Po krátkém prázdninovém oddechu se znovu vrhla do neúprosného tréninkového kolotoče, který se nezastaví celých osm měsíců. „Kromě tří dnů o Vánocích nebudeme mít žádné volno,“ je smířená Alžběta Dufková.
Celý ten dril má jediný cíl: olympijskou kvalifikaci na konci dubna, na níž bude brněnská akvabela spolu s Vendulou Mazánkovou usilovat o svůj čtvrtý start pod pěti kruhy. „Jsme dobře naladěné a nachystané makat. Slíbily jsme si, že pro to uděláme všechno,“ oznamuje Dufková.
11. místo na MS bylo nejlepším výsledkem Dufkové a Soni Bernardové. |
Jistě, od málokterého sportovce byste slyšeli něco jiného. Zvlášť pokud jde o olympiádu.
Ovšem praxe často vypadá jinak. „Vím, že je to otřepané, ale u mladších generací je mentalita fakt jiná. Nechce se jim podstupovat to, co moc bolí. A řekněme si na rovinu, že vrcholový sport je v dnešní době hodně náročný fyzicky i psychicky. Dřina je v něm bohužel potřeba,“ sděluje 29letá plavkyně.
To, o čem mluví, v nedávné době pocítila na vlastní kůži. Deset let měla ve vodě po boku „nesmrtelnou“ Soňu Bernardovou, po jejím odchodu však musela najít novou parťačku. A to nebylo jen tak.
25. pozici na MS obsadily letos Alžběta Dufková a Vendula Mazánková. |
Jako nástupkyni si v brněnské Tesle vychovávali Elišku Skácelovou, ale když měla přijít její chvíle, kariéru kvůli potížím s ramenem vzdala. Dufková se tak dala dohromady se Sabinou Langerovou, která však těžko kombinovala sport se studiem a nakonec ji vyřadily problémy s žaludkem.
Následovala spolupráce s Alicí Pavlíčkovou, ale ani ta nevydržela dlouho. „Nebyla si jistá, jestli chce tolik trénovat. Proto jsem nesmírně ráda za Vendy (Mazánkovou), která je takový držák,“ líčí Dufková. „Všechny holky byly extrémně talentované, a kdyby to dokázaly ustát, určitě by byly úspěšné. Jenže to není jen o talentu, ale i o dalších okolnostech.“
V Brně už cestu neviděla
Synchronizované plavkyně trénují až osm hodin denně, což je pro mnohé neúnosná dávka. „Chodí ke mně rodiče patnáctiletých holek, jestli se mi taky někdy nechtělo. Ale opravdu nikdy. Naopak jsem přetáčela rodičům hodiny, abych přišla včas na trénink,“ vzpomíná Dufková.
„Kacířské“ myšlenky ji přepadly teprve na letošním soustředění v Bulharsku s ukrajinskou trenérkou. „To bylo poprvé v životě, kdy jsem si říkala, že toho mám plné kecky a že to takhle už dlouho nevydržím. Ale je dobře, že jsem na to přišla až v tomto věku, a ne už v pubertě,“ usmívá se.
Jak dlouho ještě v bazénu vydrží, netuší. „Soňa mi vždycky říkala: Nikdy neříkej nikdy. Ale ona byla extrém. Na jednu stranu je to obdivuhodné, na druhou tomu hodně obětovala, například rodinný život. To bych já nechtěla,“ neskrývá Dufková.
Olympijská vidina nyní všechny strasti přebíjí. K účasti v Tokiu potřebuje být české duo mezi nejlepší světovou dvacítkou, přičemž na červencovém mistrovství světa v Koreji skončily Dufková s Mazánkovou ve volné párové sestavě pětadvacáté.
„Mrzelo nás, že tam byl nezvykle i druhý český duet, a nemohly jsme si tak zaplavat i technickou párovou sestavu. Navíc holky začínaly a po jejich 32. místě si rozhodčí zařadili Českou republiku níž, což nám situaci ztížilo,“ posteskla si Dufková.
Směrem k olympiádě je však optimistka. „Věřím, že na to máme. Na to, že jsme s Vendy spolu začaly pořádně plavat až loni v říjnu, ona k tomu studovala, neměly jsme placeného trenéra a ještě se v zákulisí řešil můj přestup, bylo to umístění až neuvěřitelné,“ míní Dufková, která se za svou devatenáctiletou parťačkou přesunula do Prahy a stala se členkou tamního Neptunu.
„V Brně to neslyší rádi, ale už jsem tady cestu neviděla. Vendy má perfektní výšku, ukázala kvalitu a v něčem je i lepší než já, takže ji musím dotahovat. A sladily jsme se docela rychle.“
Nyní by české reprezentantky rády vyladily také tréninkové podmínky. „Doufáme, že nám z centra sportů vyjdou vstříc, abychom se mohly plavání obě věnovat naplno, stejně jako naše konkurentky ve světě. Chtělo by to i nějaký úvazek pro trenérky, protože se nám holky věnovaly čistě dobrovolně ve svém volném čase, což je na této úrovni nevídané,“ podotýká Dufková.
