Ředitelka GASK je především zaskočená prohlášením Jany Veselé (Psali jsme ZDE), ze kterého vyplývá, že o díla Aleše Veselého nemá žádná instituce ani sběratel zájem a všichni se k ní chovali neseriózně a laxně. Jana Šorfová má opačné zkušenosti.
  |
Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře má ve sbírce Veselého kresby, a když v roce 2014 vznikala nová stálá expozice, zapůjčila si galerie jednu monumentální plastiku s názvem Vstup do zákona. „Podle smlouvy jsme si ji na svoje náklady přivezli a měli jsme ji také odvézt. Všechno běželo, jenže pak Aleš Veselý náhle koncem roku 2015 zemřel. Brzo na jaře jsme se potkali s jeho dcerou, která nám sdělila, že socha má prodejní hodnotu 17 milionů korun. Na to jsem opáčila, že takovou sumu k dispozici nemáme, ale že začnu hledat sponzory a že v regionu takoví lidé jsou, že se tomu budu věnovat,“ líčí Šorfová.
Další kontakt podle ní probíhal telefonicky, dědička se dotazovala, zda by dílo někdo koupil. „Řekla jsem, že taková věc nějakou dobu trvá, že je to velká investice, ale že se tím zabývám. Upozornila jsem ji, že také musíme mít odhad od soudního znalce. A já jsem slíbila, že na tom budeme dál pracovat.“
Umělec mezinárodního formátu. Největší sbírka děl Aleše Veselého je k vidění v chátrajícím areálu za Prahou |
Pak se ovšem, jak říká Šorfová, po Janě Veselé slehla zem. „Tehdy také už končila doba zápůjčky Veselého díla, a tak jsem ji začala znovu intenzivně shánět. Jsme veřejnoprávní instituce a musíme mít veškerou evidenci a smlouvy v pořádku.“
Šorfová vypočítává, jakou anabázi podnikala – právník GASK Veselé posílal oficiální dopisy, galerie jí psala e-maily, ředitelka se spojila s bývalou Veselého asistentkou, kontaktovala právníka Jany Veselé, který prý reagoval vyhýbavě. „Zkoušela jsem to přes izraelskou ambasádu, sama jsem ji v Izraeli sháněla, když jsem tam byla. Z našeho hlediska paní Veselá jakékoliv další jednání neznámo proč bojkotuje a staví nás do složité situace. Opakovaně jsem jí psala, že mám pro ni nabídku, aby se ozvala. Bez výsledku. Tak ať si nestěžuje, že s ní nikdo nekomunikuje,“ říká ředitelka.
„Kdyby se dělaly odhadní ceny vybraných děl a komunikovala s námi, mohli bychom dál jednat o koupi, protože Středočeský kraj nás v tomto směru podporuje a poskytuje nám prostředky na akvizici. Takhle nemůžeme dělat nic, máme svázané ruce. Volali nám i z jiných institucí a jsou na tom stejně. Jana Veselá prostě nekomunikuje. Mám šanon korespondence, protože si musíme krýt záda. Plastika stojí v Kutné Hoře bez smlouvy, ale není to naše vina.“
Šorfová si uvědomuje, že sochy je třeba zachránit, aby se nerozkradly a nezničily, protože osud areálu je nejistý. Pokud odvolací soud exekuci potvrdí, jsou v přímém ohrožení. Proslýchá se, že podnikatel Alexandr Novanský, který areál v exekuci vydražil, v něm chce provozovat penzion s kasinem, protože lokalita je v blízkosti ruzyňského letiště.
Šorfová připomíná, že v Kutné Hoře je velký areál, kde by se sochy mohly deponovat, a že peníze by z kraje na transport sehnali. „Spousta lidí se ozvala, že by případně pomohli s převozem, ale my nemůžeme ty sochy zachraňovat a odvážet bez domluvy s majitelem. Kdyby paní Veselá začala komunikovat, všechno by se mohlo vydat správným směrem a jistě by se našlo řešení, jak některé odkoupit,“ dodává Šorfová.
