Pacina trénoval Crosbyho či Iginlu. Nechraňte děti před prohrami, říká

V patnácti s mámou emigroval do Německa, kde ve dvaceti začal s trénováním. Nejdřív u dětí, aby se později přesunul do zámoří a jako trenér hokejových dovedností (skills kouč) to dotáhl až do NHL. „Pamatuji si, jak jsem se sprchoval v šatně Montrealu, a tam je na dlaždičkách obrovské logo Canadiens. Já si najednou uvědomil, že jsem to vážně někam dotáhl.“

K jeho klientům patřili Sidney Crosby, Jarome Iginla, Patrick Kane či John Tavares. Teď přijel 51letý Pacina do Česka, kde - jak sám říká - předává zkušenosti s trénováním dětí zdejším koučům.

Jak se mají trénovat děti?
S láskou!

Jak si ale lásku udržet, když krotíte dvacet rozjívených kluků?
Děti mají rády lásku, ale taky disciplínu. Rády vědí, jak cvičení bude vypadat. A že jsou následky: když se něco udělá, tak se něco stane. Jenže my jako rodiče teď povolujeme dětem úplně vše a ony neznají následky. Tudíž nejsou připraveny na život. U mě děti vždy věděly, co ode mne mohou očekávat. Když vím, co od kouče mohu očekávat, cítím se bezpečně. Když je nevyzpytatelný, necítí se dítě bezpečně a nechce se učit. Soustředí se, aby schovávalo emoce.

Existuje návod, jak je zaujmout?
Ne. Ale musí se dělat různé sporty, třeba hrát fotbal nebo házenou na ledě, aby to děti bavilo. Tady je velký úkol trenéra. Musí to zorganizovat tak, aby se děti učily, aniž vědí, že se učí. Děti nebudou stát v zástupu dlouho. Všechny musí mít puk, pohybovat se. Kouč není policajt, který na tréninku řídí provoz, ale naše práce je hlídat, aby základní věci dělaly správně.

Je spoustu odborníků, kteří tvrdí, že by děti do deseti dvanácti let neměly hrát na výsledky.
To je nová vlna, se kterou hluboce nesouhlasím. Myslím si, že děti si to stejně počítají. Dostávat diplom za páté místo není příprava na život. Pak přijdou na univerzitu, napíšou zkoušku na 49 procent a nejsou připraveny, jak jednat s neúspěchem. A toho na každého člověka čeká v životě spousta. Trenéři a rodiče mají povinnost je na neúspěch připravit, ne je před ním chránit. Jasně, nemusíme mít bodování u šestiletých, ale děti musí vědět, že musí každý den pracovat, aby se zlepšily. Když jim řekneme, že nic nebudeme počítat, že všichni jsou vítězové, tak to není realita života.

Jak moc se změnily děti za třicet let, co trénujete?
Moc! Jsou jiné, než byly před deseti lety, což je velký problém pro společnost. Nevím, jak je to tady, ale za mořem máme děti, které jen očekávají. Nejsou schopné si uvědomit, že nejdřív je práce, až pak se dostaví výsledky. Ony si myslí, že mají na výsledky nárok hned. Jsou vedeny k tomu, aby neměly žádnou zodpovědnost. A když nastane nějaký problém ve škole, hokeji, tak rodiče automaticky obviňují učitele nebo trenéra. Nikdy se nepodívají kriticky, že Pepíček nehraje v první lajně proto, že netrénoval.

Myslím, že obdobné problémy řešíme i tady. Čím to?
Protože rodiče hodně pracují a cítí se vinni, že nejsou dost s dětmi. Jejich kompenzací je, že jim vše dovolí. Ale i s hráči z NHL je jiná práce než před deseti patnácti lety. Přijdou a mají jen očekávání, protože jsou zvyklí mít osobního kouče od deseti let. Oni jsou středobodem, takže přijdou a řeknou: Co mi můžeš nabídnout? Co pro mě uděláš? A když ne, jdu jinam. Dlouhodobá loajalita a spolupráce mizí. Je to o tom, co a kdo pro mě udělá teď.

Mám někdy pocit, že rodiče vnímají sportovní kroužky jako službu. Zaplatí si, dítě dovezou, vyzvednou a vy se starejte.
Berou to jako babysitting (hlídání). Tady ho odložíme a chceme z něj NHL hráče. Když to neuděláte, jdeme do jiného klubu. To je celosvětový problém. Automaticky čekají, že to dítě bude mít výsledky, ale zapomíná se, že ono musí doma ještě pracovat. A že výsledky souvisí s tím, jaký má charakter a morálku.

Jsou v Americe ctižádostiví rodiče hokejistů?
300 až 400 tisíc dolarů je stojí, než se desetiletý kluk dostane do NHL, což je průměrně 50 tisíc dolarů ročně, víc než milion korun.

Hokej je jen pro bohaté?
Ano, je těžké, aby to utáhli lidi ze střední třídy. Když jsem v roce 1994 začínal jako skills kouč, tak ta profese neexistovala. Teď jsou jich v zámoří tisíce a je to obrovský byznys. Dneska není v Americe mladý hráč, který má nějakou šanci se dostat výš, aby neměl soukromého trenéra dovedností. Pracují na střelbě, na klamných pohybech, na bruslení. Kempy jedou celý rok, jsou tu soukromé akademie. Na jedné pracuji a příspěvek je tady 38 tisíc dolarů na rok. Ano, je to i se školou, ubytováním a jídlem, ale to jsou peníze, jako když jdete studovat Harvard. A stejně tam máme osm týmů po 20 dětech.

V Německu jste začal trénovat děti, jak jste se odtud dostal do Kanady k nejlepším hráčům?
S láskou!

Ta skutečně tak pomáhá?
Vždycky jsem měl sen trénovat v Kanadě, a tak jsem si v roce 1994 domluvil, že budu v Calgary asistentem u jednoho dorosteneckého týmu. Chodil jsem se dívat na tréninky Flames, kde byl Sláva Lener, jenž znal mého otce. A ten mě učil každý den. Netrvalo dlouho a já začal spolupracovat s národním družstvem žen. Viděl mě tam Tom Renney, což byl tehdy hlavní trenér mužské kanadské reprezentace, a dal mi první šanci. Přišel jsem před tréninkem a pracoval s hráči na individuálních dovednostech. Brzy nato dostal práci v New York Rangers a já byl součást jeho týmu.

V jaké roli?
Dělal jsem development (rozvojové) kempy pro nováčky. Později jsem pracoval pro hlavní tým Floridy, kde jsem měl na starosti začátky tréninků. Pak přešel do Montrealu. Pamatuji si, jak jsem se v šatně sprchoval a na dlaždičkách je obrovské logo Canadiens. A já si uvědomil, že jsem to vážně někam dotáhl.

Byl jste i u týmu v Pittsburghu, roky vedete i předsezonní kemp pro největší hvězdy NHL. Co učíte Crosbyho?
Pravé slovo je zdokonalovat, ne učit. Není to tak, že Tomáš Pacina učí Crosbyho, ale Tomáš Pacina se baví s Crosbym. Z té diskuse něco vzniká. A z mé zkušenosti vím, že čím jsou hráči lepší, tím jsou otevřenější, protože chápou, že i nejmenší detaily mohou rozhodnout, jestli prodlouží, nebo neprodlouží kontrakt. Třeba Jarome Iginla, se kterým jsem čtyři roky pracoval jeden na jednoho, říkal, že díky naší spolupráci udělal novou čtyřletou smlouvu na 16 milionů dolarů.

A Crosby naslouchá?
Jemu něco poradíte a hned to zkusí. Pak řekne dobré, nebo to mi nesedí. Ale neexistuje, že by mi řekl, ty jsi nikdy nehrál NHL, tak co mě tady budeš učit. Ne! Oni vědí, že když jim mohu pomoct v jedné maličkosti, tak si ji vezmou. V Americe se vás nikdo neptá, jestli jste vyhrál Stanley Cup. Tam se ptají, jestli jste dobrý učitel, kouč. Posuzují vás podle toho, kolika hráčům jste pomohl, aby poskočili o ligu výš.

Zase frajeři z NHL vědí, že k nim klub nepustí hlupáka. Teď v Česku trenéry učíte, nebo...
Předávám zkušenosti. Jsem tady, abych klukům řekl, jak jsem to dělal já, k ničemu je nenutím. Každý trenér má svůj styl. Tvrdím, že jsou jen dvě cesty – nahoru, nebo dolů. Neexistuje stagnace, protože pokud se nezlepšuji, tak se zhoršuji. Crosby umí hokej velmi dobře, ale pořád se zlepšuje. Matthews je jeden z nejlepších střelců v NHL a stejně loni zlepšil ránu. Ano, měl jsem na přednášce trenéry, kterým jsem něco vysvětloval, a oni mi řekli: To já vím, já to hrál. Nebo přišli jiní a jako první řekli: Víte, já jsem to tolik nehrál. No a co? Hlavní je, jak pracujete teď. Jak máte rád děti, kolik času strávíte vzděláním. Přece musíte s těmi dětmi po ledu jet, říct jim, že mají dlouhý chránič, sklonit se k nim. A ne někde pít kafe a říkat, že jsem to kdysi hrál.

Zkuste říct, proč nám ujel vlak, že už nepatříme do špičky?
Začnu jinak - mě neuvěřitelně překvapilo, jaké tu máme fantastické podmínky. Máme profesionální trenéry, akademie, na zimácích dvě ledové plochy, tělocvičnu, videa, výstroj. Žil jsem ve Švédsku, roky byl ve Finsku, kde hrála moje bývalá žena, trénuji v Americe, Kanadě, a budu-li upřímný, tak v Česku máme nejlepší podmínky na světě.

Vážně?
Opravdu! Je nesmysl tvrdit, že potřebujeme víc. Musíme se ale zabývat detaily. Někdo musí na led jít a řešit s dětmi detaily a základy hokeje. Kde a v jakých situacích má mít hokejku, jak se přenáší váha, jak přesně bruslit. Jak mají být správně nabroušené brusle, jak mají být velké. Pak dáme dětem možnost konkurovat jiným, protože teď jsou velice handicapované, že s nimi nikdo detaily výstroje neřeší.

To neděláme?
Třeba ve Skandinávii je broušení bruslí věda, tady to dělá kdekdo. Občas je nutné zkrátit hokejku. Máme výborně vzdělané trenéry, jsou zapálení, ale musíme dbát na detaily, aby se hráč vůbec mohl dostat do správného hokejového postavení. Pak porostou i jeho dovednosti. Jako byste nikdy nenapsal článek a já vás najednou poslal na evropskou soutěž. A konkurujte. Tak tam budete koukat jako blázen.

Přiznávám, překvapil jste mě.
Nejhorší je, když si budeme říkat, že my jsme takové věci před třiceti lety taky nedělali, a stejně tady vyrostli skvělí hráči. Takhle už se v zámoří neuvažuje. Tam se jede podle toho, co je nejmodernější trend, co opravdu funguje. Já sám jsem změnil názor na trénink techniky osmkrát za třicet let.

Jsou Češi konzervativní?
Ne! Máme strach. Myslím, že komunismus tady zanechal velký stín na duši. Komunistická duše je duše plná strachu. Strach z nového poznávání, strach opustit pohodlí a učit se nové věci. Lidi máme talentované, chytré, ale máme strach ze změny. A jak jsem to říkal na začátku u dětí, když máte strach, nevyvíjíte se. Strach vás zavírá.

Na druhou stranu generace třicátníků socialismus nepoznala.
Bude to lepší, ale je nutné, aby ti kluci jezdili ven na stáž na rok či dva, ne na týden.

Ještě jednu otázku, byť je to téma, ze kterého by mohl být další rozhovor. Roky máte blízko k ženskému hokeji. Ženy jste trénoval, ale v Česku si často pokládáme otázku: Je hokej pro ženy?
Je! Kanada má 60 tisíc hráček, což je stejný počet, jako máme my v Česku hráčů. Je to budoucnost. Viděl jsem teď hrát české holky na mistrovství světa a byly fantastické. Měly vynikající dovednosti a hrály chytrý český hokej. Když s nimi budeme pracovat, tak mají velkou šanci na medaili, nejen na bronzovou.

Je tu ještě chytrý český hokej?
Já ho u nich viděl. U mužů se nám vytratil, protože většina zemí bruslí daleko lépe. My už u puku nikdy nejsme první, tak nám zbývá jenom bránit. Ale byla by chyba být konzervativní. NHL ženský hokej převezme za rok či dva. Bude tam profesionální liga a myslím, že bychom na tento vlak měli nasednout.