Pokud jste ho nestihli po březnové premiéře, byla příležitost v Letním kině u Keplera a během následujících měsíců by se ještě další možnosti ke zhlédnutí měly naskytnout. Ačkoliv z počátku není příliš o co stát. Život v odlehlé vesnici Inviolata za mnoho nestojí a zdejší obyvatelé nepatří k nejpozoruhodnějším jedincům. Ani markýz si pro svůj vzhled a svoje chování mnoho sympatií nezíská. Ostatně pro titulní postavu platí téměř to samé. Udělá všechno, co mu místní přikážou, ale nikdy nevíme, co si vlastně myslí. A tak je těžké si myslet cokoliv o něm. Bude patrně trochu pomalejší, ale stejně dobračisko. Malinko Otík z Vesničky mé střediskové. Na druhou stranu rozhodně není tolik výřečný jako Forrest Gump, a taky toho oproti němu zažil tak zhruba jednu padesátinu. Mimochodem, jeho představitel by jistě býval našel uplatnění v počinech Piera Paola Pasoliniho.

Během pobytu na vesnici, kde to vypadá, že bychom každou chvíli mohli klidně potkat mladého Vita Andoliniho, se děj může začít ubírat prakticky jakýmkoliv směrem. A my můžeme jenom hádat, jestli půjde po celou dobu pouze o sondu do života obyvatel na odlehlé italské vsi. Nebo jestli bude hnacím motorem … no, tady spíše motůrkem filmu menší vzpoura vůči pánovi, tedy zápletka trochu jako z Ovčího pramene od Lope De Vegy. Nebo jestli půjde o pohádku/podobenství, kde se budou dít podivné věci včetně proměny člověka ve zvíře, a tudíž nějaký příběh bude až druhořadý.

Vtáhnout do dění na plátně se podaří nedlouho poté, co rozmazlený blonďatý markýz, jenž Lazzara lehce zmátne myšlenkou, že jsou třeba poloviční bratři, nafinguje svůj únos. Ten sám o sobě nemá dlouhého trvání, nicméně po něm tedy dojde na zdánlivě poměrně zásadní twist, který rozlouskne až právě to zvíře, v tomto případě vlk. Po velice vtipné epizodce v pusté Inviolatě, se zloději, kteří se před ním vydávají za stěhováky a kteří ho proto nechají jít pěšky jenom se svým prakem, se Lazzaro vydává do města, kde si podle očekávání počíná jako heinleinovský Cizinec v cizí zemi. Byť se později setká se starými známými, kteří před ním dokonce bez váhání pokleknou (POZOR SPOILER –  asi také proto, že ho měli za mrtvého, nějakých pět roků ho neviděli a on přitom za tu dobu vůbec nezestárnul).

 










 

To znamená, že Šťastný Lazzaro nabízí více možností interpretace. Jak to, že čivavu lze přivolat nepříliš hlasitým zavoláním snad na kilometr daleko? Ty staré známé zase můžeme brát jako migranty, které stále řeší celá Evropa, stejně jako znalci zřejmě vysledují i nějaký ten biblický motiv. Ovšem motivy se tu objevují i prozaičtější. Například ve scéně, kdy markýz pozve tyhle na okraji společnosti přežívající staré známé na jídlo. Oni tedy koupí alespoň zákusky, jenže po příchodu na místo jim není dovoleno vstoupit a najíst se. Markýzova služka následně přijde a požádá je, aby jim zákusky přesto dali, když už je přinesli. Jak myslíte, že se zachovají?

Režisérka Alice Rohrwacher (ano, jedná se o sestru Alby), od níž jsme v našich kinech mohli vidět už Zázraky, volí kompozičně velice jednoduché záběry a z hlediska střihové skladby se také nesnaží o nic jiného, než o prosté lineární vyprávění. Ze začátku se najdou momenty, kdy nejednoho může napadnout, že konceptem filmu v první řadě maskuje svou řemeslnou nezručnost, tudíž jde o jakési alibi (pamatujme, že ne každý režisér jest doopravdy režisérem). Postupně si však nelze nevšimnout toho, že dění před kamerou jest dobře organizované a u některých těch vyloženě artových postupů nás přinutí k zamyšlení, než abychom nad nimi prostě jen mávnuli rukou s tím, že se jedná o zcestný nesmysl. Nedá se tedy napsat nic ve stylu: „Tyhle scény se daly v pohodě vystřihnout.“

Šťastný Lazzaro není obvyklý film. O tom svědčí i závěrečná scéna, která rovněž nabízí různé možnosti interpretace. Včetně té, že se někomu vybaví až Zlatý kompas. Čili v něčem je Šťastný Lazzaro docela originální, ačkoliv bychom při zavzpomínání jistě dokázali jmenovat alespoň dva tři podobné tituly. Skalní příznivci Marvelovek a dalších hollywoodských spektáklů za 150+ milionů dolarů budou samozřejmě zklamaní, protože asi netřeba nijak zvlášť upozorňovat na to, že tenhle počin cílí především na festivalové diváctvo.

FOTO: Aerofilms