„Tenkovi armady čekoslovačkog protiv demonstranatam na Vaclavskom trgu. Dva ubiti v centru goroda.“
Poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 31. srpna až 6. září 1998, podruhé tamtéž 21. srpna 2006
*********

Prý když strčíte žábu do studené vody, kterou začínáte zvolna ohřívat, tak neprotestuje. Pomalu si zvyká. Až se v klidu uvaří. Kdybyste ji strčili rovnou do horké vody, tak bude řvát. Nevím, na žábě jsem to nezkoušel. Zažil jsem to na vlastní sedm - až osmnáctiletou kůži v době tzv. „normalizace“.

To bylo nejdřív takové nevinné slůvko: Až prej se u nás situace po srpnu 1968 znormalizuje, tak hned vojska odtáhnou. Takže teď se všichni budeme tvářit, jak máme Rusáky rádi. A tak bez protestů skončil časopis Student, rozpustil se KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K231 (svaz politických vězňů, kteří byli v dřívějších letech pozavíráni podle onoho paragrafu), rozjely se opět rušičky proti vysílání Svobodné Evropy, byla obnovena cenzura. To byly první podmínky okupantů. A už je to normální? Ještě musel parlament schválit dohodu o dočasném pobytu vojsk na našem území. Asi jen čtyři poslanci měli dotaz, jak je definovaná „dočasnost“, a hlasovali proti. Byli vyloučeni z KSČ, tím pádem přestali být poslanci, protože mandát dostali za stranu a strany měli být poslušni, to je přece demokratické! Trochu to kazili studenti, kteří zase 17. listopadu 1968 stávkovali, ale to už se obroditel školství Císař*, nechal slyšet o tancích našich, které by při nejhorším, při nezákonnostech, taky musely zasáhnout, a tak se začala vojska stahovat.

Bylo to, tuším, někdy v listopadu, dlouhé kolony aut směřovaly Libercem kolem nádraží k severu, pozoroval jsem je se smíšenými pocity. To totiž znamenalo, že důsledky okupace budou teď hlídat naši... Nějaká vojska zůstala, stáhla se většinou do vyhrazených prostorů, jen obyvatelé některých měst, třeba Mladé Boleslavi, měli halt smůlu. (Mnohem později nám cesty přes MB pomohly, aby nám děti uvěřily, že jsme opravdu okupovaní, když jsme jim z oken autobusu ukazovali sovětská kasárna i malé mužíky v cizích uniformách...)

Tak už jsme normální a můžeme v klidu pokračovat ve svobodě? Všichni mužové Ledna (skoro) zůstali na svých postech, jen těch pár zrádcovských stvůr, vlastně taky zůstalo na svých postech. Ten Husák je novej, jakej asi bude? Mezi zrádce nepatřil, do politbyra ho jmenoval mimořádný 14. sjezd KSČ, von jen tak lavíruje. Scházeli jsme se se známými, různě špekulovali, popíjeli víno značky Svíčka a hloupě se těšili. Ale už 7. 11.** 1968 naši jedni známí vyvěsili do oken svého bytu československý i sovětský praporek. Že prej za nima byl domovní důvěrník. Že prej by z toho mohl mít těžkosti. Von. Kdyby ji nevyvěsili. Tak proč mu nevyhovět. Vnitřně zůstáváme svobodni. V TV šel dále seriál o Rudolfovi III., zejména jeho vánoční vyvrcholení bylo velmi poetické a vlastenecké. Taky nám televize zprostředkovala pohled na Měsíc. Apollo 8, to bylo i naše vítězství nad sovětskou technikou.

1. ledna 1969 propukla federalizácia. Paritními šachy se podařilo odstavit Smrkovského - když jsou prezident (Svoboda) a premiér (Černík) Češi, tak musí být předseda parlamentu Slovák, jeden Dubček jako hlava partaje to nevyváží. Dále vycházely lhavé „Zprávy“, které vydával neznámý štáb novinářů při sovětských vojskách, naše noviny přebíraly články z bratrských listů. Opět se začalo lhát, první v čele bylo samozřejmě Rudé právo, ale to stejně nikdo nečet´... Ale Palach ty lži už neunesl a na chvíli nás vytrhl z letargie. A pak vítězství našich hokejistů nad Rusáky. Mistry jsme se nestali, ale šli jsme slavit do ulic. Když ti sovětští hokejisté drželi hokejky jako samopaly... Protesty a nátlak sovětských generálů vedly k pádu vlády, později i Dubčeka. Opět nastoupila parita, která vynesla do čela schopného politika Husáka, který uměl mluvit bez papíru. Husák slíbil držet „polednovou politiku“, uznal legitimitu 14. sjezdu, podpořil vznik Komunistické strany českých zemí, vypadalo to nadějně.

Během května byly zlikvidovány desítky časopisů a novin. Ve zbylých se vyměnily redakce, v rozhlase i v televizi. Ale v kině šly ještě stále zajímavé filmy - umělecké i dokumentární. Na Libereckých výstavních trzích v červenci 1969 zněly písničky Karla Kryla, jeho deska se tam prodávala. Stále ještě vycházely knížky. Ještě přistálo Apollo 11 v přímém přenosu ČST na Měsíci. Pořád ještě nebylo tak zle...

Pak jsem v srpnu vyjel s mátí do Jugošky k moři. Výborně tam byl slyšet Hlas Ameriky, i Svobodná Evropa se dala poslouchat. Dva týdny u moře byly krásný. 21. srpna 1969 jsem se s mátí rozloučil v Zagrebu; domů letěla, já s kufry ji následoval vlakem. V kanceláři ČSA byly k dispozici místní noviny a v těch jsem si prohlížel fotky z Prahy i s popisky: „Tenkovi armady čekoslovačkog protiv demonstranatam na Vaclavskom trgu“, „Šipkami protiv tenkom“, „Dva ubiti v centru goroda“. (Pozn. 2019: Nakonec bylo i s brněnskými oběťmi pět mrtvých a desítky, možná stovky raněných. Jo, a omlouvám se Chorvatům za možné zkomolení titulků, mám je jenom už půl století vypálené v paměti.) Zmocnil se mne neuvěřitelný hnus a pln rozhořčení jsem oslovil skupinku českých turistů, kteří právě přiletěli: „To je ale svinstvo, co?“

Odtáhli se ode mne, jako bych byl prašivý. Snad si mysleli, že jsem agent. Nebo že by je mohl sledovat nějaký agent. Do Liberce jsem dorazil někdy ve čtyři ráno 22.8. V Pražské ulici ležely na zemi rozházené dlažební kostky, výklady byly vytřískané. I vysoko na Baťově paláci byla rozbita okna. To bylo tak: Po demonstraci, kdy i dlažební kostky lítaly, ale nic nevysklily (jak bylo patrno na fotografiích tehdejšího rudoprávní dokumentu „Neprošli“), nastoupili esenbáci a začali rozbíjet sami. Do horních pater Bati se trefovali ze signálních pistolí. Nahoře chodil správce budovy, hasil požáry od světlic a nadával...

Po dvou týdnech v příjemném Jadranu jsem se až po uši pohroužil do vroucích sraček, které mezitím zase zvýšily svou teplotu, a zjistil, jak to pálí! Pak Husák zavřel hranice. Komunisti pořád přikládali, ale naše žáby si už nemohly jen tak odskočit. Ani jim nepřišly divné všechny ty vylhané seriály, za jejichž vyvrcholení považuju 30 případů majora Zemana. Ani těm žábám, co na to čučely, ani těm žábám, co v tom účinkovaly, dodnes nedošel ten mírnej bolševickej ohýnek pod hrncem, v kterém jsme všichni seděli. ***

Dnes už nemáme ohýnek totalitní, ale připadá mi, že se každý snaží svou polívčičku pořád přihřívat. Komunisti z KSČM mají stále svoje Molotovy, nenápadnější je sociálně demogratickej ohýnek Zemanových komunistů za přihlížení Klausových požárníků. Teď už to ale jenom záleží na nás, jestli znovu přijmeme tezi, že klid a pořádek je pro rozvoj naší společnosti to pravé, s rozvratníky zatočíme, přepočítali se, kdo není s námi, je proti nám, s váma se nebudu bavit, to je špatná otázka...****

Zdá se mi, že jsme hodně povaření a ti, co to vydrželi mají už hroší kůži. Naštěstí nastupují nové generace žabiček. Čekají je školy, čeká je armáda, potkají se se soudy i sousedy... Všude je ještě plno starých do ruda uvařených žab na prameni.

Není nad to, obdržet občas studenou sprchu! Nebo ji poskytnout. Rád vypomohu.
--------------------

Šamanovy poznámky 2006:

* Čestmír Císař byl v roce 1968 pověřen vedením stranické práce na úseku školství a vědy na ÚV KSČ. A hlavně - po abdikaci Novotného byl kandidátem vysokoškoláků na prezidenta!

** 7. 11. - výročí „Velké říjnové socialistické revoluce“

*** Ani dnes tento propagandistický seriál, jehož spoluautorem byla StB, odvařeným žábám nevadí...

Žáby, běžte se chvilku nadýchat čerstvého vzduchu! A pročistěte si nosy!! A podívejte se pak kolem sebe!!! Ne, komunismus tady ještě nemáme. Ale zato nám zářivými barvami pozvolna rozkvétá normalizace. Čuchněte si k jejím květům - dříve, než začne vydávat plody.

Poznámky z 20. srpna 2019: Normalizace už dozrává. Její plody nám padají na hlavu a smrdí.

**** Tuto tezi používají mnozí naši novodobí političtí manažeři, od Jakeše přes Klause a Zemana až po Babiše...

Jo, prý je to pověra o těch žabách. Ty z té horké vody nakonec utečou. Když mají tu možnost!

Foto ABS z 21.9. 1969, publikované v tehdejším čísle časopisu Quick, ukazuje tělo osmnáctileté Danuše Muzikářové, zavražděné v Brně zezadu střelou z pistole do hlavy zbabělým turnerem z Lidových milicí (nezákonné ozbrojené složky KSČ) nebo snad SNB. Jedná se o nepromlčitelný zločin, avšak nestíhatelný, protože soudruzi se krejou navzájem a nejpozději v roce 1990 sebrané důkazy zničili a zašantročili. A to včetně vražedné kulky, která zmizela už po několika dnech a dodnes si ji možná nějaký komunistický zločinec schovává jako trofej...

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.