Šestnáct dní v Kalifornii. Dvacet sedm hodin strávených v letadle a dalších dvacet dva na letišti. Tři lidé v jednom půjčeném autě se zásobou balené vody v kufru. Čtyři největší kalifornská města. Osm různých motelů. Krásná příroda, nekonečné množství palem a spousta turistů všude okolo. Tak přesně nějak takhle vypadal náš kalifornský roadtrip.
Možnost strávit Vánoce i Nový rok za oceánem je nabídka, která se zkrátka neodmítá. Ani když máte, třeba jako já, menší strach z výšek a letadlo jste viděli jenom při sledování Lásky nebeské. Před samotným odletem pak zbývá udělat už jen několik věcí. Koupit si co nejvýhodnější letenky, pojistit se a s platným pasem si na internetu vyřídit americké vízum.
Potom si jen vyměnit nějaké peníze, protože povánoční slevy v Americe dostávají úplně jiný rozměr a samozřejmě si celý roadtrip naplánovat. Díky bohu, že to připadlo na moji sestru, protože pokud mi něco nejde, tak je to donutit se cvičit a něco naplánovat.
S kufrem, který nějakým zázračným způsobem nepřesahuje limit, jsem se vydala na letiště. Přiznávám, že jsem byla trochu (čtěte hodně) nervózní, protože letět poprvé, a ještě k tomu sama rovnou do Ameriky je druhou zkouškou z dospělosti. Ale zvládla jsem to a po dohromady čtrnácti hodinách v letadle a noci strávené na londýnském letišti jsem i s kufrem dorazila do Los Angeles.
Tam už na mě čekala sestra i s naším novým půjčeným Hyundai. Než jsem se k nim však dostala, prošla jsem velmi přísnou letištní kontrolou: pro začátek se raději smiřte s tím, že si tam chvíli pobudete, najednou se tam totiž můžou potkat třeba tři plná letadla. Důležité je zařadit se mezi lidi s jiným než americkým pasem.
Projdete stovkou turniketů a musíte si poradit s anglicky mluvícím přístrojem, který vás vyfotí, a následuje další čekání. Nakonec už si jen na přepážce popovídáte s příslušným zaměstnancem, který se vás zeptá na pár otázek, typu proč jedete do Ameriky a jak dlouho se plánujete zdržet, vy mu na oplátku dáte formulář, který jste ještě před přistáním vyplnili v letadle, a pokud se vás rozhodne neposlat zpátky domů, můžete se s úsměvem na rtech odebrat hledat své zavazadlo. A nezapomeňte na pravidlo číslo jedna – přežijte jet lag a nejděte hned spát!
The Road to Hollywood
Další den ráno na nás čekalo Los Angeles. Jiný svět. Čtyřproudové silnice, obrovská naleštěná auta a palmy, kamkoli se jen podíváš – tak vypadala cesta do obchodního a finančního centra. První zastávkou byla losangeleská radnice. S označením ‚visitors‘ jsme se sestrou vyjely na nejvyšší možný bod, odkud jsme v dálce úplně poprvé viděly nápis HOLLYWOOD. To byl moment, kdy mi poprvé došlo, že jsem 9 746 kilometrů od domova. Potom jsme prošly celý downtown, kde nás uvítaly především skleněné mrakodrapy a centrum téměř bez lidí.
Nápis Hollywood byl najednou přímo před námi. Parkování byl menší problém, ale co nám rozhodně ulehčilo život, byly v mapě zaznamenané selfie spoty. Takže jsme se rychle vyfotily, držely minutu ticha za pocit být tak blízko něčemu, co jsme doposud znaly jen z amerických filmů a naše cesta pokračovala dál.
Hollywoodský chodník slávy je místo, kde je fotka hvězdy Stevena Spielberga a s plaketou Michaela Jacksona naprostou nutností. Minuly jsme divadlo, kde se natáčí show Jimmyho Kimmela, prošly celou Hollywood Boulevard nahoru a zase zpátky a se slunečními brýlemi na očích jsme se na chvíli cítily jako filmové hvězdy.
Honosné domy, naleštěná auta na příjezdových cestách a ulice lemované palmami, i tak by se dalo popsat Beverly Hills. A co jsme samozřejmě nemohly vynechat? Rodeo Drive! Hned se mi vybavila Julia Roberts, která v klobouku a hnědých puntíkovaných šatech pobíhala od jednoho butiku k druhému. A i když jsem na sobě měla jen džíny a mikinu, připadala jsem si zde také jako Pretty Woman.
Večer jsme strávily v Santa Monice, na samém konci proslulé Road 66. Místo známé Bubba Gump Shrimp Co. jsme povečeřely na lavičce, kde jsme se nechaly unést dechberoucím západem slunce. Poslouchaly jsme moře a radostné zvuky ozývající se z Pacific Parku a užívaly si přítomného okamžiku.
Carlsbad aka americké Karlovy Vary
Den druhý jsme zahájily přejezdem z rušného Los Angeles do Carlsbadu, klidného městečka u oceánu vzdáleného asi půl hodinky od San Diega. Kdybych mohla, hned bych se sem přestěhovala. Molo, kde si odvážlivci můžou zkusit nakrmit pelikána pod jedinou podmínkou: „We bite stupid people.“ Krásná čistá pláž, kde byla i dva dny před Vánoci spousta surfařů. Carlsbad je opravdu nádherné místo, a co vlastně k životu potřebujete víc než klid, baráček kousek od pláže a sluníčko?
Další zastávka byla Naval Base v San Diegu. Pobřeží lemované námořními loděmi a já s doprovodem dvou vojáků. Díky jejich millitary discount jsem si prohlédla hned několik lodí, prolezla ponorkou a opět odcházela naprosto nadšená. Škoda jen, že jsme nevyzkoušely elektro koloběžky, protože projíždět se v prosinci v patnácti stupních po pobřeží zní docela jako zábava.
Když přejedete most, uvidíte druhou stránku San Diega. Spořádané a sofistikované velkoměsto plné kaváren a parků, kde bych se pravděpodobně i já donutila běhat. Nádhera.
SEAWORLD
A co k San Diegu ještě neodmyslitelně patří? Mořský svět. Pokud budete mít možnost, neváhejte ani minutu, protože to za těch 80 dolarů rozhodně stojí. V momentě, kdy jsem tam vkročila, ztratila jsem úžasem hlas. Nevěděla jsem, kam dřív. Delfíni, nebo lachtani? Rozvrhly jsme si čas tak, abychom nevynechaly žádnou show. Nejdříve tedy delfíni, lachtani, a nakonec dravé kosatky.
Přes město duchů do města hříchů
Je 24. prosinec a my se chystáme strávit noc v Las Vegas. Předtím ale ještě malá zastávka v Calicu, městě duchů. Zlatá horečka totiž nepostihla jen kanadský Klondike, ale i Ameriku.
Míjíme nápis Welcome to Las Vegas a já se nestačím divit vlastním očím. Několik hodin jsme se sestrou strávily přecházením z jednoho hotelu do druhého. New York – New York, Venetian s pravými gondolami, Paris hotel nebo všem známý Caesar Palace.
Čas ubíhal tak čtyřikrát rychleji než normálně a falešné stropy připomínající skutečnou oblohu mě akorát mátly. Stihla jsem hodit pár dolarů do automatu, všechny je samozřejmě v rekordním čase prohrát, protože jinak bych to nebyla já a posléze jsme se přesunuly k vodním fontánám před hotelem Bellagio. Tím jsem završila svůj Štědrý den. Unavená a nadšená, v posteli s Mac and Cheese.
V příštím díle se dočtete a uvidíte…
Jak jsem absolvovala desetikilometrovou procházku k největšímu stromu na planetě, moje milované San Francisco nebo Santa Cruz, kde jsem si dokonce našla i dům k pronájmu a připravila fotky z Monterey Bay, které se vám budou určitě líbit!
