Film Otec (2019): Když smrt přijde bez přípravy

Bulharsko-řecký snímek Otec se dostal do hlavní soutěže letošního MFF Karlovy Vary. Je to typický snímek pro festivalového diváka s filmovým jazykem, který bude asi většině návštěvníků kin poměrně obtížně srozumitelný. I když příběh sám je zajímavý, tak zejména velmi pomalý tok vyprávění a někdy až přílišný důraz na obrazovou stránku věci dokáže spolehlivě utlumit náznaky někdy až absurdního humoru. Snad aby divák nezapochyboval, že tohle je opravdové umění a žádná komerce.

Vasilova žena odjede na běžný chirurgický zákrok do nemocnice. Není nijak stará, takže nikdo nečeká zásadní komplikace. Jenže ony nastanou a Ivana se již domů nikdy živá nevrátí. Její manžel zůstává najednou na všechno sám a především ztrácí velmi důležitou životní oporu. Možná kdyby se měl možnost na to nějak připravit, ale takhle? Aby toho nebylo málo, když se ženou naposledy mluvil, stihla mu jen říct, že má cosi důležitého na srdci. Pak ale přišli o spojení, a při operaci zemřela.

Ona mi volá

Následující den na pohřbu začne být jasné, že s Vasilem není něco v pořádku. Jeho syn Pavel přijede na pohřeb na poslední chvíli. Doma nechá těhotnou manželku, kterou nechce rozrušit, a tak jí smrt tchyně utají. Namluví jí, že jede natáčet reklamu. Vždyť bude brzo doma. Jenže jakmile dorazí na pohřeb, otec mu vytrhne fotoaparát, přikáže otevřít rakev a začne svou zesnulou ženu zuřivě fotit. Chová se přitom doopravdy jako blázen. Jeho hysterie se s postupem času stupňuje a Pavlovi tak nezbyde nic jiného, než si pobyt proti své vůli prodloužit. A bude hůř.

Pravé šílenství nastává, když jim přijde ráno jedna ze sousedek oznámit, že jí Ivana před chvílí volala. Hovor ze záhrobí? Otec, který se snažil celou noc najít nějaký vzkaz, něco, co by mu umožnilo vyrovnat se trochu snadněji s tím, co se stalo, se nabídnuté šance okamžitě chytí. Je přesvědčen, že se s ním Ivana chce spojit. Přece mu měla říct něco důležitého, ale jak to zjistit? Co měla na srdci?

Přijít záhadě na kloub by měl Rivka, senzibil, který působí nedaleko, a dokonce prý umí otevírat komunikační kanály s mrtvými. Sice to stojí hodně peněz, ale je to přece tak důležité. Pavlovi dochází, že problém bude vážnější, než si myslel. Zkusí otce vrátit na zem, ale on je jako smyslů zbavený.
Takhle ho Pavel opustit nemůže…. a aby toho nebylo málo, manželka dostane chuť na kdoulový džem. Ale žádný kupovaný, natáčí přece na vesnici, tam ho budou mít. A proč není Pavel vlastně už doma? Proč večer nezavolal? Co když má milenku? Vše se zkrátka začíná komplikovat až příliš.

Děj stojící na místě

Režisérská dvojice Kristina Grozeva a Petar Valčanov zaujala filmové kritiky už svými předchozími filmy Skok a Sláva. Oba tyto snímky bodovaly především na filmových festivalech, protože rukopis těchto dvou tvůrců jako by přímo vycházel z potřeb specifického publika. Publika toužícího v každém záběru hledat složitost, hlubší význam a skryté režisérovo poselství. K tomu, abyste se takto mohli dívat i na film Otec, vám dává dvojice režisérů a scenáristů v jednom mnoho příležitostí.

Dobře jim v tom sekunduje kamera Kruma Rodrigueze, stejně jako velmi úsporný střih Petara Valchanova.
Podařilo se jim jakékoli tempo děje zpomalit na minimum, příběh se posunuje kupředu opravdu velmi pomalu, a k tomu přidá Rodriguez častou práci s detailem a hloubkou ostrosti. Dlouhé, téměř nehybné záběry s rozostřenou částí přímo vybízejí k přemýšlení o tom, co má znamenat ona bota v rohu nebo cosi podivného na stole. Je to vzkaz z vesmíru? Nebo to má symbolizovat hlubší smysl života?

Festivalové publikum je nadšeno, navíc je tady humor, který je tak podivný, pokud se chceme vyhnout slovu trapný, že jistě musí být symbolem skvělého filmařského umění. To není slaboduchý humor komerce, tady se zasměje jen ten, kdo je hoden označení intelektuál. Protože jen on ocení jemnou humornou linku balancující na hraně absurdity.

Pokud si ale tohle všechno odmyslíme, zbyde jen příběh, který vlastně není nijak originální. Tvůrcům nutno přičíst k dobru, že alespoň udrželi stopáž na rozumných devadesáti minutách. Během těch se ale za celou dobu odehrají tři, možná čtyři události. Jinak děj neustále přešlapuje na místě, opakují se dokola podobné motivy a scény, a možná při třetím stejném gagu se usmějete. Snímek Otec je určitě lahůdkou pro všechny návštěvníky filmových festivalů, pro běžného diváka bude ale nejspíše jen dalším nudným filmem hrajícím si na umění.