Za dvě minuty dvanáct

V souvislosti s padesátým výročím vstupu člověka na Měsíc vzniklo napříč Amerikou a Evropou několik výstav, které tuto událost připomínají. Eva Skopalová navštívila tu, která se odehrává v Metropolitním muzeu v New Yorku a zaměřuje se především na proměny našeho vnímání Měsíce v souvislosti s fotografickým obrazem. Recenzentka se se zamýšlí nad mytologií spojenou s představami neznámých míst a Měsíce, politickými souvislostmi nebo vůbec nad smyslem tohoto připomenutí v době nejisté budoucnosti Země: „Fotografie, jež je ve svém principu médium závislé na odraze světla z exponovaného předmětu, a tedy i situovanosti fotografa tím, že mění perspektivu na mimozemskou, vypovídá také o potřebě člověka měnit svou situovanost v době ekologické krize, kdy je osud Země – výchozího bodu veškerého lidského pozorování – nejistý.“

Garry Winogrand. Apollo 11 Moon Shot, Cape Kennedy, Florida, 1969. Foto: The Metropolitan Museum of Art

Za dvě minuty dvanáct

Aby M. Warburg, hamburský historik umění, se v roce 1913 zastavil v krátkém textu u tapisérie z Palazzo Doria v Římě. V centrální části je výjev zobrazující Alexandra Velikého v železné kleci držícího v každé ruce pochodeň. Klec je nadnášena čtyřmi gryfy. Alexandr se však na tapisérii objevuje ještě jednou na její levé a pravé straně, je oděný v plné zbroji a pod vodní hladinou. Nepřekvapí nás, že Warburg příznačně pojmenoval svůj text Vzducholoď a ponorka ve středověké imaginaci.[1] Výjevy pak vysvětluje na základě textu Jeana Wauquelina, který popisoval Alexandrův život a jeho cesty na doposud neznámá území abstraktně jako cesty na nejvyšší horu a na dno moře,[2] kde potkal stvoření a monstra žijící na konci Země (za hranicemi známého světa, jež popsal například Marco Polo). Ačkoli tapisérie zobrazuje Alexandra Velikého a středověkou imaginaci cesty do nepoznaného (a tedy vzdáleného) světa, Newyorské Metropolitní muzeum k padesátiletému výročí přistání člověka na Měsíci představilo výstavu Apollo’s Muse (Apolónova Múza), která se zaměřuje právě na způsob, jakým se mění naše percepce světa (fotografie) ve vztahu k rozšiřujícím se hranicím poznaného universa.

Tapisérie ze série Alexandrovy příběhy, cca 1455–1460. Vlna a hedvábí, 415 × 985 cm, Janov, Palazzo Doria. Foto: Campbell 2007, s. 1. 46

Podtitul výstavy Měsíc ve věku fotografie napovídá, že námětem výstavy není jen Měsíc, ale samotný pohled na něj a mytologie – imaginace o viděném, avšak nedosažitelném. Klíčovým momentem koncepce výstavy je proto představení vynálezu fotografie Françoisem Aragem v roce 1839, jenž podotkl, že jeho přístroj může být potenciálně využit pro mapování povrchu Měsíce. Projekt „rozšířeného vidění“ (expanded vision) nakonec našel svoji podobu ve Fotografickém atlase Měsíce (Maurice Loewy a Pierre Puiseaux, Paříž, 1896–1910). Fotografie jako nástroj vidění (ne)skutečného stála na hranici reality a fantazie. Na jednu stranu jsou to studijní fotografie měsíce mapující jeho povrch a na druhé straně je to fantaskní montáž představující Měsíčňany (obyvatele měsíce), která našla i svou hmotnou a zcela reálnou podobu v dnešních zábavních lunaparcích (první byl otevřen v roce 1903 na pláži Coney Island v New Yorku). Imaginace druhé poloviny 19. a počátku 20. století zahrnující vědeckofantastické romány Julese Verna (Ze Země na Měsíc, 1865), H. G. Wellse (První lidé na Měsíci, 1901) a filmy Georgese Melièse (Cesta na Měsíc, 1902) byla jen kulminací několik století dlouhého vývoje představ o cestě a životě na Měsíci (o tom podrobněji v textu Tomáše Dvořáka[3]), která je také součástí politických mytologií současnosti.

Politické mytologie – „metafory, jimiž žijeme“[4] – jsou ideologie, jež popisuje americký filosof a politolog Fredric Jameson. Ideologie má podle něj dvojí schopnost kombinovat dualitu subjektu a objetu, duše a těla, materialismu a idealismu – leží mezi jednotlivcem a společností a jejím fundamentálním mechanismem je alegorie.[5] Interpretace výstavy v Metropolitním muzeu tak dle mého názoru může být jedině skrze ideologie (v Jamesonově smyslu), jelikož ta shlukuje dualitu skutečného a neskutečného, jednotlivce a společnosti (ve smyslu „malý krok pro člověka, velký pro lidstvo“).

John Adams Whipple, Měsíc, 1857–1860. Foto: The Metropolitan Museum of Art

Výstava Apollo’s Muse představuje právě ideologie: je to jednak ideologie fotografie a také ideologie samotné cesty na Měsíc. Fotografie je centrálním motivem výstavy, jež má však velmi ambivalentní povahu jako zobrazení skutečnosti – její otisk (ikon), ale také zobrazení neskutečného, je fantastickým symbolem spojeným s imaginací, ale také určitým druhem konvence (např. konvenční zobrazení Měsíčňana). Zobrazovala fotografie, jež dohlédla až na Měsíc, skutečnost, nebo fikci? A vidíme na fotografické montáži člověka na Měsíci fikci, nebo skutečnost? Svým způsobem je fotografie obojí, jelikož je to ideologie, ideologie zobrazení, která v sobě kloubí otisk reality, ale také fantazijní aranžované portréty. Přestože může být povrch Měsíce věrně zachycen na fotocitlivém papíře, bude pro nás všechny, kdo na něj nikdy nevstoupíme, pouhou představou.

Výstava vedle sebe představuje nejprve daguerrotypie různých fází Měsíce (mezi nimi najdeme například vícenásobnou expozici Samuela Dwight Humphreyho z roku 1849, jež je zobrazením pohybu nebeského tělesa, nebo také dvanáct měsíčních fází vyfocených Austinem Augustem Turnerem v roce 1863) po boku aranžovaných fotografiích na srpku jako osobní imaginární cesty na Měsíc.

Snad by se mohlo zdát, že kvazi fantazijní a kvazi reálné spekulace o Měsíci utlumil Loewyho a Puiseauxův první fotografický atlas měsíčního povrchu (jenž vystavilo Metropolitní muzeum v plné podobě). Nicméně Měsíc zůstával a zůstává i nadále enigmou. První fotografické snímky odvrácené strany Měsíce, která je ze zemského povrchu nepozorovatelná (resp. je pozorovatelná pouze z 9 %), pořídila sovětská sonda Luna 3 v roce 1959 a první přistání sondy na povrchu odvrácené strany proběhlo právě na počátku tohoto roku (čínská sonda Čchang-e 4). Fotografie, jež je ve svém principu médium závislé na odraze světla z exponovaného předmětu, a tedy i situovanosti fotografa tím, že mění perspektivu na mimozemskou, vypovídá také o potřebě člověka měnit svou situovanost v době ekologické krize, kdy je osud Země – výchozího bodu veškerého lidského pozorování – nejistý.

Cortis a Sonderegger, Making of AS11-40-5878 (Edwin Aldrin), 2014. Foto: The Metropolitan Museum of Art

Ideologie cesty na Měsíc je tak stále naší přítomností. Prvotní americký projekt Mercury měl za cíl dopravit člověka do vesmíru. Jeho jméno je symbolické (ideologické?), jelikož Merkur (Hermés) byl antický bůh obchodu, výřečnosti, zpráv, komunikace, cestování a hranic. Snad všechny tyto charakteristiky najdeme i v mezinárodních vztazích Spojených států amerických a Sovětského svazu v době eskalace studené války (1953–1962, projekt Mercury 1958–1963). Merkur je příbuzný s latinským slovem merx (obchodník) a mercarī (obchodovat), a nepřekvapivě také s řeckým οὖρος (analogie k Arctúros/Ἀρκτοῦρος) jako „strážce hranic“. Hermés (Merkur) podle řecké mytologie dostal od Apollóna magickou hůlku, jež se stala slavným caduceem (hůl obtočená dvěma hady), jenž je součástí ikonografie obchodníků. Z pohledu dneška je to snad i symbolické poděkování Apollóna Hermovi (Merkurovi), protože bez projektu Mercury by přistání na Měsíci nebylo možné.

V tiskové zprávě vydané 14. července 1969 NASA vysvětlila název Apollo, jenž v roce 1960 vymyslel Abé Silverstein, který měl na mysli obraz „Apollóna řídící svůj vůz přes Slunce“, což mu přišlo příhodné pro význam celého projektu.[6] Projekt Apollo (1969–1972) byl později dedikován prezidentu J. F. Kennedymu, který si předeslal dostat člověka na Měsíc a bezpečně zpět, což pronesl ke Kongresu 25. května 1961. Snad ale vlastní název projektu skýtá více významu, než zasněný pohled na oblohu: Apollón je považován za ochránce mořských cest, jelikož přeplul na delfínu z Kréty do Delf. Moře jako takové bylo domovem Sirén, které se později staly Múzami[7], v jejichž čele je právě Apollón. Múzy jsou prostřednice hudby sfér (harmonie universa, neslyšitelné hudby nebeských planet), jak se můžeme dočíst například v Macrobiově Komentáři k Cicerově Somnium Scipionis. Snad právě potřeba hledání rovnováhy stála i za Apollem 11 v době studené války.

Aleksandra Mir, První žena na měsíci (detail), 1999. Foto: The Metropolitan Museum of Art

Výstava v Metropolitním muzeu tak představuje ideologie, ve kterých žijeme a které jsou součástí naší každodennosti. Co však znamená, že podobné výstavy proběhly a stále probíhají napříč Amerikou i Evropou (např. také nedávná výstava La Lune v pařížském Grand Palais)? Není to snad právě proto, že k expanzi dochází v momentu krize, v momentě potřeby odejít jinam – najít jinou cestu? Podobně tomu bylo v pozdním středověku v napjaté Evropě, během studené války, kdy hodiny Posledního soudu v roce 1953 ukazovaly za dvě minuty dvanáct (USA a SSSR provedli termonukleární testy těsně po sobě), nebo i nyní, kdy čelíme klimatické změně. Snad právě tato nevědomá pohnutka stojí i za výstavou Apollo’s Muse, aby nám připomněla možný výhled do budoucna s potenciální hrozbou nutnosti planetu opustit. Cílem aktuálního projektu Artemis, jež byla sestrou bájného Apollóna, je dostat na Měsíc ženu. Artemis, bohyně lovu a Měsíce, totiž nezahájila jen hon na měsíční povrch, ale na povrch i dalších potenciálně obyvatelných planet. Výstava v Metropolitním muzeu úspěšně ukázala změnu percepce, kterou způsobila fotografie Měsíce. Dovolím si však tvrdit, že společně s tím bezděčně ukázala i něco děsivého: odcizení se vlastní situovanosti člověka, a tím podnítila myšlenku, že bychom se měli více soustředit na Zemi.

[1] Aby M. Watburg, Airship and Submarine in the Medieval Imagination, in: Julia Bloomfield – Kurt W. Foster – Harry F. Malgrave – Michael S. Roth, Salvatore Settis (eds.): The Renewal of Pagan Antiquity: Contributions to the Cultural History to the European Renaissance, Los Angeles 1999, s. 333–337.

[2] Ibidem, s. 334–335.

[3] Tomáš Dvořák, Cesty na Měsíc (a zpět), in: Art+Antiques, 7+8, 2019, s. 58–64.

[4] George Lakoff – Mark Johnson, Metafory, kterými žijeme, Brno 2014, s. 75.

[5] Fredrick Jameson, Allegory and Ideology, London 2019, s. 15, 17, 21.

[6] Release 36–69 [Tisková zpráva], in: NASA, https://www.nasa.gov/centers/glenn/about/history/apollo_press_release.html, vyhledáno 31. 7. 2019.

[7] Peirre Boyancé, Muses et l’harmonie, in: Félix Grat (ed.), Mélangées dédiés à la mémoire de Félix Grat, Paris 1946, s. 3–16.


Apolónova Múza: Měsíc ve věku fotografie / Metropolitní muzeum umění / New York / 3. 6. - 22. 9. 2019

Eva Skopalová | Narozena 1991, vystudovala Dějiny umění na FF UK a Teorii a dějiny současného a moderního umění na UMPRUM. Absolvovala studijní stáž na pařížské École des Hautes Études en Sciences Sociales pod vedením Georgese Didi-Hubermana. Zabývá se problematikou času ve výtvarném umění, a především perspektivou anachronismu a jejím dopadem na dějiny umění. V současnosti působí na New York University pod vedením Alexandera Nagela (Fulbright Scholarship). Věnuje se nezávislé kurátorské činnosti a umělecké kritice, která vychází z jejího výzkumu metodologie dějin umění.