„Je to šílený kopec. Všude samá hora, budilo to respekt, ale také touhu zjistit, jaké je Trento ve skutečnosti. A byl to silný zážitek. Délkou i profilem úplně něco jiného, než na co jsem zvyklý,“ přiznává šestadvacetiletý pilot, který třetím rokem objíždí mistrovství Evropy.
Co je na trati nejnáročnější?
Nakonec mi délka ani tolik nevadila, i když je to samozřejmě dvakrát i třikrát tolik, co normálně jezdíme. Nepřišlo mi to ale jako nepřekonatelný problém. Nejvíc jsem musel počítat s tím, že auto se v průběhu dlouhé jízdy bude chovat úplně jinak. Ani jsem nevěděl, jak to bude s teplotami, tak dlouho v kuse auto nikdy nejelo. Museli jsme se adaptovat na to, že vadnou brzdy, protože je tam hrozně moc zatáček.
Prý jich je snad přes dvě stě.
Proto se nejede rychle, maximální rychlost byla okolo 190 kilometrů v hodině, a to jen asi na dvou nebo třech místech a na malou chvilku. Průměrná rychlost je nízká, takže auto se nestíhá chladit a nefunguje ani přítlak. Některé zatáčky vychází velmi natěsno, skoro jsem měl strach, že budu muset někde couvat, abych se do nich vlezl.
To jsou ty pověstné vracečky. Vytrestala vás nějaká?
Byl jsem raději hodně opatrný, takže jsem měl obrovskou časovou rezervu. Člověk přijede do zatáčky, zabrzdí, dá si správný kvalt, pak zatočí naplno a čeká, jestli to vyjde nebo ne. Vždycky to tedy vyšlo, ale zrovna v tomto to chce hrozně moc zkušeností nasbíraných několika účastmi, abych věděl, v jaké rychlosti můžu do zatáčky přijet a že to opravdu vyjde.
Letos se k tomu všemu navíc přidalo i deštivé počasí, že?
Při cestě dolů po sobotním tréninku padaly i kroupy. V neděli těsně před startem závodní jízdy začalo pršet znovu s kroupami, takže nás stahovali znovu do depa. Bohužel je skoro dva kilometry daleko, takže ze startu, kde jsem čekal s deštníkem, jsem musel sjet zpět a po cestě jsem totálně promokl. V depu mi mechanici přehodili kola na mokro a jel jsem zpátky na start.
Když už premiéra na Trentu, tak s plnou parádou?
Tak. Ti, co už tam byli poněkolikáté, říkali, že jsme zažili asi to nejhorší, co tam za spoustu posledních let bylo.
Šternberský pilot Petr Trnka s Ligierem JS53 je po sedmi závodech mistrovství Evropy do vrchu na průběžném 11. místě v kategorii 2. Další šanci na body má o víkendu v Dobšiné.
Také se říká, že dojet napoprvé do cíle platí za úspěch. Potvrdíte to?
Určitě tomu věřím, i když jsem neměl vyloženě žádný nepřekonatelný problém nebo krizovou situaci a technické tratě mi vyhovují. Před závodem jsem měl největší strach z toho si všechno zapamatovat, ale nakonec to nebylo tak strašné. Když se tomu člověk věnuje a soustředí se, dá se to naučit. Alespoň ty základní pasáže, že za touto zatáčkou je sedm dalších úplně stejných, jen na střídačku pravá-levá a podobně.
Jak se dlouhá trať projevovala na technice?
S každým dalším kilometrem na trati člověk cítí, jak auto dostává zabrat. Gumy odcházejí, brzdy také, s vyšší nadmořskou výškou u atmosférických motorů, které používáme, je znát mírný pokles výkonu. Je tam také větší zima, což sice přispívá ke chlazení, ale vzduch je řidší a horní část trati je pomalejší, což má zase opačný efekt, takže chvilku se to chladí a chvilku ne. Na rovnějším úseku auto brzdí, pak přijedete do sedmi vraceček a v té sedmé to brzdí už úplně jinak než v té první. Na to se asi připravit nedá, ale musíte s tím počítat a jet s opatrností. Tam se závodí ne na desetiny vteřiny, ale na desetivteřiny.
Při premiéře a na mokré trati jste měl čas 12:06. S výsledkem jste spokojený?
Až nad očekávání. Bylo to dané i tím, že vzhledem k dešti těsně před startem někteří jezdci odstoupili. A řada místních závodníků, kteří startovali přede mnou, pak stáli po trati, takže buď jim auta nevydržela, nebo měli nějaký problém. I proto můžeme být spokojení.
To je další specifikum Trenta, kdy se nečeká, až se odstavený vůz z trati odstraní.
Člověk jede a pak jen hledí, kolik aut tam je, během závodní jízdy jsem jich napočítal asi deset. Za každou zatáčkou na vás čeká něco nového. To je tam asi jediná jistota.
V seriálu mistrovství Evropy jste třetím rokem, proč se vám Trento dosud vyhýbalo?
V Itálii mají hodně tratí a v mistrovství Evropy se po roce střídají Trento a Ascoli. Před dvěma lety, kdy jsme nastoupili do mistrovství Evropy a s novým autem, jsme z rozumu závod vynechali. Když se na to dívám teď po první účasti, tak jsme už tehdy mohli jet, není to taková hrůza a každá účast zde dá člověku spoustu zkušeností, takže příště už je mnohem dál.
Mistrovství Evropy se sedmým závodem přehouplo do druhé poloviny. Jak hodnotíte své výsledky?
Můžeme být spokojení, po loňském nevydařeném úvodu se nám letos podařilo všechno dojíždět bez technických problémů a havárií. Teď nás čekají závody v okolí ve slovenské Dobšiné a polská Limanowa, které už jsme jeli několikrát, takže se těšíme a uvidíme, co nám přinesou.
Dobšinský kopec startuje už v sobotu, těšíte se, že se zase svezete na trati obvyklých parametrů?
Dobšinou mám docela rád, jediné, co mi stejně jako většině jezdců vadí, je dlouhá ikonická rovina, ta je snad nejdelší v celém seriálu. Ale jinak je to pěkná trať s rychlými klopenými zatáčkami a konec je zase techničtější a divácky zajímavý. Má něco do sebe.
S čím tam budete spokojený?
Když budeme kolem třetího čtvrtého místa v plackách E2-SC, bude to pěkné. Cíl naší sezony je dostat se do top 10 v kategorii 2, která zahrnuje formule, placky i siluety. Systém bodování je trochu nešťastný, protože se body rozdělují v jednotlivých kategoriích, ale pro nás i společně s třílitry. Ale je to zkrátka tak. Budeme se chtít dostat do top 10 a tam útočit, co nejvíc to půjde. Ještě zbývá pět závodů, tak uvidíme, co se nám povede.
