Jste služebně nejmladším členem Rady Českého rozhlasu, zaskočilo vás něco v prvních pěti měsících v roli radního, především mám na mysli útoky některých novinářů na vás i jiné členy Rady včetně mediálně hodně propírané reakce vašeho kolegy Jandáka?
Po dlouhodobé autorské a kratší moderátorské spolupráci s Českým rozhlasem jsem měl velký zájem zúročit poznatky o fungování rozhlasu. Nekonečné rozhovory s mladými i letitými „rozhlasáky“ v zákulisí mi k tomu daly spoustu podnětů, které nemůže nasbírat nikdo zvenčí. Nejen překvapila, ale přímo mě velmi naštvala reakce na moje zvolení, která se nedá nazvat jinak než kampaní. Články a mediální vystoupení psaná podle jedné – možná předem dané – osnovy, dokonce si někdo dal práci a vytvořil mé heslo na Wikipedii, kde opět opakoval uváděné nepravdy. Přitom se nikdo neobtěžoval si ona tvrzení ověřit a zeptat se mě. Všichni se kryjí jedním zdrojem z roku 1990, který je prokázanou lží přikrmovanou do obludných rozměrů. Rád bych se oněch autorů zeptal, kdo z nich byl v sedmdesátém roce vyhozen ze zaměstnání, kdo z nich přežil stovku hodin výslechů pracovníky StB a tak dále. Zeptal jsem se na to i šéfredaktora Lidových novin, které jednomu takovému článku poskytly místo, ale pan šéfredaktor mi dvakrát odpověděl, že mail s dopisem nedostal a potřetí už raději ani to ne. Když vidíte, kolik spolupracovníků StB je dnes mediálními tvářemi, můžete jen pokrčit rameny.
Role člena Rady pro rozhlasové vysílání není ani zdaleka tak jednoduchá, jak je často prezentována. Zatím jsem jen trpělivý učeň. Nechci být pasivním zvedačem rukou. Pracovní jednání Rady jsou zaznamenávána a okamžitě zavěšována v syrové podobě na síť. Vzhledem k tomu, že jsem spíše uvážlivý psavec a nikoliv milovník moderátorského blábolu, musím se rozhlasové pozici věnovat daleko intenzivněji a chvíli potrvá, než se v „radní“ problematice zabydlím.
U veřejnoprávních médií se často skloňuje slovo objektivita. Veřejnost na ni žehrá více u České televize, ale to může být dáno i tím, že ji sleduje více lidí. Jaký názor máte na zpravodajství a publicistiku Českého rozhlasu, daří se lidem z Vinohradské informovat nestranně a objektivně, aniž by posluchačům vnucovali své názory, z čehož je právě ČT často obviňována?
Nejsem schopen porovnávat množství ohlasů na vysílání publicistiky v České televizi a v Českém rozhlase. Nicméně stížností na rozhlasové vysílání řeší rozhlasová Rada poměrně hodně. Jako člověk, který se médii zabývá celý život, jsem na rozdílnost názorů zvyklý a nenávidím přezíravost, s jakou se někdy názory posluchačů odbývají. Rada je trochu vulgarizovaně řečeno hlídacím psem, zda se koncesionářské poplatky využívají náležitě.
Publicistika je často střetem vyhraněných názorů, jejichž pisatelé by nejraději představitele jiných náhledů na politiku okamžitě vyzvali na souboj. Nikoliv souboj argumentů, ale raději rovnou na pěsti. Pro moderátory debatních pořadů je nesmírně náročné ukočírovat živé pořady osobností s vyhraněnými stanovisky. Redaktor musí okamžitě reagovat, otupovat ostří výpadů jedné strany a potvrdit svou kompetenci nestranného, objektivního a odpovědného redaktora média veřejné služby. To se ne vždy daří, někdy dokonce v publicistickém pořadu probleskne i názorová sympatie moderátora s některým z hostů, což po právu okamžitě vyvolá bouřlivou reakci části posluchačů. Pohotovosti moderátorů těchto diskusí si vážím, jejich nestrannost je ale základ. Opačné případy na Radě řešíme.
Jsou lidé, co považují mediální rady za zbytečné, jiní jsou zase ochotní svolávat demonstrace, aby se některý kandidát do některé z rad nedostal. Jaký význam jim přisuzujete vy? Projevuje se podle vás na konkrétním médiu to, že v Radě ČT jsou kromě Michaela Hausera ostatní spíše fandové generálního ředitele Petra Dvořáka a produkce Kavčích hor než členové kontrolního orgánu, zatímco v početně výrazně slabší Radě ČRo je více lidí, kteří jsou ochotni jít s kůží na trh, ať už jde třeba o Tomáše Kňourka nebo Vítězslava Jandáka?
Způsob voleb do mediálních rad je obrazem Parlamentu a Parlament je obrazem občanů této republiky. Výsledky voleb jsou obrazem tohoto národa, a ačkoliv by mnozí chtěli, národ – pro někoho bohužel – vyměnit nelze. I v mediálních radách by měli zasedat kompetentní lidé, což se vždycky nedaří. Pochopitelně se nemohu tvářit já jako ten, kdo je jediný v obraze. Jsem poměrně starý chlap, jsem v Radě za sebe, rozhoduji podle své hlavy, a ze střetu pohledů posluchače, bývalého rozhlasového pracovníka a nyní člena Rady, často nemohu spát. Mám kolem sebe rád lidi zažrané do práce. A od takových se rád učím i v Radě Českého rozhlasu.
Psali jsme:
Mezi lidmi se traduje, že pravda začíná tam, kde končí signál České televize. Paradoxně ale ČT vysílá pořad Newsroom ČT24, v němž přešlapy své i spřízněných médií přehlíží, zato jiná média – a nejen televizní konkurenci – tepe, pokud dají slovo nepohodlným lidem, a nazývá je dezinformačními. Jak pohlížíte na takové nálepkování, ale i na to, že si veřejnoprávní televize zve do vysílání většinou jenom prověřené lidi, kteří říkají pouze to, co ladí s postoji osazenstva Kavčích hor?
Dezinformace jsou velkým společenským tématem roku a možná desetiletí. Byly tady vždycky a my, kteří jsme žili i v socialismu, o tom víme své. S vývojem technologií a vznikem a lavinovitě se šířícími sociálními sítěmi se dostal výrobní prostředek k vyrábění hoaxů a fake news do rukou „všemu lidu“. Guerilla marketing, ohlupující lidi nadšením nad novým pracím práškem, se stal nadnárodní záležitostí a z útvarů zaměřených na hospodyňky se staly státem organizované páky ideologů a vojáků. Umění dezinformace je ceněno víc než umění.
Kdo čte komentáře pod příspěvky na internetových médiích a na sociálních sítích, nutně si koleduje o infarkt. Na druhé straně jsou média přeplněná stovkami komentátorů, kteří místo aby se drželi ověřených informací, spřádají domněnky, co by bylo, kdyby... a vytvářejí další a další domněnky o domněnkách.
Jak se vyznat v informační mlze? Jsou konzumenti mediálních výstupů ovce, které spasou kdejakou stráň? Tomu určitě nevěřím. Ale rozlišit to, co si v počítači uchováš a co rovnou mažeš, je někdy dilema. Nenávidím mediální levárny. Nenávidím dezinformační byznys. Poctivá práce s ověřenými informacemi je dřina. Mediální hyeny a sběratelé padlých „vipek“ se cítí hvězdami české publicistiky. Někdy vítězí mediální žvást, spíchnutý za pár minut. Já říkám, že se svými články, glosami a úvahami snažím péct dobrý chleba.
Ing. Miloš Zeman
Rozhlasové i televizní koncesionářské poplatky jsme povinni platit všichni, ale přitom Česká televize jako by vysílala jen pro vybranou skupinu. Mám tím na mysli skutečnost, že je „na kordy“ s hlavou státu, takže prezident v ní s výjimkou diskuse s Jiřím Drahošem před druhým kolem přímé volby vůbec nevystupuje a ČT o něm informuje téměř vždy v dehonestujícím duchu. Chtělo by těch 2 853 390 lidí, kteří zvolili v minulém roce Miloše Zemana podruhé na Hrad, toho moc, pokud by se dožadovali alespoň jednou za půl roku rozhovoru s prezidentem ve veřejnoprávním médiu?
Češi si prezidenta zvolili, nemají to na koho svalovat. Nemáme prezidentský systém. Každý z nás postarších je někdy ješitný dědek a měl by si uvědomovat, že ho mladí přesně takhle vidí. Ani pan prezident už není tím oslnivým rétorem, kterého jsem v roce 1989 jako moderátor lidových shromáždění s nadšením představoval publiku. Funkci prezidenta a jeho práva respektuji. Laciné obhroublé vyřvávání a skandování je mi proti mysli. Je na jednotlivých médiích, aby zvážila, kdo má jejich cílové skupině co říci. Média veřejné služby jsou tu od toho, aby překládala posluchačům ověřené objektivní informace. Manipulovat s cílovou skupinou se nevyplácí...
prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. mult.
Vy sám jste literárně neustále velice činný, máte na svém kontě 32 knih. Vzpomínám si, že jste ke stému výročí vzniku Československa vydal první díl trilogie Můj domov – můj svět, což jste v médiích okomentoval, že jde o rukověť pro lidi, kteří stejně jako vy neměli štěstí na dobré učitele dějepisu. Pokud vím, tak jste na začátku své profesní dráhy jako vystudovaný pedagog učil češtinu, proč jste se literárně vrhl na tenký led dějepisu?
Výklad dějin byl a je tenký led. Zvláště vzdálené dějiny jsou jen tušením. Ale dějiny vždycky psali vítězové a není tomu jinak ani v současnosti. Přístup k hodnověrným pramenům není vždycky samozřejmý a zpřístupněný všem. Mě hodiny dějepisu vždycky nesmírně nudily. Pedagog mě nikdy nechytil za srdce a nesmírně dravé příběhy letopisů byly vždycky zapadané metrákem prachu.
S postupem let ale u mě občas nastává to, že mindrák z nevědění na mě dosedá stále s větší intenzitou a nutí mě vrátit se k počátkům a vlastní cestou si v odvětví udělat jasno. Tak jsem se jako redaktor Mladého světa kdysi oklikou vypořádal se svou ignorací folkloru a od folkloru a etnografie už bylo blízko k historii. Léta jsem vyšlapával podlahy antikvariátů a knihoven a hledal ty neobroušené diamanty ve smetí, historické prameny a dokumenty nezaprskané generacemi vykladačů. Byla to desetiletí tichého a nevykřikovaného studia, četby, výpisků, dokumentů, vlastní řazení úvah a hledání červené niti souvislostí. A protože si svoje knihy od určité doby zásadně vydávám sám, nejdřív si na vydání knihy musím vydělat. A tak, jak jsem nekonečně pomalu procházel staletími, nekonečně pomalu jsem byl schopen vydat zatím dva díly „velkého historického přehledníku“ MŮJ DOMOV – MŮJ SVĚT, kde století po století, rok po roce očima svých předků přibližuji světovou a českou historii v kombinaci s „malou“ regionální, v kraji, kde žiji, a s historií „mé“ obce s dvěma románskými kostely, kolem nichž šla historie, na vlastní nohy. Historická fakta a čtivé eseje.
Tenký led jsem zmínil proto, že pohled na historii se časem mění. Více než čtyři desítky let po válce žili lidé v Československu v přesvědčení, že nás Sovětský svaz osvobodil od nacistického Německa. V posledních letech se ale tato interpretace zpochybňuje, letos přišel bývalý premiér Mirek Topolánek dokonce s tvrzením, že nás v roce 1945 Sovětský svaz neosvobodil, ale dobyl. Jak jste si poradil s podobnými úskalími, kdy se historické události vykládají jinak, než tomu bylo ještě před pár lety?
Dva díly publikace se věnovaly 1. až 15. století a 16. až 18. století. Já o historii píšu „pro obyčejné hlavy“, pro lidi se stejným mindrákem, který jsem měl ze středoškolského guláše zvaného historie já. Začal jsem chodit do školy v padesátých letech, kdy jsme z učebnic v hodinách vytrhávali stránky se státníky, kteří ještě včera viseli ve třídě nad tabulí, kdy jsme škrtali v textech učebnic nebo články přelepovali. Kdy vyletěl do povětří Stalinův pomník, kdy jsme i jako děti dobře věděli, že se historie nemá brát vážně, protože byť napsaná v čase nedávno minulém, mnohokrát se stala a i nadále může stát prostitutkou. A jsme zase u původních, ideologiemi nezatížených informací. I současná historie je stále ještě infikovaná. Kdo zaručí, že už zítra nevyběhne díky hackerovi z přísně střežených archivů cosi, co rozviklá nohy „nerozviklatelného“ stolu?
Mirek Topolánek
Letos si budeme připomínat 30. výročí listopadových událostí, které vedly k přechodu od totalitní k demokratické společnosti. MF Dnes k němu připravila sérii rozhovorů, v nichž na tehdejší události vzpomínají přímí účastníci. To však popudilo čtyři desítky osobností, které sepsaly text, v němž protestují proti údajnému manipulování dění roku 1989, protože ve dvou rozhovorech se podle nich objevila tvrzení, která mají asi znevážit stávkující studenty u veřejnosti. Máme tu zase majitele jedné jediné správné pravdy, kteří nám vždy vysvětlí, co si máme myslet, a aktuálně chtějí být arbitry toho, co se o listopadu 89 může říkat a psát?
My, co jsme události v roce 1989 zažili, jsme nositeli svého tušení historie roku 1989. Svého výkladu, své ověřitelnosti faktů. Manipulativnost faktů je mantra, kterou si musíme neustále připomínat. Výklad historických událostí je pestrou skládankou kostiček lega. Spousta barvitých líčení, spousta vzpomínkového optimismu. Zachovejme pro následující generace nejen včerejší zprávy, ale i líčení skutečnosti posledního výrobce kožených opasků vyšívaných pavími pery, nedejme na stesk posledního ševce, který umí ušít skládané kožené boty k lidovému kroji a který mě hnal od dveří s pokřikem: Nechte to s námi umřít... Nenechme to umřít. Až náš náhled na fakta vychladne, naši potomci si vyberou.
Zachovejme v médiích co nejpestřejší škálu vzpomínek, pohledů a názorů a nechystejme pro následující generace barvotiskové pohledy s neposkvrněnými politickými šohaji konce dvacátého století. Historie je letopis lidí s jejich hrdinstvím, zbabělostí, láskami i nenávistí.
Nikdy nezapomenu na osamocenost Václava Havla, který na sklonku života sám se svým bodyguardem přicházel do kavárny na Národní třídě, úplně jiné než legendární Slavie. Po vystoupání schodů mu bodyguard dal do ruky aktovečku, sám zůstal sedět u stolku nad schody a pan Havel se namáhavě došoural na stylizovaný kapitánský můstek s jediným stolkem pro dva. Tam izolován od lidí vytáhl knihu, ale ani ji neotevřel. Bez výrazu se z nadhledu půl hodiny nehnutě díval na Národní třídu a pak se opět zdvihl a s podlomenou hlavou odešel.
Mezi těmi rozhořčenými majiteli pravdy byli jak politici, tak umělci. Druhým jmenovaným vzkázal textař Pavel Chrastina v souvislosti s jarními demonstracemi, které organizoval spolek Milion chvilek, že si důvěru národa ničím nezasloužili. Mají být umělci svědomím národa a z tribun nám říkat, co máme dělat, nebo to je z jejich strany jen povyšování nad ostatní a využívání svých většinou z televize známých tváří?
Lepšolidé... Nikdo nejsme výhradním majitelem pravdy. Mladá generace často vystupuje jako by byla první na světě. A přitom se tak málo liší od svých praprapředků. Staří naopak vždycky lají na výrostky, že jsou pitomí, nevzdělaní, ignorantští. Jak se říká, mladý blbec časem přejde na stranu starých blbců... Jsou zkušenosti opravdu nepřenosné? Když se historií zabýváte, zjistíte, že ano. Jako by už náš jakýsi Stvořitel do nás zabudoval ona pověstná Boží kurvítka, která časem začnou vypínat naše fyzické i duševní schopnosti a vedou nás onou kličkovanou životem ke stejným chybám a omylům.
Mgr. Marie Benešová
V předchozí otázce už jsem zmínil demonstrace, kterým Česko čelilo od dubna takřka do začátku prázdnin. Nejprve byly označovány za protest proti jmenování ministryně spravedlnosti Marie Benešové do funkce a za nezávislost justice, ale postupem času vykrystalizovalo, že jsou namířeny především proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Jak jste ty akce Milionu chvilek pro demokracii chápal?
Myslím, že jim Česko nemělo důvod čelit. Prostě existují lidé, kteří cítili potřebu reagovat. Já jsem venkovan a na demonstrace jsem do Prahy nejezdil. Když přijížděli v osmašedesátém Rusové a spol., pomáhal jsem strejdovi, vedoucímu Jednoty, zvládat nákupní „předválečnou“ horečku a prodával jsem před krámem brambory, kilo za 2,50 Kčs.
Možná, že to je symptomatické. Možná je lepší tiše pomáhat lidem než někde stát, mávat transparenty, které za mě někdo dopředu vyrobil, a vykřikovat. Ale pokud někdo cítí potřebu se shromažďovat a skandovat a napsat svůj názor na ceduli, ať tu potřebu realizuje. Ne každý jsme tribunový a spartakiádní člověk.
Dají se tyto protestní akce považovat za zkušební palbu před tou hlavní demonstrací, kterou organizátoři svolali s několikaměsíčním předstihem na pražskou Letnou v předvečer výročí, tedy na 16. listopadu? Mohla by taková demonstrace přivodit vynucený odchod politiků, proti nimž se lidé na shromážděních nejvíce vymezovali? Copak lze očekávat, že tolik vynaložené energie a prostředků vyšumí do ztracena a že série jarních demonstrací a třešnička na dortu v podobě 16. listopadu zůstanou bez efektu?
Tahle otázka je z těch Co by bylo, kdyby... Já si do hlavy sbírám lidi, za kterými je vidět vykonaná práce. Jednou jsem na ohradě rockového festivalu v Readingu u Londýna viděl nasprejovaný nápis Words does not mean anything today... Slova dneska nic neznamenají.
Slova jsou jen nositeli nekonečně překroutitelných významů...
Psali jsme:
Projekt Velký historický přehledník MŮJ DOMOV - MŮJ SVĚT
Velké výpravné knihy, tři samostatné díly 1.-15. století, 16.-18. století a 19. a 20. století, každý díl zahrnuje tisíc autorských normostran a stovky barevných ilustrací.
Publikace pro ty, kteří neměli štěstí na učitele dějepisu.
Jan Krůta: Můj domov - můj svět (1.-15. století)
Jan Krůta: Můj domov - můj svět (16.-18. století) je vytištěná, bude na pultech koncem září
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
