Uprchlíci do USA přicházejí z regionu poškozeného americkými intervencemi

Kritická situace ve středoamerických zemích produkuje uprchlíky, kteří končí v detenčních zařízeních s děsivými podmínkami. Lví podíl na této situaci mají samotné Spojené státy.

V poslední době se čím dál víc mluví o hrozných podmínkách v detenčních zařízeních pro imigranty, kteří přicházejí do Spojených států. A také o chystané dohodě mezi USA a Guatemalou, podle níž mají americké úřady do této země posílat zpět žadatele o azyl. Ačkoli je debata o zacházení s lidmi na útěku a žadateli o azyl velmi důležitá, neméně podstatné jsou příčiny toho, proč tito lidé opouštějí své rodné země. Na to se ostatně před rokem ptal sám Donald Trump: „Proč se k nám cpou všichni ty lidi z těch prdelí světa?“ Bohužel však amerického prezidenta odpověď na tuto spíše rétorickou otázku vůbec nezajímala. I přesto mu na jeho dotaz odpověděl Noam Chomsky. Světoznámý lingvista a politický aktivista řekl, že z těchto zemí utíkají lidé právě proto, že USA z nich během minulých dekád tyto „shithole countries“ samy udělaly.

Masakry pod záštitou Washingtonu

Zpravodajský server The Intercept přinesl koncem června reportáž o Terese Muñoz, environmentální aktivistce a komunitní lídryni z řad domorodého obyvatelstva Guatemaly, která se nakonec obávala o svůj život natolik, že musela uprchnout do USA, kde nyní žádá o politický azyl. Teresa Muñoz ve své zemi bojovala proti těžařským společnostem a z tohoto důvodu jí někdo, s největší pravděpodobnosti napojený na těžařskou lobby, usiloval o život.

V případě autoritářských zemí jako Venezuela nebo Nikaragua stojí USA údajně na straně demokracie, zatímco jinde v regionu podporují represivní režimy, které hrubě porušují lidská práva.

Guatemala má v současnosti autoritářskou vládu, která je spojencem USA a Izraele. Tato země má navíc s autoritářstvím za podpory Washingtonu bohaté zkušenosti. USA totiž v Guatemale svrhly demokraticky zvoleného sociálnědemokratického prezidenta už v roce 1954 pučem, za který lobbovala u tehdejšího presidenta Dwighta Eisenhowera korporace United Fruit Company. Tím v zemi započaly krvavé dekády, během nichž vláda za podpory Spojených států páchala otřesné masakry, z nichž například ty proti původnímu mayskému obyvatelstvu označil guatemalský soud v loňském roce za genocidu.

V osmdesátých letech guatemalská vláda zmasakrovala desítky tisíc lidí za plné podpory Spojených států a dokonce i Izraele. Prezident Ronald Reagan chválil jednoho z nejhorších latinskoamerických řezníků Efraína Ríose Montta jako muže „oddaného demokracii“. Ačkoli byl Ríos Montt po vypršení imunity nakonec odsouzen právě za spáchanou genocidu, Guatemala má stále autoritářskou vládu a právě lidskoprávní a environmentální aktivisté se důvodně obávají o své životy. Je ironií osudu, že Teresa Muñoz prchá do země, která problémy jejich vlasti vytvořila.

S jakým přijetím se tito uprchlíci v USA setkávají? Jsou v lepším případě považováni za příživníky nebo za někoho, kdo Američanům krade práci, v horším případě za kriminálníky a násilníky. Toto vnímání přiživuje svými výroky i prezident Trump. Když se minulý rok stupňovala rétorika proti karavaně migrantů mířících do USA, prezident mluvil o „útoku“ na Spojené státy. Ve skutečnosti je to naprosté převrácení reality.

Co se týče Spojenými státy podporovaného násilí, byla na tom Guatemala v době studené války asi nejhůře z celé Latinské Ameriky. Není náhoda, že ani další dvě země, odkud utíká do USA nejvíce lidí, mají dlouhou historii intervencí od svého mocného severního souseda. V Hondurasu i Salvadoru podporovaly Spojené státy velmi brutální režimy, jejichž dědictvím je násilná politická kultura, která v těchto zemích trvá dodnes.



Nerovnost a zločiny proti lidskosti

Honduras se stal cílem americké velmocenské politiky již koncem osmnáctého století. Podobně jako v Guatemale měly i v Hondurasu negativní vliv zájmy ovocnářských, především banánových korporací. Úzká vládnoucí vrstva byla závislá na pomoci z USA, které mohly na oplátku těžit z lacino dovážených produktů. Honduras se navíc stal hlavní základnou pro velmi brutální válku proti sandinistům v sousední Nikaragui, což vedlo k militarizaci tamního režimu a stupňování represí vůči vlastnímu obyvatelstvu. Už v té době začali lidé utíkat do USA. Migrace z Hondurasu nicméně rapidně narostla po převratu roku 2009, jejž Spojené státy podpořily. Během tohoto nenásilného puče byl odstraněn demokraticky zvolený levicový prezident Manuel Zelaya. Moci se nejprve ujala armáda a poté pravicová autoritářská vláda.

V Hondurasu od té doby narostlo násilí páchané proti původnímu obyvatelstvu, které se často vzpírá těžařským společnostem. Stejně jako v Guatemale tu dochází k mnoha vraždám lidskoprávních a environmentálních aktivistů či novinářů. Asi nejvýznamnější zavražděná aktivistka z řad původního obyvatelstva byla Berta Cáceres, zabitá v roce 2016 ve svém domě. Její dcera, která v aktivismu své matky pokračuje, čelila rovněž pokusu o vraždu.

Třetí zemí, odkud lidé nejvíce prchají do Spojených států, je sousední El Salvador. I tady USA financovaly brutální pravicovou vládu, která stála na jedné straně občanské války proti levicovým guerillám, podobně jako v Guatemale. Spojenými státy podporovaná a trénovaná vražedná komanda stála v El Salvadoru za řadou masakrů a zločinů proti lidskosti, z nichž některé probíhaly přímo pod taktovkou Elliota Abramse, dnešního hlavního zmocněnce pro záležitosti Venezuely. Elliot Abrams tehdy kryl a omlouval zločiny salvadorské vlády a napadal lidskoprávní organizace s tím, že se jedná o „komunistickou propagandu“.

Ukazuje se tak pokrytectví americké administrativy vůči autoritářským zemím jako Venezuela nebo Nikaragua, ve kterých USA údajně stojí na straně demokracie, zatímco jinde v regionu podporují represivní režimy, které hrubě porušují lidská práva. USA přitom buď participují na likvidování aktivistů a opozice, nebo nad tím zavírají oči a špinavou práci za ně dělají lidé napojení na zájmy samotných těžařských korporací.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále