Jordan Peterson uchvátil konzervativce a podráždil liberály. Do diskuse dokázal vrátit témata, která tam patří
Komentář Ondřeje Bratinky: Tento text si neklade za cíl seznámit čtenáře s podrobnou biografií kanadského psychologa Jordana Petersona, který je pro svoji kritiku současného pojetí liberalismu mnohými považován za jakéhosi guru konzervatismu, ani se základními informacemi o jeho působení. Takových textů je hodně a každý si je může vyhledat. Chci nabídnout čtenářům, kteří se již s Petersonovými myšlenkami setkali, pohled člověka, pro něhož je svým způsobem zjevením. Možná ne proto, jak originální myšlenky říká, ale jak pro ně dokázal nadchnout a jakou debatu tím vyvolal.
Když Petersonovy přednášky začaly zaplavovat média i sociální sítě, vypadalo to, že tento intelektuálně obratný a výřečný akademik nebude mít dlouho rovného protivníka. Jeho popularita záhy přerostla ve stratosférickou mánii. Takovou, že i jeho kritikům nějakou dobu trvalo, než se z Petersonovy drzosti vzpamatovali. Dnes už ale patří k oblíbeným otloukánkům v intelektuálních kruzích, které se poněkud nepřesně označují jako liberálně progresivistické a do kterých Peterson směřuje mnoho své polemické energie.
Nedávná debata se Slavojem Žižekem dala této averzi vzplanout zvlášť intenzivně. I na mnohých českých fórech bylo možné od výrazných osobností číst, že Peterson prý ukázal, že je „naprostý idiot a stoprocentní nula“, „učitýlek ze střední školy“, „intelektuální umělotina“, „tedexý žvanil“. Absolutně netuší, o čem mluví, takže ho politujme, vysmějme se mu, a pak budiž navždy zapomenut. Je samozřejmě poctivé dodat, že pokušení rituálního pití krve svých nepřátel nejsme ušetřeni nikdo a je to úsměvný doprovodný jev žánru debatních duelů.
Petersonovou největší slabinou a vlastní dílčí porážkou ve zmiňované debatě nebyl jeho vlastní projev, ale hlavně fakt, že se s Žižekem dokonale minul. Což bylo snadné. Pro Petersonovy posluchače naopak Žižek vytáhl všechny registry svého filozofického šamanství a předvedl své dokonalé umění prodat nesmysl a protimluv jako originální paradox, nekoherenci a nahodilý synkretismus jako genialitu. Bylo to zkrátka úžasné setkání a každý si v něm pro sebe leccos našel.
Čím Peterson zaujal
Serióznější kritika na adresu Petersona se ale obvykle otáčí kolem dvou jiných os: zpochybňování jeho odbornosti a marginalizace jeho publika.
Za to první si Peterson může trochu sám.
