Krvavé čínské varování Hongkongu. Srovnání dvou textů ukazuje, že vzpomínka na Tchien-an-men u čínských komunistů žije
Komentář Magdaleny Slezákové: Zachraňte Hongkong, zabraňte opakování masakru na Tchien-an-men! Na sociálních sítích se bije na poplach. Riskovala by Komunistická strana Číny nový 4. červen 1989? Leccos napoví srovnání dvou novinových článků: jednoho z jara 1989, druhého z letošního 15. srpna.
26. dubna 1989 je datum, které ve většině z nás vyvolá nejspíš jen nepatrnou ozvěnu. A i za tou se dost možná skrývá memento samotného 26. dubna, od roku 1986 pevně spjaté s černobylskou katastrofou. Jenže 26. dubnu jako by jedna zlověstná událost nestačila.
„Je nutné zaujmout jednoznačný postoj proti výtržnostem,“ vyhlásil před třiceti lety úvodník Žen-min ž‘-pao neboli Lidového deníku, oficiálních novin Ústředního výboru Komunistické strany Číny. Bylo jaro 1989 a strana měla dočista jiné starosti než pozorovat, jak půvabně kvetou v Pekingu stromy.
„Všichni soudruzi musí uznat…“
Chu Jao-pang, odstavený generální tajemník strany, náhle zemřel a od 15. dubna soudruzi znepokojeně sledovali, jak na ústředním náměstí Nebeského klidu přibývá studentů. Zesnulý Chu se změnil na ikonu proreformního hnutí a jeho smrt na symbol stvrzující požadavky pekingského jara: svobodu slovu, svobodu člověku, konec ekonomicko-politické korupce.
V předvečer Chuova pohřbu, 21. dubna, už těch studentů bylo na sto tisíc. A ve stálém výboru politbyra, nejmocnějším orgánu Čínské lidové republiky, to pěkně vřelo: na jedné straně reformisté v čele s generálním tajemníkem strany Čao C‘-jangem, na druhé tvrdá linie vedená premiérem Li Pchengem. Čao prosazoval dialog, Li volal po tvrdší akci. V sázce bylo všechno – a klíčem byla podpora svrchovaného vůdce Teng Siao-pchinga.
Čao C‘-jang si nad sebou podepsal ortel, když odjel na plánovanou návštěvu Severní Koreje. Vyklidil tak pole Li Pchengovi, který si u Tenga sjednal audienci, šikovně zahrál na strunu vůdcovy nedůvěry vůči studentským bouřím – Tengův syn ochrnul po mučení Rudými gardami – a bylo vymalováno.
Ergo úvodník v Lidovém deníku z 26. dubna 1989. Bolest nad odchodem soudruha Chu totiž zneužil „extrémně malý počet lidí“ k „šíření pomluv, útokům na stranu a vůdce státu, jejich očerňování, podněcování mas.“ Vedeni „postranními motivy“ se dokonce našli i tací, kteří „vykřikovali reakční slogany jako Pryč s Komunistickou stranou!“
Cílem tohoto „extrémně malého počtu lidí“ přitom není nic menšího než „zasít mezi lid rozkol, uvrhnout celou zemi do chaosu a sabotovat politickou stabilitu a jednotu“. Nikdo nemůže být na pochybách, oč se tady jedná:
