V galerii najdete návod na to, jak sepsat závěť.
Odmalička trpím arachnofobií. I docela malý pavouk mě dokáže vyděsit k smrti. Ty potvory vždycky likvidoval vnuk Vláďa. Pokaždé se mi smál, že jsou neškodní, že přinášejí do domu štěstí, a já je tak nemilosrdně vyháním.
Vláďa byl hodný kluk. Pomáhal mi a choval se ke mně hezky. Dokud nepoznal Marcelku – prsatou blondýnu, která pracuje jako servírka. Úplně se do ní zbláznil. Nic proti tomu, a kdyby mě ta holka měla aspoň trochu ráda, budu s ní vycházet jedna báseň. Jenže ona mě od první chvíle nesnáší.
Tady bude obývák
Zato byt se jí moc líbí. Pokoje jsou velké, slunné, v tom největším, kde jsem bydlela já, je krásné arkýřové okno. Marcelka se k němu postavila, a aniž by mě vůbec vzala na vědomí, prohlásila: „Tady budeme mít obývák!“ Nechtěla jsem dělat dusno, takže jsem se až po jejím odchodu zeptala vnuka, co to mělo znamenat. A on jen tak mimochodem prohlásil, ale do očí se mi přitom nedíval, že by si Marcelku rád vzal a že by tady chtěli bydlet. „A kde budu já?“ zeptala jsem se.
„Víš, babi, mohli bychom předělit kuchyň, je dost velká, a ty by sis tam mohla zařídit pokojík.“ No to mě dostalo do varu! Oni si něco upečou za mými zády, ani se nezeptají a postaví mě před hotovou věc. „A co kdybyste bydleli s Marcelkou ve tvém pokoji, Vládíčku, než si najdete něco svého. Můžete si vzít třeba hypotéku, vždyť oba vyděláváte.“ Jenže o tom nechtěl ani slyšet. Splátky nejmíň na 20 let a takhle krásný a velký byt by přišel nejmíň na tři miliony. A oni chtějí taky cestovat a poznávat svět, než si pořídí rodinu.
Jenže co čert nechtěl, milá Marcelka otěhotněla, takže místo letenek do Tramtárie se pořizoval kočárek a výbavička. A byla svatba. Mladým jsem nakonec ten velký pokoj s arkýřem uvolnila a nastěhovala se do bývalého Vláďova, zřejmě to ale nestačilo. Prostě musím z bytu!
„Babi, Marcelka chová sklípkany,“ oznámil mi Vláďa. „Zatím je má u rodičů, teď si je ovšem přestěhuje sem. Vím, že se pavouků bojíš, ale myslím, že si zvykneš. Většinou nejsou jedovatí.“ Málem mě trefil šlak! Jak už jsem řekla, bojím se i těch malých a tohle jsou deseticentimetrové obludy a ještě k tomu celé chlupaté! Řekla jsem, že to nepřipadá v úvahu. Navíc mi přišlo divné, že by taková náfuka a fiflena, jako je Marcelka, chovala pavouky. Štítí se zamést i mrtvou mouchu.
Pavouci všude
Navzdory mému odporu se terária se sklípkany usídlila v kuchyni. V pokoji, kde bude žít dítě, přece pavouky chovat nemůžou. A Marcelka bez nich nemůže žít! Najednou. Celé měsíce jsem netušila, že je chová, nikdy se o nich ani slůvkem nezmínila. Do kuchyně teď vůbec nelezu. Koupila jsem si dvouvařič a jídlo si připravuju ve svém pokoji. Vodu nabírám v koupelně. Ale co se nestalo minulý týden! Jdu do koupelny a ve vaně si lebedí jedna z těch potvor. Začala jsem křičet, jako by mi šlo o život, jenže Marcelka ani Vláďa nebyli doma. Uchýlila jsem se k sousedce a hned vnukovi volala, aby přijel domů a pavouka uklidil.
A on? Že přijdou s Marcelkou domů až po jedenácté v noci, neboť jdou po práci ještě do kina. A že prý se nemám bát, že pokud ho nebudu dráždit, tak mě nekousne. Noc jsem strávila u sousedky. Druhý den už pavouk v koupelně nebyl, ale já vím, že se co nejdřív někde objeví. Třeba v mé posteli. Mě z toho klepne a Vládík s Marcelkou docílí svého.
Bohumila
Už žádné ustupování, ale účinná obrana!
PhDr. Petr Šmolka, psycholog
- Pojem domácí násilí není jen umělý konstrukt. V řadě rodin jde bohužel o téměř každodenní realitu. Nevíme, zda by si na „svůj osud“ Bohumila postěžovala bez té přímo ďábelské kombinace sklípkanů a arachnofobie. Vše by bylo přehlednější, kdybychom znali rovněž verzi druhé strany. Ovšem je zřejmé, že doma má „pořádně husto“.
- Připusťme aspoň na chvíli, že i prsatá servírka, navíc blondýna, může mít zálibu ve sklípkanech. Trochu extravagantní, ale budiž. I kdyby z její strany opravdu nešlo o nějakou vychytralou zlomyslnost, nic to na podstatě věci nic nemění.
- Bohumila se ve vlastním bytě dostala do pozice nevítaného štvance. V první chvíli nechtěla situaci vyhrocovat, a tak se rozhodla tlaku mladých ustoupit. Co na tom, že se bude v tom menším pokoji cítit poněkud stísněně? Hlavně když bude mít svůj klid! Nebude! Ve chvíli, kdy prvně ustupujeme neomalenému tlaku, si totiž „zaděláváme“ na další problémy. Druhá strana tím totiž dostává informaci, že tlak je účinná metoda. Pak se ovšem nedivme, bude-li se ke ní uchylovat i nadále.
- Po dobrém už nyní Bohumila asi moc nezmůže! Její pozice přitom není vůbec tak slabá, vždyť je majitelkou či uživatelkou bytu, zatímco vnuk u ní pouze přebývá (docela by mě zajímalo, proč už od 15 let – nemá snad rodiče?). Je tedy zřejmě pouze na ní, jestli tam bude, nebo nebude dnes už dospělého vnuka nadále trpět. Zároveň má právo stanovit si podmínky, za nichž může část jejího bytu užívat.
- Jsou zkrátka chvíle, kdy už opravdu nemáme kam ustoupit, a pro Bohumilu taková právě nastala. Musí se účinně bránit. Jinak hrozí, že by nakonec mohla skončit spolu se sklípkany v jejich teráriu. Případně na psychiatrii.
