Čtyřskladbová nahrávka vydaná v počtu tří stovek kusů stejně jako debut na labelu Stoned To Death Record už od prvních tónů (respektive táhlé, sedmisekundové skřípající zpětné vazby) napovídá, že některé věci mohou být jinak. Album "Půl litru země" zas tak moc nespěchalo, spíše budovalo zadumané atmosféry nevlídného kraje, který se dusí ve zplodinách z těžby uhlí. EP jde trochu jiným směrem, neméně temným, jen podání je jaksi více odpichové, punkovější, vyřvanější, inu, více hardcore než post-hardcore.

Závanem minulých časů je zpomalená, atmosférická, přírodní miniaturka "Břeh", krátké čtyřverší, stojící spíše na kytarách než na textu. Zbývající tři skladby zhmotňují až řezavý pocit samoty ("Tyhle rána jsou jak / Dva roky ve tmě" - "Zahrada", "Seš tady sám, nikdo tě nečeká" - "Dveře") i všudypřítomný chlad, v němž se potkávají bolesti duše s nevlídnou atmosférou vnějšího světa. Tentokrát nehraje hlavní roli posmutnělá melancholie, ale probouzející se šílenství z hrůz minulosti.

Pacino jsou přímočaří - neschovávají se (snad jen s výjimkou již zmíněného "Břehu") za metafory. To má ale za následek úbytek atmosféry. EP působí jako výsek něčeho většího. Jako by někdo z knihy vytrhl jen některé kapitoly, a vy tím pádem jen tak nějak tušíte příběh, který se mohl odehrát. Nahrávka zkrátka zůstala na půli cesty - ani se úplně nepropojí ani úplně nerozpadne a trochu vratce balancuje na silných základech předchozí desky. Kapela se slyšitelně posouvá, ohledává nový terén, zkouší. Jisté tak je, že síla, nápady a ochota nezastydnout jí nescházejí. A to je vždycky něco, co má v sobě velký potenciál do budoucna.