Timothy Snyder je i u nás známý americký historik a politolog, česky vyšla řada jeho děl, včetně bestselleru Krvavé země či Černá zem, ale i rozhovor s anglickým historikem Tony Judtem, a před rokem vyšla i Snyderova varovná práce Tyranie, s podtitulem 20. lekcí z 20. století. A pokud jsme o ní napsali, že "jednotlivé kapitoly  velice hutnou formou podávají analýzu té či oné hrozby a následně i rady, jak jejímu uskutečnění předejít, či jak se jí bránit. V podstatě se jedná o jakýsi program či spíše manuál do těžkých časů. Manuál, jak přežít," v podstatě to samé platí i pro aktuální Cestu k nesvobodě. Aktuální v tom nejvlastnějším slova smyslu, nejen že anglické vydání vyšlo v roce 2018, hlavně se dotýká nejnovějšího dění.

Dění, jež není zrovna potěšující, úkolem historiků či politologů ovšem není předkládat nějaké pohádky na dobrou noc, a tak nás Snyder skutečně nešetří, a i pro čtenáře, dobře obeznámeného s děním ve světě je to četba plná nových informací a především pohledů.

O čem tedy Snyder píše? Hlavním tématem je Rusko a jeho politika, jak domácí, tak zahraniční, Snyder tak píše o Ukrajině a ruských aktivitách v této zemi,  zároveň se podrobně věnuje situaci v Americe, dění kolem prezidentských voleb a aktivní účast Ruska na Trumpově zvolení. A opět, můžete si říct: tohle ale přece všechno známe ze zpráv, z internetu... Ne, neznáte! A pokud jde o internetové zpravodajství, i o tom Snyder píše. Přesněji, píše o tom, jak šikovně je ruskými tajnými službami manipulováno, a tak se například dozvíme o jejich majstrštyku, když "vůbec nejčtenější stať britského Guardianu na téma Ukrajina v roce 2014 byla anglickým překladem ruské politické fikce..." Dobré, co!

Snyder obsáhle píše o tom, jak současní kremelští ideologové s Putinem v čele čerpají z děl ruských fašistů, jako byl Ivan Iljin, vypuzený v roce 1922 z Ruska, a ze srovnání jejich rétoriky skutečně mrazí, zvláště nechávají-li se inspirovat i podobně zaměřenými německými teoretiky. Účel ale světí prostředky, proč  by si tedy nepodali ruce!

Bylo již řečeno, že to není četba veselá, protože, jak píše Snyder, "Jádrem ruské zahraniční politiky je strategický relativismus: jestliže se Rusko není schopno stát silnějším, musí učinit ostatní slabšími. A nejjednodušším způsobem, jak ostatní země oslabit, je učinit je podobnější Rusku. Namísto aby Rusko své problémy řešilo, vyváží je..."

Anebo snad ne? Ale ano, protože, jak píše Snyder, Ruskompracuje na "prosazení reálné politiky: snahy rozbít cizí výdobytky, jež ruské vedení nedokázalo doma zajistit." A pomocníků má dostatek i za hranicemi, stačí se podívat na aktivity Miloše Zemana, řeči obou Klausů, vlastně i Andreje Babiše...

Je vše tedy skutečně tak černé? Zvláště když "... dokud je Putin naživu, nemůže nikdo změnit Rusko k lepšímu – a co se stane po Putinově smrti, to v Rusku nikdo netuší."  

Odpověď je prostá: Jak bylo řečeno již úvodem, každá cesta někam vede – ovšem tím, kdo si volí tu, či onu, a tudíž i její směřování a cíl, jsme my, a nikdo jiný – na to nezapomínejme! A ještě něco: žádná, byť sebechytřejší kniha za nás nic nevykoná, pouze nás může vyburcovat, popostrčit – ale vlastní práci musí udělat každý z nás. Sám za sebe.

Josef Rauvolf, překladatel a publicista