Firmy nemají dost zaměstnanců, pracovní sílu si objednávají ve vězení

Je čtvrteční dopoledne a ve výrobní hale firmy Modus v České Lípě pracuje ranní směna. Jaroslav Dvořák v oddělení kovovýroby ohýbá plech na průmyslová svítidla. Má s tím zkušenosti, je vyučený stavební klempíř. 

Jeho kolega Martin Luther je skladník, připravuje palety s výrobky k expedici. Až jim skončí osmihodinová pracovní doba a vystřídají je kolegové na odpolední, nepojedou domů. Spolu s dalšími nastoupí do autobusu, který je doveze do nedaleké věznice ve Stráži pod Ralskem, kde si odpykávají své tresty. Takhle se tu za den vystřídá šest desítek odsouzených ve dvou směnách.

Hlídaný autobus pendluje mezi strážskou věznicí a Modusem už deset let. „Naši zaměstnanci měli zpočátku obavy, ale ukázaly se naprosto zbytečné. Nikdy s nikým nebyly žádné problémy. Vězni si práce váží a my se k nim chováme nejlépe, jak v rámci zákona můžeme,“ chválí si spolehlivé pracovníky obchodní manažer společnosti Jan Kavka.

To, že firma ušetří na pracovní síle, je jen jedna z výhod. „Nezdá se to, ale výroba kancelářských a průmyslových svítidel je sezonní záležitost. Pro nás je snazší zavolat do věznice a objednat si více, nebo naopak méně pracovníků, než je složitě najímat a zase propouštět. V sezoně jich jezdí šedesát na dvě směny, jindy deset, nebo také nikdo. To je velký rozptyl,“ vysvětluje manažer s tím, že nejčastěji odsouzení pracují právě v kovovýrobě, balení svítidel nebo expedici.

„Ne všechny věznice to umožňují. Máme štěstí, že ve Stráži pod Ralskem je mírnější režim a odsouzení smějí vyjíždět ven. Protože varianta zadat práci přímo ve věznici je v našem oboru komplikovaná – svítidla se musí testovat, byla by kolem toho velká logistika,“ pokračuje Jan Kavka.

Nezaměstnanost je v regionu velice nízká, v českolipské průmyslové zóně jsou i další firmy. „I odsouzených už je nedostatek, takže to řešíme automatizací – ohýbat plech, osazovat svítidlo dráty a další úkony už naštěstí umějí i stroje,“ poznamenává manažer.

Na chvíli „na vzduch“

Odsouzení jsou za práci mimo věznici rádi, dostanou se do nového prostředí a přijdou na jiné myšlenky. „To je naše největší motivace. A také možnost vydělat nějaké peníze pro rodinu,“ souhlasí Martin Luther, který si odpykává trest za podvod. „Máme štěstí, že jsme ve Stráži, hodně vězňů tu chodí pracovat do firem. Je jim jedno, kam, hlavně že se dostanou ven. Byl jsem i v jiných věznicích, kde jsme museli pracovat venku, tady je jiný přístup,“ pochvaluje si někdejší manažer firmy na agenturní zaměstnávání. 

Může se hodit Hledáte nové zaměstnání? Vyberte si z nabídky volných pracovních míst na jobDNES.cz.

Odsouzené ve výrobní hale vždy proškolí mistr. „Je dobré, že získají pracovní návyky, někteří totiž před výkonem trestu nikdy nepracovali a jsou zaměstnáni poprvé v životě. To, že odsouzený pracuje, je důležité i pro žádost o podmíněné propuštění,“ říká mluvčí Věznice Stráž pod Ralskem Martina Krutinová. 

A mohou vězni udělat v podniku kariéru? „Ale ano, pokud se osvědčí, posunou se na lepší místo. Několik z nich se k nám vrátilo do zaměstnání po skončení trestu, což byla výhoda, protože už tu práci uměli. A bylo i pár takových, které po čase opět přivezl vězeňský autobus,“ říká Jan Kavka. 

Během směny se odsouzení mohou se svými kolegy a řadovými zaměstnanci bavit jen o práci. „O přestávce se nesmíme s nikým družit, proto máme svoji toaletu a kuřárnu. Jídlo máme z věznice, dostáváme svačinu a oběd,“ popisuje praxi Martin Luther, který věří, že až mu za šest měsíců vyprší trest, vrátí se do své bývalé práce.

I jeho kolega Jaroslav Dvořák vidí svou budoucnost na svobodě pozitivně: „Jsem živnostník v oboru stavební práce, takže o zakázky nebudu mít nouzi. Což je dobře, protože mám dluh, který se sice snažím postupně splácet, ale až za necelé dva roky vyjdu ven, bude ještě hodně vysoký,“ připouští muž, kterému soud udělil trest za neplacení výživného.

Pekárna i výrobna rakví

Odsouzení v Česku ze zákona pracovat musí, pokud jim to dovoluje jejich zdravotní stav. Kdo odmítne, toho čeká kázeňský trest.

Světlo z paneláku Firma Modus vznikla před čtvrt stoletím na zelené louce. „Otec pracoval v Tesle, podílel se na vývoji zářivek. Ale rozhodl se podnikat. Nejprve vyráběl v několika pražských bytech malé adaptéry k zářivkám.Můj pokojík fungoval jako sklad a já si z krabiček od adaptérů dělal garáže pro angličáky,“ vzpomíná na začátky rodinného podnikání Jan Kavka. Později se Kavka starší rozhodl vyrábět celá svítidla s plechovou konstrukcí. „Dal se dohromady s panem Dolejším z České Lípy, který měl doma soustruh, a pustili se do toho,“ popisuje další vývoj Jan Kavka, který ve společnosti pracuje od svých patnácti, souběžně vystudoval střední školu a později marketing na Vysoké škole finanční a správní. Dnes opustí výrobnu v České Lípě týdně 25 tisíc svítidel, které putují do kanceláří, nemocnic, výrobních hal či na veřejná osvětlení. Podnik zaměstnává celkem 500 lidí v Praze, České Lípě a Třebíči. Sedmdesát procent produkce jde na export do mnoha evropských zemí, ale třeba i do Austrálie a na Nový Zéland, do Kuvajtu nebo Afghánistánu. Dělníci Jaroslav Dvořák (vpravo) a Martin Luther patří mezi šedesátku odsouzených, kteří se ve dvou směnách střídají ve výrobních a skladových halách společnosti Modus.

„Výběr pracovníků je v režii věznice, ta vždy přihlíží k požadavkům firem. Zaměstnání každého vězně projedná komise složená z odborných zaměstnanců věznice. Ta následně své doporučení předá řediteli věznice, který má konečné slovo při schválení či neschválení konkrétního odsouzeného do práce,“ vysvětluje mluvčí Martina Krutinová. 

Ten, kdo není ve výkonu trestu za závažnou násilnou trestnou činnost a chová se slušně, pracuje ve firmách mimo věznici pod dozorem zaměstnanců věznice a plní pracovní úkoly podle pokynů tamějších mistrů. „Několik vzorných odsouzených také odchází do zaměstnání úplně samo. Uvnitř věznice pak pracují ostatní, kteří z bezpečnostního hlediska nemohou být zařazeni na pracoviště venkovní,“ dodává Krutinová.

Kromě Modusu posílá strážská věznice pracovníky například do okolních pekáren, do sklárny, do firmy zabývající se recyklací elektrospotřebičů, do továrny na krmiva pro psy a kočky nebo do výrobny rakví.

„V současné době máme zaměstnáno 55 procent odsouzených. Zájem o práci jich má více, ale mnoho z nich vzhledem k jejich trestné činnosti nelze zaměstnat mimo věznici,“ říká Martina Krutinová.

Pracoviště jsou však i uvnitř věznice, kde odsouzení pro firmy balí skleničky nebo štítkují různé výrobky. 

„Dále zaměstnáváme odsouzené ve vnitřním provozu v dílnách: zámečníky, truhláře, instalatéry, malíře, zedníky, zahradníky, i v kuchyni nebo ve skladu. Z řad odsouzených je i knihovník a kadeřník. Ve školském vzdělávacím středisku jsou zaměstnaní dva odsouzení jako asistenti učitele. Jiní zase zajišťují úklid v administrativních budovách i v nedaleké Akademii Vězeňské služby,“ vyjmenovává mluvčí. 

Kolik si odsouzení vydělají, určuje vyhláška podle toho, jak kvalifikovanou činnost vykonávají: částka za plný úvazek se pohybuje od 5 500 korun za lehkou manuální práci do 13 750 korun za odbornější pozici vyžadující vysokoškolský titul. 

Peníze nechodí odsouzeným na účet, zaměstnavatel je posílá věznici, která z nich nejprve hradí případné dluhy bankám, na výživném a podobně. Odsouzeným zůstává kapesné, jež nezřídka posílají rodinám. „Také si za ně mohou nakoupit věci osobní spotřeby ve vězeňské kantýně. Určitá částka se odsouzeným ukládá. Mají tedy po ukončení výkonu trestu finance pro pobyt na svobodě,“ vysvětluje Martina Krutinová.