RECENZE: Biffy Clyro se drží svého kopyta, tedy melodického rocku

Důvod je prostý. Její frontman Simon Neil se totiž podílel i na scénáři. Kapela tedy tři roky po řadové desce Elipsis přichází se soundtrackovým albem nesoucím název filmu.

Snímek Balance, Not Symmetry půjde do britských kin až začátkem srpna, takže zatím těžko říct, jak hudba Biffy Clyro poslouží celku. Sama o sobě funguje dobře, byť spíš jako soubor písní než ucelené album.

7 fotografií

Kapela kolem zpěváka Simona Neila tu opět mixuje zvuk kytar, a někdy hodně tvrdých, s klenutými a chytlavými melodickými linkami. Biffy Clyro například opravdu dobře umí balady. Šetří s nimi, což je dobře, ale když už se do této polohy dají, stojí to za to. Stejně jako na minulé nahrávce posluchače dostával singl Re-Arrange, zde zaujme jemná skladba Colour Wheel s poselstvím „nemusíš být sám“ vetknutým do refrénu.

Což je ostatně leitmotiv celé desky, potažmo filmu, kterými se prolínají témata života, smrti a nacházení útěchy ze ztráty blízké osoby.

Balance, Not Symmetry 70 % autor: Biffy Clyro

Mezi rozhodně tvrdší kousky patří titulní skladba nebo vyloženě nesinglová píseň Sunrise, kde se na zpěv čeká minutu a kytary tu parádně skřípou. Ale potom dojde na refrén a je tady zase stará známá melodičnost, která posluchače nutí si zpívat s kapelou, i když text nabízí neutěšené obrazy se „západem slunce hluboko v srdci“ a výpovědi člověka, který „se nechtěl zhroutit, ale stalo se tak“.

Celá nahrávka trvá přes hodinu a jsou tu i momenty jako instrumentálka Pink, která bez znalosti filmu moc nevyzní, zatímco další skladba bez zpěvu Navy Blue svou aranží baví. Biffy Clyro prostě dělají to, co jim jde nejlépe. Jako samostatné album je však Balance, Not Symmetry příliš košaté a neukotvené.