Fürbacher o brankářském řemeslu: Způsob zákroků se změnil, odpovědnost ne
Foto: Karel Švec, Český hokej
Kdysi válel v brance plzeňské Škody, Trenčína, Karlových Varů nebo juniorských reprezentací, Václav Fürbacher je řemeslu věrný stále. Zkušený bard má na starost maskované muže letošní osmnáctky. "Způsob zákroků se za ty roky změnil, stejně tak i střelba. Ale odpovědnost ne! Ta tam je pořád, gólmani jsou nejdůležitější pozicí v týmu," srovnává staré časy se současností.
Dá se ve stručnosti říci, co obnáší práce trenéra brankářů u mládežnické reprezentace? Když jste sám chytal, podobná funkce v realizačním týmu chyběla.
Od našich dob se hodně změnilo, to máte pravdu. Přibyly zápasy v play off, tam je brankář možná nejdůležitější částí týmů. S ohledem na to vznikla potřeba brankáře speciálně trénovat. Když si vezmete, že jednotlivé akce jsou o hodně zápasech během několika dní, gólman určený jako číslo jedna musí chytat spoustu těžkých utkání. Pokud mu to třeba nejde, od toho je tam trenér brankářů, aby ho držel v optimální formě.
U reprezentačních výběrů jste už v minulosti působil, ale dá se říci, že Hlinka Gretzky Cup berete jako prestižnější akci než jiné turnaje?
Samozřejmě. Už jen tím, že to je domácí turnaj s velkou tradicí. Je to také jedna z nejdůležitějších akcí osmnáctky, kterou čeká vrchol na mistrovství světa.
Sám jste v minulosti dlouho chytal ligu za Plzeň či Trenčín. Předpokládám, že osobní brankářské zkušenosti jsou důležitou složkou vaší práce, je to tak?
Určitě. Turnaj má několik částí. První je přípravná, kdy se tým sejde na kempech. Tam se ještě trošku piluje technika, gólmani získávají na jistotě v zákrocích. Věnovali jsme se věcem, které na začátku sezony nemají ještě úplně dotažené. Případně v nich nejsou tak jistí. Jak se turnaj přibližuje, role trenéra brankářů se mění. Víc s gólmany mluvím, přemýšlím o tom, co se klukům děje v hlavě. Jde o to připravit nejen techniku zákroků a umění chytání, ale také mentální složku. Ta je nejdůležitější. Protože co si budeme povídat, post brankáře je v týmu daleko nejodpovědnější.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Ročník 2002 má mezi maskovanými muži na výběr. Bednář, Malík, Čajan nebo Málek patří k nadaným gólmanům, co říkáte?
Když se začínalo v šestnáctce, okruh brankářů byl široký. Tak je tomu vždycky. Postupně se pak zužuje, velký vliv má, jakou pozici dostanou jednotliví brankáři v klubech. Ročník 2002 má trošku nevýhodu, že kluci hrají juniorskou ligu jako prvoročáci.
Nedostávají tolik prostoru?
Ano, chytá jich velice málo. S tím jsme měli trošku problém. Pokud má být někdo v reprezentaci, musí samozřejmě nastupovat v klubu. Ale na druhou stranu, z těch co chytají, mají gólmani vysokou výkonnost. Honza Bednář okusil ve Varech extraligu dospělých, Nick Malík to samé ve Frýdku-Místku, nastupoval i za juniorku Třince. Ten měl smůlu, že byl na posledních akcích zraněný. Velkým překvapením je Pavel Čajan, protože se za poslední dobu hodně zlepšil. Tihle tři vytvořili vzájemnou konkurenci, což je pochopitelně ku prospěchu.
Na soupisce pro Hlinka Gretzky Cup máte tři brankáře, ale vsetínský Málek s týmem v Břeclavi není. Proč?
Na turnaji máme zápasy skoro každý den, není prostor na kvalitní trénink. Málek to má ze Vsetína kousek, patřičně trénuje, a kdyby bylo potřeba, okamžitě bychom ho povolali.
Každý český výběr měl na předchozích turnajích v Břeclavi kvalitního gólmana. Svědčí to o tom, že si česká brankářská škola stále udržuje vysokou úroveň?
Za posledních šest sedm let se u nás sjednotila výuka brankářů. Což znamená, že my trenéři jsme trošku potlačili své ego a snažíme se v klubech i v nároďácích trénovat stejným způsobem. Gólmanům neměníme styly, to je strašná výhoda. Zároveň samozřejmě nejsme uzavřeni tomu, jak se chytá ve Finsku nebo v Kanadě. Klukům se snažíme ukazovat i jiné přípravy a detaily. Brankáři mají díky tomu daleko větší servis a rozhled.
Je třeba jít s dobou.
Jednoznačně! Pokud někdo chce dělat hokej na nejvyšší úrovni, je třeba se přizpůsobovat prostředí. Hokej se nemění ze dne na den, ale postupně. Jak se dneska chytá, to je dané dlouhodobějším vývojem. A pokud trenér chce dělat svoji práci poctivě, automaticky se věnuje novým trendům.
Lákala by vás každodenní práce v extraligovém klubu?
Já ji dělal před lety v Plzni a také v Karlových Varech. Prošli mi rukama gólmani jako Roman Málek, Ruda Pejchar, který byl kdysi i jako můj kolega v bráně Plzně, nebo juniorský mistr světa Zdeněk Šmíd. Bylo to strašně fajn, nicméně teď dělám s mladými gólmany. Byl jsem v Třemošné, od září budu v Klatovech, kde jsou hodně talentovaní kluci.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Dá se říci, že působení u osmnáctky pro vás znamená příjemné vybočení a osvěžení?
Samozřejmě. Už jen tím, že mám možnost být v nejvyšším mládežnickém hokeji. Mohu sledovat své kolegy, jejich způsob práce. Také gólmany z jiných týmů a jejich způsob chytání. Člověk se neustále vzdělává. Pro nás trenéry je tohle největší škola.
Blesknou vám občas hlavou vzpomínky, že jste byl před lety také členem reprezentací do 18 a 20 let?
Blesknou, to ano. S jistým nádechem humoru se mě na to ptají i kluci gólmani, kteří jsou teď v týmu. Někdy si děláme legraci. Nicméně kluci jsou natolik inteligentní, že vědí, že úkol brankářů byl vždycky stejný. Doba se mění, základ funkce gólmana zůstává. Každý brankář si uvědomuje obtížnost zápasů, hlava musí být připravena úplně stejně. Ano, změnil se způsob zákroků, výstroj, způsob střelby. Ale pocit odpovědnosti ne.
Panovala za vašich dob větší konkurence? V bráně zářili Dominik Hašek, Petr Bříza a další.
Podle mého je to relativní. Konkurence byla velká, brankáři zůstávali v české lize, trenéři je měli na očích. Dneska ne všichni gólmani z NHL mohou reprezentovat. Ale za našich dob to byla i trošku politická věc. Já se třeba do nároďáku nikdy nedostal, V jednodušší pozici byli kluci z klubu, který to měl dobré na svazu. Což platilo i pro hráče v poli. Já působil v Plzni, ta v reprezentaci nikdy moc kluků neměla. Pamatuju si, že když jsem byl na vojně v Dukle Trenčín, byl tohle jeden z argumentů, abych tam zůstal. Prý bych měl blíž k reprezentaci.
Předpokládám, že coby kouč gólmanů sledujete svěřence i poté, co odejdou do zahraničí. Jste s nimi dál v kontaktu?
Tuhle jsem šel v Plzni po ulici a najednou za mnou někdo křičel: "Pane trenére, pane trenére!" Otočím se, byl to Pavel Francouz. Řval jako malej kluk (směje se). Dali jsme se do řeči, bylo to velice příjemné. V drtivé většině jsou ti kluci pořád skromní, nezapomněli, kde vyrůstali. Cílevědomě jdou za svým cílem. Z těch nejmladších třeba Lukáš Dostál. Víte, ta naše brankářská rodina není o tolika lidech. Všechno je to hodně o odpovědnosti a vzájemné důvěře.
Share on Facebook
