Rok 1969 byl v mnoha ohledech zlomový a plný velkých změn. Konal se legendární festival Woodstock, John Lennon si vzal Yoko Ono, což byl do značné míry začátek konce The Beatles. Apollo 11 přistálo na Měsíci. Nejen v USA stále frčely westerny. Burt Kennedy proto nechal vzniknout geniální komedii Podporujte svého šerifa!, zatímco Sergio Corbucci po Velkém tichu uvedl Specialistu. Premiéru si odbyla také Bezstarostná jízda s Dennisem Hopperem a bohužel čerstvě zesnulým Peterem Fondou, která bývá považována za počátek Nového Hollywoodu. No, a světem otřásla mimořádně bestiální vražda herečky Sharon Tate, těhotné manželky Romana Polanskiho, a také jejich přátel Wojcziecha Frykowskiho, Abigal Folger, Jaye Sebringa a Stevena Parenta. Spáchali ji členové rodiny Charlieho Mansona – Linda Kasabian, Tex Watson a Susan Atkins, přičemž se všemi se v Tenkrát v Hollywoodu setkáme. Letos tedy uběhlo padesát roků od tohoto hrůzného činu, o kterém se pro jeho brutalitu stále mluví. Nejen v Los Angeles zavládla panika z toho, že je něco takového vůbec možné …

Pakliže by se Quentin Tarantino více nebo výhradně soustředil na tu etapu proměny filmového průmyslu v Továrně na sny, patrně bychom se dočkali de facto v každém framu naprosto dokonalého bijáku. Něco takového se dá tvrdit pouze o Pulp Fiction (třebaže v mojí TOP 10 nejoblíbenějších titulů se tahle kultovní klasika nenachází) a hrstce dalších. A pakliže by k Tate Murders přistoupil s explicitností a násilností sobě vlastní, mohli jsme se dočkat nezapomenutelného zážitku. Přeci jen snad kromě televizního projektu Helter Skelter se za celé půl století nikdo neodvážil o těchto vraždách natočit film.

Raději se tedy nezabývejme faktem, jaký Tenkrát v Hollywoodu měl být, ale zabývejme se tím, jaký je. I když to možná nebude úplně snadné. Začínáme upoutávkou na westernový seriál Bounty Law, podle všeho nikoliv nepodobného dílům typu Bonanza nebo Gunsmoke, ve kterém se objevuje postava Quinta Aspera, podle kterého Tarantinova matka pojmenovala svého syna (a také podle Quentina Compsona z románu Hluk a vřava od Williama Faulknera). Quinta Aspera ztvárňuje Burt Reynolds, který si měl v Tenkrát v Hollywoodu zahrát George Spahna, ale bohužel zemřel před začátkem natáčení, takže místo něj uvidíme Bruce Derna (aka Joe Danby).

Zrovna Burt Reynolds se mohl při nebezpečných situacích vždycky spolehnout na svého dubléra Hala Needhama, jenž se později stal režisérem Poldy a Bandity, Velkého závodu či westernové komedie The Villain, ve které se Arnold Schwarzenegger představil coby „Pohledný cizinec“. Na konci 60. let bývalo přátelství mezi hercem a jeho dublérem o poznání důležitější, než je tomu dnes. Vzpomenout můžeme také na Steve McQueena a Buda Ekinse. Ikonický King of Cool, který byl i v roce 1969 k vidění v Bullitově případu, se v Tenkrát v Hollywoodu ukáže, aby pořešil vztah Polanskiho a Sharon. A naopak ve Velkém útěku za něj zaskočí Rick Dalton (velice vtipné).

Do jisté míry Tarantino sumarizuje svoji režisérskou kariéru, nejen počinem 14 Fists of McCluskey, který se spolu s Bounty Law může klidně dočkat stejného věhlasu, jako kdysi Síla liščí pětky. A nejen účastí Bruce Lee, kterému je Mike Moh nesmírně podobný. Souboj zřejmě jediného člověka, jaký kdy přepral Chucka Norrise, s Cliffem Boothem (včetně příchodu Randyho a jeho ženy Janet) patří k nejvtipnějším momentům tohoto k jednomu konkrétnímu žánru těžko přiřaditelnému snímku, který se jinak dlouho tváří, že nechce být ani vtipný, ani deprimující. Mistr kung-fu a zakladatel Jeet Kune Do tady ovšem není vykreslen v nejlepším světle. Údajně proto, že díky svému umění a takříkajíc touze „zůstat hladový“ byl docela arogantní. Na druhou stranu uvidíme, že v případě potřeby i vypomohl.

Dalo by se napsat, že dominantním žánrem Tenkrát v Hollywoodu zůstává western. Rick hraje ve westernových seriálech a záporáka ve filmech, protože se mu nedaří zvládnout přerod z televizní ve filmovou hvězdu první velikosti. Steve McQueen to zvládnul, avšak takový Ralph Meeker nikoliv. Dočkáme se dlouhé westernové scény s Timothym Olyphantem, které předchází pokec s přechytračelou holčičkou Trudi, na jejímž povídání ovšem něco bude. A naopak po této scéně uvidíme zlobícího se Ricka, který po návratu na plac hodlá předvést své skutečné herecké umění. Tenkrát v Hollywoodu jest vlastně zároveň poctou tomuto povolání, kterému se sám Quentin chtěl kdysi naplno věnovat, ale nakonec z toho byly pouze hlavně camea ve svých filmech či v bijácích kámoše Roberta Rodrigueze.

Kdekdo by mohl tvrdit, že jinak je tento film o ničem a že ani záběry z natáčení nejsou tolik působivé jako ty v Americké noci, v The Artist nebo v Chaplinovi. Ale i filmy o ničem mohou být skvělé, pokud mají solidní drive, nechybí v nich nadsázka, dechberoucí vizuální efekty, brilantní herecké výkony a/nebo parádní akční scény. V Tenkrát v Hollywoodu vidíme brilantní herecké výkony, leč solidní drive nemá, což se po Osmi hrozných a snad i vzhledem k tomu, že Tarantinovi táhne na šedesát, dalo čekat. Stopáž se vyšplhala na 161 minut, protože často sledujeme přejezdy autem, abychom naplno nasáli dobovou atmosféru, případě abychom svezli krásnou, avšak zkaženou stopařku. Nadsázky budeme svědky až v závěru, resp. už ve scéně, kdy jde Sharon Tate do kina zhlédnout komedii The Wrecking Crew, ve které hraje. Parádní akční scéna se tady vlastně nevyskytuje žádná a dechberoucí vizuální efekty rovněž ne, jelikož všechno bylo pěkně prakticky postaveno, včetně Hollywood Boulevardu.

Na druhou stranu, Tenkrát v Hollywoodu rozhodně není film o ničem, i když si ho samozřejmě užijete více, pokud se vyznáte v popkultuře, znáte Sergia Corbucciho (škoda, že se tady z dalších režisérů místo Sama Wanamakera neobjevuje Sam Peckinpah), se kterým bude Rick natáčet díky agentovi Marvinu Schwarzsovi, jehož skvěle zahrál Al Pacino, nebo je vám to období nějakým způsobem blízké, nejen co se týče hippies. Quentinovi evidentně blízké je – taky proto, že nesnáší moderní technologie a dosud jako jeden z mála tvůrců natáčí nikoliv na digitál, nýbrž na pětatřicetimilimetrový film. A troufám si tvrdit, že půjde o jeho nejosobnější snímek. Každý přece prožil nějaký rok či éru, na kterou s nostalgií vzpomíná a kterou by přenesl na stříbrné plátno, kdyby měl tu možnost. Filmaři se často inspirují vlastními zážitky a konkrétně Quentin Tarantino i v této Retrospektivě tvrdil, že filmy natáčí hlavně pro sebe, a když se někomu nelíbí, není to jeho problém.

Sharon Tate v podání Margot Robbie je Rickovou sousedkou, leč mnohom více pozornosti je věnováno Rickovi Daltonovi a jeho dublérovi Cliffu Boothovi – druhému jmenovanému snad ještě více. Dobře si rozumí, přestože jsou každý jiný. Cliff bojoval ve druhé světové a údajně mu prošla vražda vlastní manželky. Životní zkušenosti mu tedy velí zachovat se s rozvahou i v situacích, jaké zavánějí průšvihem, jako kupříkladu při návštěvě Spahnova ranče, kterou lze s klidem považovat za nejpreciznější a nejnapínavější pasáž filmu.

Tenhle Cliff Booth (patrně nikoli příbuzný s Johnem Wilkesem Boothem) bydlí u drive-in kina a klidně by se mohl protloukat životem čistě na vlastní pěst a nadále se usmívat a přátelit se s holkama na ulici (Margaret Qualley), byť tyto patří do Mansonovy rodiny. Ale z nějakého důvodu pracuje pro Ricka, přičemž se v podstatě už téměř nejedná o vztah herec-dublér, neboť vzhledem k předchozímu odstavci nemá v branži nejlepší pověst, nýbrž pán-sluha. Cliff jest zároveň řidičem, ale v případě potřeby opraví i anténu. Proč to všechno dělá? Velí mu charakter být za každou cenu loajální? Má pocit, že by byl Rick se svou citlivější povahou (brečí klidně před Mexikány) a s utápěním nezdarů v alkoholu bez něj ztracený? Obává se sám nejistoty? Nebo mu to prostě takhle vyhovuje?

Zajímavá otázka, na kterou nedostaneme odpověď. Patrně i proto, že by přes hudbu nebyla slyšet. Quentin dal opět dohromady na dvacet songů, mezi nimiž nechybějí Bring a Little Lovin‘, Brother Love’s Travelling Salvation Show nebo Dynamite Jim, které mají velikou šanci stát se stejně populárními, jako kdysi Misirlou, Jungle Boogie, Son of a Preacher Man, Girl, You’ll Be a Woman Soon, Stuck in the Middle with You, Little Green Bag, Accross 110th Street, Chick Habit či Apple Blossom. Soundtrack tedy znovu nezklamal, ale protože Tarantino píše kompletní biografie postav, tak se s tím, co o některých nastíní, prostě nelze ubránit dojmu, že se vydal trochu jiným směrem. než mohl a možná i měl.

Tenkrát v Hollywoodu je film, o kterém si troufám tvrdit, že kdyby ho natočil Quentin Tarantino z let 1991- 2005, vypadal by docela jinak. Nicméně taky v této podobě od šestapadesátiletého tvůrce, který se čerstvě oženil, hodlá mít konečně děti a před sebou má dost možná poslední celovečerní biják, se vůbec nejedná o dílo, které by nenaplnilo ta velká očekávání. Určitě bude nutné jej kvůli těm Easter Eggům zhlédnout vícekrát (nejméně diskutovaným jest zatím ten, že na Spahnově ranči se na koni vesele projíždí Quentinova matka Connie a jeho nevlastní otec Curt, a také když jde Sharon koupit Romanovi knihu Tess z d'Ubervillů). Tahle recenze byla možná zároveň maličko více o faktech z historie (kinematografie), nicméně to zrovna u „Šílence z videopůjčovny“ nevadí. Co tedy bude jeho posledním projektem (pokud dříve neoslaví šedesátku)? Bude to další Star Trek? Bude to Kill Bill 3? Budou to The Vega Brothers (aka Double V Vega)? Bude to gangsterka zasazená do 30. let? Bude to další adaptace knihy Elmora Leonarda? Bude to pravdivý příběh bojovníka proti otroctví Johna Browna? Bude to prequel k Hanebným panchartům? Další western? Komiksový spektákl? Nebo horor ve stylu Vymítače ďábla? Nebo něco úplně jiného? Necháme se překvapit! V každém případě platí, že už po Pulp Fiction byla jeho tvorba výjimečná a jedinečná.

FOTO: Falcon