Postavit loď nestačí
Hruška, Petr: Nikde není řečeno

Postavit loď nestačí

Citlivý pozorovatel Petr Hruška z různých stran ohmatává moment vydávání se na cestu a cestování samotné. Jeho poezie zachycuje unikavé chvíle i univerzální zkušenosti člověka. Přesto sbírce něco chybí…

„Strhni dům, postav loď,“ píše se v úvodu sbírky Petra Hrušky Nikde není řečeno. Strhni dům, zbav se všech záruk, postav loď a vypluj, neboli žij a žij svobodně, se vším, co takový způsob života obnáší. Prastará a stále rezonující slova z Eposu o Gilgamešovi plní v jednom ze svých možných výkladů funkci motta sbírky a vzbuzují očekávání, že budeme číst poezii, která o jistoty spíš připravuje, než že by je poskytovala, a jejíž autor se dokáže dát všanc.

Sbírku otvírá rozsáhlá báseň nazvaná Nikde není řečeno. Je to báseň epická a hned první verš („Položíme ho“) nás bez otálení vrhne doprostřed děje a mezi jeho aktéry, vystihne v celé její plastičnosti situaci, kdy dva lidé někoho nesou a při tom vedou rozhovor. Hned první verš zároveň vyvolává otázky. Kdo nese? Koho nese? Je nesen člověk, někdo konkrétní, nebo je břemeno či samotné nesení metafora? Jaký mají nesoucí k nesenému vztah? Proč ho nesou a kam? Břemeno je těžké a ti, kteří nesou, často odpočívají, rozhlížejí se, kde to vlastně jsou, bloudí, pokuřují, hledají cestu. Říkají jen to nejnutnější a slova spíš uplivují do tmy okolo („Takhle nám vypadne. / Položíme ho. / Nešli už jsme tudy? / je to povědomé“). V básni se děje něco, co je tragikomické a trochu zahanbující (někdo se možná opil a teď je potřeba ho odnést domů), co ale díky všem zmíněným otázkám, které báseň pokládá, nikoliv však zodpovídá, můžeme považovat za zahlédnutí a pojmenování univerzální zkušenosti člověka. Nejsme tím nejtěžším břemenem, které vlečeme na zádech, nakonec my sami? Je to dramaticky rozehraná situace, jejíž napětí spočívá v tom, jak nejasná je. Její živost kazí jen nadbytečná a v kontextu básně uměle působící moudra („Možná si nepatří nikdo, / nemůžeš vědět. / Lidé si myslí, / že vědí, co se sebou“), která autor čas od času skrze ústa mluvčích hlásá.

Čteme-li báseň Nikde není řečeno prizmatem motta sbírky, lze ji chápat jako možný prolog k básním, které po ní následují: „Zkusme držet nějaký směr. / Jednou ti budu vyprávět, / kým vším jsem chtěl být. / Teď ho zvedneme.“ Jako rozhodnutí zvednout nějaké břemeno a nést ho, jít, zkoušet držet směr a možná někam dojít. Jako příslib, že básně, které následují, budou právě takovým pokusem. Ničeho takového se ale v dalších oddílech sbírky nedočkáme. Hruška sleduje a z různých stran ohmatává moment vydávání se na cestu i cesty samotné, ať už tím, že zařazuje básně z míst, která pravděpodobně navštívil (Livorno, Frankfurt, Normandie, Budapešť, Haag), nebo pracuje s motivy lodí, přístavů a pobřeží (především v oddílu Všechno se děje na lodi), ale sám, jako básník, se na cestu nevydává. Přestože tematizuje vyplouvání a nejistotu s ním spojenou, básně samotné nejsou pokusem vyplout, protože jejich autor neopouští jistoty, kterých už jednou nabyl.

Ty nejsou bezcenné ani nevýznamné; Hruška má z čeho svou loď postavit. Umí napsat báseň, která citlivě zachytí unikavou chvíli, v níž se mihne věčnost (b. Uvidíš). Dokáže vystihnout zranitelnost a křehkost člověka a nejistotu lidské existence (b. Market ve Frankfurtu). Je citlivý k věcem, které obklopují člověka a jsou němými svědky jeho života (b. Matčiny narozeniny). Dokáže pomocí odlišné perspektivy uvidět a pochopit jinak to, o čem si myslíme, že to známe (b. Vpád). Ale jde mu to až příliš lehce. V anotaci provázející Hruškovu sbírku se píše, že „jejím klíčovým tématem je ocitání“, změna místa, času a perspektivy („Ocitáme se na tomto nebo jiném místě / napůl neznámou vůlí cesty. / Ocitání – / naše pozdní společná řeč“), která způsobí jiné prožívání. Schopnost takto se dívat je sice podmíněna specifickým druhem citlivosti, nevyžaduje ale aktivitu. Mluvčí Hruškových básní se pouze kdesi nachází a nechává na sebe působit situace a místa, což je až příliš snadné. Básně vytěžené z těchto situací, jejich nostalgické, do smutku zahalené ladění, jsou často banální (např. báseň Květinářství v Livornu: „Vstoupíš dovnitř / stíny listů kloužou po těle / uslyšíš svůj dech / myslíš na těch několik lidí / jejichž dech / jsi kdy slyšel“). Chybí jim výrazné autorské gesto, které by všechno to zahlédnuté, zaslechnuté (podle stejného principu pracuje Hruška s básněmi tvořenými fragmenty nápisů na hliněných tabulkách pocházejících z doby „mnoha let před n. l.“, jimiž sbírku prokládá) a prožité aktivně obrábělo. Chybí jim ještě jeden krok, právě ten, který by vedl do neznáma a k tomu, co se nenabízí samo od sebe.

Hruška podpírá básně mohutným sloupem časem prověřených slov nabádajících ke svobodě, sám však vlastní dům nezbořil. Postavil loď, ale místo toho, aby vyplul, jen se na ni z bezpečí svých jistot dívá.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Host, Brno, 2019, 96 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse