Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 17.07.2019
Blues. Modrá, barva smutku. Odchody, rozchody, vzpomínky. Melancholie rána ve škarpě, hlava jak střep, boty nikde. Ale někteří to berou jinak. Třeba Keb‘ Mo‘. Popořadě.
Rakušan Ripoff Raskolnikov se drží tradice. Ostrý, chraplavý hlas, kytara a texty o „čekání na svou milou v laciných hotelech“ a „lásce k inuitské dívce ze severu“. Jemu vyhrazená půlhodinka bavila zejména díky šikovnosti prstů na strunách. Jak na elektrice, tak na akustice naplňoval bluesové mustry obdivuhodně rychlými, proměnlivými a nejednou improvizovanými vyhrávkami a licky, které ho na pár chvil cele pohltily a odvedly od základního tématu písně. Nicméně songy se nerozpadaly, struktura byla stále patrná. Blues dovolí ledacos.
Třeba i to, že není třeba vrtat se ve vlastních smutcích a hledět na život se širokým úsměvem. Takovým, s jakým chvilku po deváté hodině napochodoval na pódium Keb‘ Mo‘. Sám, jen s kytarovým technikem a roztleskávačem Rileym se usadil na barovou stoličku uprostřed prázdného pódia. Na téměř dvouhodinový program mu stačilo pár akustických a resofonických kytar a výrazné charisma, kterým dovede koncert táhnout bez doprovodné kapely a koncertních klišé.
Aktuální album Oklahoma je oslavou lidské nezdolnosti navzdory nepřízni osudu, poctou všem, kteří bojují, aby nakonec dosáhli životního štěstí (recenzi čtěte tady). Zapůsobila tak „imigrantská“ This Is My Home či jeden z highlightů, titulní Oklahoma. Převod do jednoduchých aranžmá pro jedinou kytaru a stompbox novinkám opřeným o kapelu neuškodil. Spíše naopak. V takové I Remember You, která na desce tepe v duchu claptonovského tulsa soundu, se díky oholení na základní riff podařilo obnažit její temné jádro a píseň se zakusovala hluboko do duše.
Nové songy tvořily jen malou část odhadem dvacetipoložkového setlistu. Keb‘ Mo‘má početnou diskografii a podle toho jeho koncerty vypadají. Novinky střídají věci prastaré (She Just Want to Dance či Am I Wrong), nechybí jazzovým stylem kytarové hry ovlivněný koncentrovaný optimismus Life Is Beautiful či hitová Old Me Better. Jednoduché instrumentace a provedení, které v sobě mělo sílu dřevních bluesmanů. V každém okamžiku strhující, pohlcující. Keb‘ Mo‘ vyzařuje nehvězdné fluidum, díky kterému hltáte každé slovo a máte dojem, že sedíte hned vedle něj v nějaké zapadlé putyce a posloucháte jeho vyprávění o životě. A připadat si tak musel každý, kdo do Archy našel cestu.
Keb‘ Mo‘ (us) + Ripoff Raskolnikov (at)
16. 7. 2019 Divadlo Archa, Praha
foto © Tomáš Moudrý (archiv)
Marek Hadrbolec 25.04.2024
Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.
Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024
Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.
Alžběta Sadílková 21.04.2024
My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.