nikdy nezvykla.

Povídat si s novináři bylo to poslední, na co měl v té chvíli zrovna náladu. Nejradši by někam zmizel a celý večer už s nikým nepromluvil. „Nevím, co se s námi děje. Musíme s tím něco udělat a musíme to udělat rychle, než bude pozdě,“ soukal ze sebe Tomáš Satoranský.

Byl začátek dubna 2018 a nejlepší český basketbalista současnosti a aktuálně jediný Čech, který hraje v NBA, nejprestižnější lize světa, stál uprostřed šatny v hloučku novinářů, vlasy ještě mokré ze sprchy, a vysvětloval, proč jeho klub Washington Wizards před chvílí nečekaně prohrál s Atlantou.

Rozhovor

Chicago udělalo ze Satoranského nejlépe placeného českého sportovce. Je to pohádka, říká

4 min

Žádné ohledy nebo soukromí – cirkus jménem NBA, ve kterém se ročně protočí osm miliard dolarů, je dokonale fungující továrnou na emoce, které se nejlépe prodávají, dokud jsou čerstvé. Zatímco v Česku nesmíte na sportovce promluvit dva dny před zápasem, aby neztratil koncentraci, tady za ním novináři smějí jít až do šatny ještě půl hodiny před utkáním.

„Zvykl jsem si na to, ale někdy mě to štve. NBA chce, aby fanoušci viděli co nejvíc do zákulisí, což je náročné, když zrovna prohrajeme,“ vypráví už v lepší náladě druhý den ráno, když nás vede útrobami Capital One Areny v centru Washingtonu. Je sobota, Wizards mají za sebou dva zápasy ve dvou dnech, takže dnes má Tomáš volno a v hale je z hráčů jediný.

Šestadvacetiletý basketbalista nakoukne do posilovny, pozdraví se s fyzioterapeutem Navinem Hettiarachchim a pokračuje do středu arény. Tam, kde ještě před pár hodinami stála palubovka, dva koše a 20 tisíc fanoušků na tribunách, je najednou ledové kluziště s mantinely.

Večer tady totiž v NHL nastoupí hokejisté Washingtonu Capitals, za které před lety válel i Jaromír Jágr, takže basketbal musí zase na jeden den stranou. „Nejvíc mě na tom překvapuje, jak ohromný je NBA byznys. Fanoušci platí velké peníze za lístky, takže za ně musí dostat tu nejlepší show. Někdy na to koukám s otevřenou pusou,“ usměje se Tomáš Satoranský.

Přesně o tom snil před lety, když jako malý kluk u televize hltal smeče Michaela Jordana. Tehdy sám sobě slíbil, že si jednou v NBA zahraje, a začal na svém plánu pracovat. Každý krok, který od té doby udělal, byl promyšlený a naplánovaný tak, aby ho jednou dovedl do Ameriky.

V českém sportu nenajdete nikoho, kdo by měl kariéru tak pečlivě nalinkovanou jako on. Z pražské Folimanky, kde si nejvyšší soutěž zahrál v dresu USK Praha už v patnácti, to nakonec přes Sevillu a Barcelonu dotáhl do NBA před třemi lety, když s Wizards podepsal smlouvu na tři roky.

První rok jako nováček jen paběrkoval a hlavou se mu honily pochyby, jestli radši neměl zůstat v Barceloně, kde byl hvězdou týmu. Ve své druhé sezoně se ale dočkal. Když se zkraje loňského roku zranil rozehrávač a superhvězda celé NBA John Wall, chopil se dokonale své šance.

Jako první rozehrávač, což je v basketbalu hráč, který režíruje hru, vytáhl Wizards ze sedmého místa ve Východní konferenci v jednu chvíli až na čtvrté a jako teprve čtvrtý Čech v historii NBA překonal většinu českých rekordů, včetně počtu nastřílených bodů na zápas. Na začátku února jich Chicagu nastřílel 25, což bylo o bod víc než 14 let staré maximum Jiřího Welsche.

Druhé podání
Vydání Forbesu Druhé podání
Koupit Teď

NBA si do té doby neznámého Čecha začala víc všímat a z Tomáše Satoranského se během pár měsíců stal vedle fotbalisty Petra Čecha a lyžařky a snowboardistky Ester Ledecké globálně nejznámější český sportovec. I proto se loni stal hlavní tváří módní značky Blažek.

Jeho statistiky jsou o to cennější, že NBA je momentálně na vrcholu, což dokazují neuvěřitelné výkony hvězd v čele s LeBronem Jamesem nebo rekordní cena za televizní práva, za která televize ESPN a TNT platí ročně 50 miliard korun. A český hráč v tomhle světě nehraje vedlejší roli.

„Padá nejvíc bodů v historii NBA, říká se, že i tempo je asi největší, je to momentálně asi nejdynamičtější soutěž na světě,“ souhlasí Tomáš Satoranský. „Ale kdybych tady hrál jen druhé housle, asi bych si toho neužíval tolik. Nechci si to tady jen odsedět, chci mít důležitou roli,“ zdůrazňuje.

Měsíc po našem rozhovoru se znovu přesvědčil, jak krutá a drsná dokáže NBA být: Satoranský musel překousnout návrat Johna Walla do sestavy, své nečekaně nízké vytížení v play-off, a zejména vyřazení v prvním kole s Torontem. To hlavní mu už ale nikdo nevezme. Tomáš Satoranský totiž přesvědčil sám sebe, že na nejlepší basketbalovou soutěž světa má. Jako jediný Čech. „Byla to taková zvláštní sezona. Mám smíšené pocity, přitom prožívám své nejlepší období v NBA a nejspíš i v kariéře,“ usmívá se.

Jste momentálně jediný Čech v NBA. Co to vlastně znamená?

Nechci se moc chválit, ale je fakt, že jsem sem nepřišel z úplně basketbalové země, takže o to je to zajímavější. Když se na to podívám zpětně, je to docela hustý. Měli jsme v NBA čtyři hráče a já jsem jeden z nich. Tady v Americe si možná úplně neuvědomuju, co to znamená, ale když přijedu domů, cítím to. Basket není v Česku tolik populární, tak doufám, že bych to mohl pomoct změnit.

V čem je největší rozdíl mezi českou ligou a NBA?

Nevím, kde začít. Českou ligu jsem hrál, když mi bylo patnáct, což je možná odpověď na vaši otázku. Je to neskutečný rozdíl, NBA je aspoň o pět úrovní výš. Největší rozdíl je, že české lize chybí drajv. Nechci ji kritizovat, ale teď si moc nedovedu představit, že bych v ní jednou ukončil kariéru, i když jsem si to tak původně plánoval. Spíš se asi vrátím do Španělska.

Španělská liga už není o tolik horší?

Rozdíl tam samozřejmě pořád je, ale španělská liga se NBA už hodně přibližuje. Je to podle mě druhá nebo třetí nejlepší soutěž na světě, díky ní taky Američané Evropany víc respektují. Ale co si budeme povídat – to, co dokážeme v Evropě, Američany stejně moc nebere. V Barceloně jsem měl výborné období, ale to tady nikoho nezajímá, takže jsem stejně začínal úplně od nuly.

To musí být náročné – v Barceloně jste byl hvězda, ale tady jste jen nováček.

Jo, to byla docela rána. Ale zase takový šok to nebyl, počítal jsem s tím. V NBA si tím projde každý Evropan. Je jedno, jakou jsem měl v Evropě pozici, tady to nic neznamená. Mentalita lidí je tady jiná, Američané každého začnou respektovat až ve chvíli, kdy jim dokáže, že na to opravdu má.

Co ještě vás v NBA zaskočilo?

Jak obrovský je to byznys. Někdy se z toho sport úplně vytrácí a víc to připomíná byznys. Vedou se tady statistiky úplně o všem, Američané jsou tím posedlí. Hodně věcí je tady pak o penězích, třeba to, kdo a kdy hraje. To mě ze začátku trochu zarazilo.

Není důležité vyhrát, ale hlavně vydělat?

To zase ne, ale když máte na soupisce hvězdu, která prodává hodně lístků, tak prostě hraje víc minut a má v týmu větší roli. Kdo má dobrou image u fanoušků, nestane se, že by nehrál, i kdyby zrovna neměl formu. To se v Evropě nestává. A to do toho teď promlouvá i výška hráčských kontraktů, které má NBA jedny z nejvyšších. Televizní práva se prodala za neuvěřitelnou částku, kvůli tomu vyletěly nahoru i platy hráčů a najednou se ve spoustě klubů řeší jen peníze.

Takže kdo má vyšší plat, hraje?

Doufám, že tohle tak úplně nehraje roli – vlastně mi vzhledem k mému platu ani nic jiného než doufat nezbývá, ale je fakt, že někdy to tady tak funguje.

Což je nevýhoda, protože berete tři miliony dolarů ročně a Wall 18 milionů.

John je naše největší hvězda, na kterou chodí fanoušci. On naštěstí hraje fakt dobře, takže tohle se u něj řešit nemusí, ale jeho image hvězdy mu samozřejmě nahrává. V Evropě nebývá zvykem, že by byla předem daná první pětka, hraje prostě ten, kdo se do hry hodí víc. Tady ne.

Nedělá v týmu zlou krev, že se zveřejňují platy? V Evropě to tak není.

Občas to trochu problém je. Veřejně se o tom samozřejmě moc nemluví, ale platy jsou známé, takže každý hráč to o svém konkurentovi ví. Když se mě v jednom z prvních rozhovorů ptali, kolik vydělávám, byl jsem z toho tak zaskočený, že jsem mlžil, i když to novináři stejně věděli. Nějaký vliv na myšlení hráče to mít může, ale já se na to snažím nemyslet, aby mě to nerozptylovalo.

Může vás NBA zabezpečit do konce života?

Doufám, že když budu chytrý, tak ano. Když vidím, jaké kontrakty se tady podepisují a jaké peníze si tady člověk může vydělat, říkám si, že se tady zajistit dá. Nesmí být ale hloupý a začít ty peníze rozhazovat. Když v Americe někdo přijde k velkým penězům, nalepí se na něj spousta lidí a chtějí půjčit. NBA se proto snaží hráče vzdělávat a zvyšovat jejich finanční gramotnost, takže jsem jako nováček musel absolvovat třídenní kurz. Někdy to bylo docela vtipné.

Jak to?

Nejvtipnější bylo, když nám zcela vážně vysvětlovali, že nemáme doma bít manželky, protože hráči NBA mívali s domácím násilím problémy. To byla úsměvná rada, kterou mi zrovna nikdo dávat nemusel, ale když se mluvilo o financích, dával jsem pozor. Podle pravidel nám z platu odchází automaticky 18 tisíc dolarů na spořicí účet, ke kterým nám NBA přidá dalších 21 tisíc. A tyhle peníze nám začne vyplácet, až nám bude 50 let.

Všechno je strašně rychlé. Nejhorší ale je, když máme šňůru zápasů venku, to pak mám problém zapamatovat si i číslo pokoje.

Protože spousta hráčů po skončení kariéry zkrachuje.

Ano, díval jsem se na statistiky, podle kterých je to až 65 procent hráčů. Skončí s basketem a najednou nemají přísun peněz, ale přitom mají pořád stejný lifestyle. Byly i případy, kdy ti kluci museli kvůli dluhům prodat prsten za vítězství v NBA. Říkal jsem si: Dřete kvůli tomu celý život, a pak ten prsten musíte prodat. Takže ano, NBA vás dokáže zabezpečit, ale musíte k tomu přistupovat chytře.

Tři miliony dolarů ročně nejsou málo. Polepšil jste si oproti Barceloně?

Polepšil, ale zase ne tak, aby se mi z toho zatočila hlava, protože než jsem odešel do NBA, podepsal jsem v Barceloně dobrou smlouvu na další čtyři roky. Ale já sem nešel kvůli penězům, hnal mě dopředu spíš sen zahrát si NBA, kvůli tomu jsem taky kdysi začal hrát basket.

Popište mi svět NBA zevnitř.

Je to dokonale promazaný stroj. Všechno je na té nejvyšší úrovni, jakou si dovedete představit. Servis, který mám, je nejvyšší, jaký jsem kdy zažil. Máme třeba třikrát víc členů v realizačním týmu, než je hráčů. To už o něčem svědčí. O hráče je prostě maximálně postaráno.

Jak to vypadá v praxi?

NBA má speciální linky pro kluby, takže máme svoje letadlo, kde je víc místa pro hráče. Právě v cestování je asi ten největší luxus. Můžeme třeba nechat auta hned vedle letadla, procházíme jen minimální kontrolou, takže na letišti strávím sotva pět minut. Všechno je strašně rychlé. Nejhorší ale je, když máme šňůru zápasů venku, to pak mám problém zapamatovat si i číslo pokoje.

Každý den jste v jiném městě.

Přesně. Hrajeme 82 zápasů v šesti měsících, polovinu z toho mimo Washington. Takže jedu v hotelu v Clevelandu do 17. patra, kde si uvědomím, že 17. patro jsem měl včera v Chicagu a že dneska spím o tři patra níž. Bydlíme v těch nejlepších hotelích, jenže já už to stejně nevnímám, protože si jednak nejsem schopný zapamatovat ani číslo pokoje, a pak jsem většinou rád, že mám postel, do které se můžu svalit a usnout. Zajímavé taky je, že oproti Evropě je to v NBA všechno mnohem víc individuální. To pro mě byl velký nezvyk.

Jak to myslíte?

V Barceloně jsem byl zvyklý dělat všechno společně s celým týmem, ale tady přiletíme do nějakého města a jediné, co musíme dodržet, je čas odjezdu na trénink. Každého nechávají dělat, co chce, dokud se chová jako profesionál. Nemáme dokonce ani společné snídaně, obědy nebo večeře. Před tripem dostaneme každý kapesné a jídlo si musíme zařídit sami. Takže jsem si zpočátku pořád objednával jídlo na pokoj, ale pak mi došlo, že to většinou není zrovna nejzdravější strava, navíc za room service zaplatíte navíc 15 dolarů, takže se teď už snažím jíst v hotelu co nejméně.

Jste spořivý typ?

Docela jo. Nejsem skrblík, když se mi něco líbí, dokážu si peněz užít. Nejvíc asi utrácím za módu a jídlo. Moje žena Anička je dcerou food kritika Pavla Maurera, takže mě naučila užívat si dobré restaurace. Ale rozhodně nerozhazuju peníze kolem sebe. A zrovna room service v hotelu je většinou přirážka za nic, takže tohle docela řeším.

Mimochodem, všiml jsem si, že se každý hráč před zápasem rozcvičuje sám.

To je pravda a měl jsem s tím ze začátku docela problém. V Evropě se chodí rozcvičovat celý tým najednou půl hodiny před zápasem, ale tady se rozcvičuje každý sám v předem stanovený čas. Já chodím na hřiště dvě a půl hodiny před zápasem. Čtvrt hodiny se rozcvičuju a pak mám ještě víc než dvě hodiny do zápasu, takže si musím čekání nějak zkrátit.

Kvůli čemu to je?

Nevím. Asi aby každý hráč měl maximální servis. Střílím si na koš a mám kolem sebe pět asistentů, takže můžu mít jen svoji rutinu. Funguje to tak, že čím větší hvězda, tím blíž k zápasu se rozcvičuje. Moje pozice v týmu se sice zlepšila, ale zase nepřišel žádný nováček, takže chodím na rozcvičení pořád stejně. Nejhorší je, že nemám dvě hodiny před zápasem co dělat. Adrenalin opadne, tělo vychladne, takže se snažím chodit do posilovny, abych se udržel v provozní teplotě.

Nepřijde vám, že je NBA v první řadě velká show?

Show to rozhodně je, což je vidět už při timeoutech, kdy se přeruší hra, ale diváci se musí neustále bavit, takže se v hale vymýšlí všechno možné. Kluby jsou přesvědčené, že fanoušci platí hodně peněz za lístky, takže musí dostat tu nejlepší show.

Je fakt, že jsem si během zápasu ani nevšiml, že by byla nějaká přestávka.

Přesně! Při svém prvním zápase jsem se úplně lekl, když ve čtvrté čtvrtině celá hala vybuchla nadšením. Vůbec jsem nechápal, co se děje, až mi to došlo. Náš soupeř nedal dvě šestky (trestné hody – pozn. red.) a to znamenalo, že každý fanoušek dostane zadarmo kuřecí sendvič. Američané prostě nejvíc fandí, když můžou dostat něco zadarmo, oproti Evropě tady není taková tradice fandění. Zápas si prostě musí hlavně užít. Třeba lístky hned vedle hřiště u nás stojí 2,5 tisíce dolarů na zápas, to je přes dva miliony korun za sezonu. A když někdo zaplatí takové peníze, má pocit, že si může dovolit cokoli. Během zápasů k nim třeba chodí i servírka s pivem, na to jsem koukal s otevřenou pusou. Běžím po hřišti a najednou jde vedle mě dáma s tácem piv.

Jak se v tom dokážete soustředit?

Tohle vytěsním. Když hraju, dokážu se soustředit jen na zápas. Měl jsem trochu výhodu i v tom, že jsem první rok moc nehrál a seděl jsem na lavičce, takže jsem se mohl docela rozkoukat. NBA je zkrátka obrovská show, což souvisí i s penězi, které se tady kolem toho točí.

Co vás na tom nejvíc baví?

Žiju si sen, který jsem měl, když jsem jako malý kluk začínal hrát. Hodně lidí mi v té době asi nevěřilo, když jsem jim říkal, že jednou budu hrát v NBA. Takže jo, občas trochu zpomalím a snažím se užít si, že jsem tady. To mě na tom baví nejvíc. Jsem hrozně soutěživý, takže si tady tu smlouvu nechci jen prosedět. Chtěl jsem dokázat sám sobě i ostatním, že tady zvládnu hrát důležitou roli, a ne tady jen přežívat. A to se mi snad už povedlo.

Pokud se to dá usuzovat podle toho, že ve fanshopu Wizards začali před koncem základní části NBA prodávat dres i s vaším jménem, tak ano.

Fakt? Oni tam už mají dresy? To jsem ani netušil.

Ano, sice zatím jenom v té nejlevnější kategorii za 69 dolarů, ale je tam.

To je super. Dřív tam měli dresy jen se jmény tří čtyř hráčů, ale s tím, jak jsem začal hrát víc, nechali asi vytisknout i moje jméno. Jsem rád, že moje výkony mají odezvu. V Česku se o mně taky začalo víc mluvit a paradoxně mě znají i lidé, kteří basket jinak vůbec nesledují. Jo, užívám si, že jsem v NBA a že tady můžu soutěžit s těmi nejlepšími hráči na světě.

Tomáš Satoranský už v dresu Chicaga Bulls, které z něj letos v červenci s platem 10 milionů dolarů ročně udělalo nejlépe placeného českého sportovce.

Střih: Léto 2008, Praha. Byt v prvním patře starého činžáku na Vinohradech. U stolu sedí tři muži a vášnivě debatují. Tehdy patnáctiletý Satoranský, jeho nevlastní otec a agent Phillip Parun.

Syn české matky a novozélandského tenisty Onnyho Paruna, který to mimochodem v roce 1973 dotáhl až do finále Australian Open, prošel jako manažer českým Vodafonem, v Praze organizoval koncerty Eltona Johna, Mobyho nebo Jamese Blunta, ale nejvíc ze všeho ho bavil basketbal.

Zhruba dva roky před schůzkou u Satoranských se vším praštil, svůj koníček definitivně proměnil v byznys a stal se basketbalovým agentem na plný úvazek. „První, co mi Tomáš tehdy řekl, bylo, že chce hrát NBA. Tohle ho vždycky odlišovalo od ostatních hráčů – věděl, co chce. Být co možná nejlepší hráč a sáhnout si na NBA,“ popisuje Parun to, čemu ve zkratce říká „Tomášova mentalita“.

O talentovaném mladíkovi, který navzdory svému věku válel v dresu USK Praha, se už tehdy dobře vědělo. Parun pro něj měl nabídky od španělské Malagy nebo řeckého Panathinaikosu, což by v té době bylo podobné, jako by útočník fotbalové Slavie Milan Škoda přestoupil do Realu Madrid. Jenže Phillip Parun to smetl ze stolu a poradil mu jiný klub. CB Sevillu, která se v té době plácala u dna španělské ligy a byla kousek od sestupu. Na první pohled to byl krok zpátky. Parun ale věděl, že Tomáš potřebuje nejdřív nasbírat zkušenosti v týmu, kde bude mít největší šanci hrát.

Nezvyklá rada to byla i proto, že v té době všichni hráči, kteří už přerostli českou ligu, odcházeli téměř výhradně do Itálie, i když se tam nakonec žádný z nich nikdy pořádně neprosadil a zase se potupně vrátili.

Satoranský pak ještě rok zůstal v Praze, celou tu dobu se učil španělsky, připravoval se na přesun do Španělska a v roce 2009 odešel do Sevilly. Průměrný klub postupně vytáhl v tabulce nahoru, stal se klíčovým hráčem a o tři roky později si ho v draftu NBA „zarezervoval“ Washington.

„Ten den to bylo velké zadostiučinění, ale lpět na úspěchu nemá smysl,“ mávne rukou Parun a připomene, že draftovaný hráč automaticky nedostává smlouvu, takže se občas stane, že nakonec do NBA ani nikdy neodejde. „Proto jsme na tom hned začali pracovat. Sledovali jsme třeba i to, odkud nejčastěji odcházejí hráči z Evropy do NBA a jakou pak mají v Americe šanci,“ říká Parun.

Vždycky jsem dělal míčové sporty, měl jsem na ně asi i talent, u nás v rodině totiž každý hraje volejbal. Babička to vždycky nerada slyší, ale mně volejbal přišel nudný.

Výsledkem byl v roce 2014 přesun do Barcelony, která tehdy zrovna vyhrála španělský titul. Pro většinu hráčů by to byl vrchol kariéry, pro Tomáše Satoranského to ale byl jen další krok za splněním snu. „Doufal jsem, že si mě Washington vytáhne do NBA dřív, ale když přišla Barcelona, říkal jsem si, že je to nakonec taky fajn, protože když nic jiného, můžu se zlepšovat.“ Loni zkraje roku mu v Barceloně nabídli novou čtyřletou smlouvu, která obsahovala i klauzuli o výkupném pro případ, že by se ozval Washington. Částka byla stanovena na dva miliony eur a k překvapení všech se nakonec začala řešit mnohem dřív, než všichni čekali – hned na jaře. Část odstupného zaplatil Washington, část sám hráč a lidé kolem něj. V té chvíli už Tomáše od splnění snu dělila poslední věc. Dojednat podmínky smlouvy.

Jak se jedná o platu s klubem NBA?

Hráč u toho není, řešil jsem to jen na dálku. Tím, že jsem v Americe nikdy nehrál, neměl jsem výchozí pozici úplně ideální. Wizards o mně věděli úplně všechno, ale nikdy mě neviděli hrát v Americe, takže nevěděli, jak obstojím v náročnější konkurenci. Navíc ještě záleží na ostatních platech v klubu, protože v NBA jsou stanovené platové stropy, takže když jsou ostatní smlouvy vysoké, klub ani víc nabídnout nemůže. Ale původní nabídku se podařilo i tak zvýšit.

Na tři miliony dolarů hrubého ročně, což je v NBA pořád podprůměr.

To mi nevadí. Kdybych řešil peníze, bylo by to špatně, protože by mě to ovlivňovalo. Nikdy jsem ani ostatním peníze nezáviděl, tohle nemám v sobě. Dělám to kvůli lásce k basketbalu, a kdybych řešil peníze, jenom bych ten sport podváděl. Spíš sám sebe utvrzuju v tom, že když budu hrát naplno a budu do své hry dávat všechno, ty větší peníze nakonec přijdou.

Kdy jste začal s basketbalem?

Asi ve druhé třídě. Miloval jsem Michaela Jordana, asi jako každý tehdy. Bylo mi sedm nebo osm a pořád jsem koukal, jak smečuje. Ta jeho atletičnost mě fascinovala.

Potkali jste se už někdy osobně?

Ne. Vlastní klub Charlotte Hornets a říká se, že vždycky sedí hned vedle lavičky. Když jsme tam hráli, nedostal jsem se na hřiště, tak jsem alespoň pořád pokukoval po jejich lavičce, jestli ho tam někde neuvidím, ale nebyl tam. Jeho byznys je asi už tak velký, že se na zápasy tolik nedostane.

Zpátky k vašim začátkům.

Začínal jsem v USK, kde se tehdy otevřel školní basketbalový kroužek. Vždycky jsem dělal míčové sporty, měl jsem na ně asi i talent, u nás v rodině totiž každý hraje volejbal. Babička to vždycky nerada slyší, ale mně volejbal přišel nudný. Ale k basketu to nemá tak daleko.

Byl jste v basketbalu talent od přírody, nebo jste to měl spíš vydřené?

Talent jsem určitě měl. A taky štěstí, že jsem si od každého v rodině mohl vzít něco. Třeba děda a máma byli ve volejbale vždycky urputní a dávali do něj hodně srdce, což mám asi po nich. Do všeho jdu naplno a nesnáším prohrávat. Máma byla učitelka ve školce, kde si se mnou asi dost uži-
la, protože všechny dětské hry jsem bral na život a na smrt.

Zůstalo vám to dodnes?

Ano. Manželka by mohla vyprávět, jak je to se mnou někdy po zápase těžké, když prohrajeme a jsem frustrovaný. Ale hrajeme tolik zápasů, že se musím klidnit, není na to čas, druhý den hrajeme znovu. Ale je fakt, že s tím mívám trochu problémy.

Jak jste pak skousával to, že jste do NBA přišel jako hvězda Barcelony, ale v první sezoně jste moc šancí nedostal a na hřiště jste chodil jen na pár minut?

Těžko. Bylo to frustrující období. Přemýšlel jsem, co by bylo kdyby, jestli jsem s přestupem do Ameriky udělal dobře. Přišel jsem sem kvůli basketbalu, ale pak jsem nehrál. Ale zase nejsem ten typ, co by se rychle vzdával, to mi taky pomáhalo.

Čekal jste takový scénář?

Čekal jsem, že to bude komplikované, ale jak moc, to jsem si uvědomil, až když jsem sem přijel. Bez přímé zkušenosti se to nedá moc dobře představit. Něco z toho jsem čekal, ale to, jaké budu mít postavení a čím si budu muset projít, tak úplně ne.

Nebyl to jen takový drsnější způsob, jak si otestovat váš charakter?

V té chvíli mi to bylo jedno, štvalo mě to, ale možná by to mohlo být jedno z vysvětlení. Takhle mi to vysvětloval i Marcin Gortat, Polák, který je v NBA už 11 let. Pořád mi opakoval, že musím být trpělivý. Bylo to náročnější i tím, že být nováčkem ve 25 letech je něco jiného než v 19, kdy víte, že máte před sebou spoustu času. Říkal jsem si: Jsem v nejlepších letech, mám nejlepší období v kariéře, ale přitom nehraju. Několikrát mě napadlo, jestli by nebylo lepší, kdybych byl jinde.

Napadlo vás, že se bez hraní v basketbalu zhoršíte?

I takové myšlenky mi naskakovaly. Nehrál jsem, tréninků jsem taky moc neměl, takže jsem se musel udržovat sám. I když jsem měl volno, šel jsem si sám zatrénovat, abych z toho nevypadl, kdybych dostal šanci. Nebylo to vůbec lehké období, ale říkal jsem si, že když už mi to nedá nic po herní stránce, tak mě to snad alespoň zocelí po té mentální.

Loni kvůli vám dokonce vlivný washingtonský novinář Adam Rubin vymyslel hashtag #FreeSato a volal po tom, abyste dostal víc šancí.

Věděl jsem o tom i proto, že mě v té souvislosti fanoušci označovali na Twitteru. Na klub to asi nemělo moc velký vliv, ale pomohlo mi to v sebevědomí, protože jsem cítil, že mám podporu.

Popište mi ten stres, když půlku zápasu sedíte na lavičce a pak máte jen pár minut na to, abyste dokázal, že si zasloužíte větší šanci.

To byla ta největší výzva, kterou jsem v Americe poznal. Jít z lavičky do hry místo největší hvězdy týmu je docela stresující, protože v takové situaci se chyba neodpouští. Kdybych ji udělal, šel bych zase rychle ze hry. Na tohle jsem musel být mentálně připravený. NBA mě naučila, že musím být připravený využít šanci okamžitě.

Což jste přesně udělal, když se na začátku loňského roku zranil John Wall.

Ano. Měl jsem výhodu, že už jsem tady byl druhou sezonu, takže jsem byl trochu rozkoukaný. Loni v létě jsem si zahrál s českou reprezentací a pracoval jsem na věcech, o kterých jsem byl přesvědčený, že by mi mohly pomoct v NBA. Cítil jsem, že jsem připravený.

A všechny jste svými výkony zaskočil. Který kompliment vám udělal největší radost?

Předlonii se nám dařilo a díky tomu jsme loni častěji hráli v přímém přenosu celostátních televizí ESPN nebo TNT, takže takhle si mě všimlo víc lidí, kteří do té doby vůbec netušili, kdo je Satoranský. No a nejvíc mě asi potěšila pochvala od Isiaha Thomase, bývalého hvězdného hráče Pistons, který v jednom přenosu řekl, že jsem takový glue guy. Doslova lepidlo, které tmelí tým a zlepšuje jeho výkon. To se mi poslouchalo dobře.

Jaký máte vztah s Wallem?

V pohodě. Určitě nejsme největší kámoši, ale komunikuju s ním docela často. Hrajeme na stejné pozici, takže si za ním občas přijdu i pro radu.

Forbes Nejbohatší lidé světa 2019
Vydání Forbesu Forbes Nejbohatší lidé světa 2019
Koupit Teď

Není mezi vámi rivalita?

NBA je velký byznys a rivalita v týmu je větší, než jsem byl zvyklý z Evropy. Ale zrovna s Johnem žádnou rivalitu nemám. Vím, jak jsou rozdané role – a ta jeho je neotřesitelná. Takže pokud chci být víc na hřišti, musím se zlepšit i na jiných pozicích, než je rozehrávač. Takže se teď snažím zlepšovat a využít Johnovy rychlosti, aby se mi vedle něj na hřišti otevřely nové možnosti.

Mimochodem, jaké to je, když proti vám na hřišti běží o 20 kilo těžší a 20 centimetrů vyšší hráč v plné rychlosti?

Zní to děsivě, ale v ten moment nad tím nemůžu moc přemýšlet. Takže do toho jdu radši po hlavě. Naučil jsem se, že ukázat strach je to nejhorší, co můžu udělat. V NBA to všichni vycítí a o to víc pak jdou proti vám. Jasně, je těžké nemít respekt, když jdu proti LeBronovi, který má 130 kilo a je to fyzicky neuvěřitelně silný člověk, ale nesmí to být alespoň na mně vidět. Byla by to moje slabina.

Je NBA pro bělocha pořád náročnější?

Zrovna já jsem známý tím, že jsem byl v Barceloně hodně atletický typ hráče. Ale tahle moje atletičnost tady není tak unikátní jako v Evropě. Co si budeme povídat, v NBA je každý atletický. V čem mám asi výhodu, je vnímání basketu. Čtu hru jinak. Ale pohybově je to tady mnohem těžší.

V čem vás NBA a Amerika změnily?

Nijak zásadně, spíš mi daly zase další pohled na svět. Washington mě baví, je to na americké poměry hodně evropské město. I tak preferuju spíš Španělsko než Ameriku.

V čem konkrétně?

Jednak jsem si pořád nezvykl na americké jednotky. Všechny ty libry a unce. Takže když tankuju, prostě radši řeknu plnou. Ale to je úsměvné. Spíš mi vadí, že je to hrozný waste land. Američané strašně plýtvají, snad nejvíc na světě. Je to strašné, na všechno vám v obchodě dají plastovou tašku, i když ji nepotřebujete. V NBA zase máme pořád kolem sebe spoustu jídla a toho je někdy tolik, že se prostě vyhazuje. Tohle mě strašně štve a nedokážu se s tím smířit. A navíc mi trochu chybí španělská vřelost. Američané jsou taky vřelí, ale nikdy nevím, kdy je to upřímné.

Ve Washingtonu máte smlouvu ještě na rok, ale udržet se v NBA je mnohem těžší než třeba v hokejové NHL.

Asi ano. V NBA je v porovnání s NHL asi větší konkurence, v basketbalu je navíc zvykem, že se po každé sezoně obmění 30 procent kádru, což v jiných sportech také není obvyklé. Takže cesta sem je strašně těžká, ale zpátky to jde hrozně snadno.

Takže je důležité využít každou chvíli, co jste v NBA?

Ano, tohle je asi nejdůležitější poselství, které dostaneme na začátku na všech školeních. Že je dobré potkávat co nejvíc lidí v zákulisí, protože to třeba jednou pomůže ve vlastním byznysu. Tak se snažím poznat co nejvíc lidí a něco se přiučit. Když jste tady a máte nálepku hráče NBA, i důležití lidé se s vámi baví jinak.

Co vás teď žene dopředu, když už jste si splnil sen zahrát si NBA?

Pořád se chci zlepšovat a mít ještě větší roli v klubu, to je teď pro mě cíl. A ještě jedna věc mě žene dopředu. Byl jsem ve slavných klubech, ale přitom jsem toho docela málo vyhrál. Když jsem byl v Barceloně, zrovna ve španělské lize dominoval Real Madrid, takže jsme vyhráli jen jeden pohár. Vím, že zrovna v NBA je tenhle cíl strašně těžký, ale už mám nejvyšší čas něco vyhrát.