Tento rok uplyne padesát let od chvíle, kdy na Měsíci poprvé přistál člověk. Dne 16. července 1969 z Kennedyho vesmírného střediska odstartovala raketa Saturn V. Tímto okamžikem započala osmidenní mise, kterou bedlivě sledoval celý svět.
Legendární slova o malém kroku pro člověka a obřím skoku pro lidstvo zná asi každý. Pro jejich zaznění však bylo třeba mnohaletého úsilí obrovského množství lidí, kteří museli proměnit politickou deklaraci v realitu.
Nepřehlédněte 2. díl článku – Apollo 11 slaví 50 let: „obrovský skok pro lidstvo“ připravovalo 400 tisíc lidí
Jedna z nejvýznamnějších událostí minulého století proběhla během studené války, což ji v mnohém poznamenalo. Bez unikátních okolností dané doby by se však možná žádný let člověka na Měsíc nekonal. V první části našeho dvoudílného článku o Apollu 11 se proto podíváme především na soustavu událostí, které k rozhodnutí poslat člověka na Měsíc vedly.
Vesmírný závod začíná
Abychom pochopili, co vedlo k na svou dobu opravdu velmi troufalému a značně rizikovému rozhodnutí vyslat člověka na Měsíc, musíme si přiblížit průběh takzvaného vesmírného závodu, nebo chcete-li Space Race.
Tímto termínem se označuje jakási mírová alternativa závodů ve zbrojení, která trvala vlastně po celou dobu studené války. Pro Spojené státy i Sovětský svaz to byl způsob, jak veřejně demonstrovat svou technologickou vyspělost, podpořit domácí veřejné mínění a v neposlední řadě také financovat raketový vývoj nejen z vojenských zdrojů.
Za počátek vesmírného závodu obecně považujeme rok 1955, kdy USA oznámily záměr vyslat v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku (1957-58) na oběžnou dráhu Země umělé satelity. Jen čtyři dny poté totiž Sovětský svaz oznámil, že „v blízké budoucnosti“ vypustí satelit taktéž.
SSSR si následně připsal první vítězství vesmírného závodu. Čtvrtého října 1957 totiž z kosmodromu Bajkonor odstartovala upravená balistická raketa R-7 „Semjorka“, která na oběžnou dráhu vynesla satelit Sputnik-1.
Sovětský svaz ve vedení
Fakt, že Sovětský svaz předstihl Spojené státy a celý západní svět ve vypuštění prvního satelitu, znamenal pro značnou část odborné i laické veřejnosti šok. Američané pro události následující vypuštění sovětské družice používají termín Sputnik crisis. V napjaté atmosféře studené války totiž šlo minimálně z PR hlediska o skutečnou krizi.
Problém to byl pochopitelně zejména pro tehdejší administrativu prezidenta Eisenhowera. Ten musel čelit ostré mediální kritice. Známý sci-fi spisovatel Arthur C. Clarke (kniha 2001: Vesmírná odysea) se například nechal slyšet, že Spojené státy dnem vypuštění Sputniku sestoupily na pozici druhotné mocnosti. Kritikou nešetřil ani ekonom Bernard Baruch, který v novinách New York Herald Tribune zveřejnil otevřený dopis, v němž psal, že zatímco USA směřují svůj ekonomický a technologický potenciál do vývoje nových modelů aut a doplňků, Sovětský svaz dobývá vesmír. Nutno říct, že těchto výstupů pochopitelně patřičně využívala komunistická propaganda.
Prezident Eisenhower se snažil význam vypuštění Sputniku-1 částečně bagatelizovat, nicméně nařídil urychlení programu Vanguard. Když 6. prosince 1957 konečně na startovací rampě letecké základny Cape Canaveral stála připravena raketa s prvním americkým satelitem Vanguard TV-3, SSSR už měl tři dny na oběžné dráze Sputnik-2. Bylo tedy nanejvýš důležité, aby se mise podařila.
To se však bohužel nestalo. Pravděpodobně z důvodu nedokonalosti v konstrukci palivových rozvodů raketa v přímém televizním přenosu explodovala. Celá akce tak byla obrovským debaklem, který byl navíc kvůli posměšnému postoji mnohých amerických médií silně promítnut do veřejného mínění. Pomyslnou poslední kapkou pak bylo, když sovětští diplomaté v OSN nabídli USA pomoc v rámci jejich programu „technické pomoci zaostalým národům“.
Kontroverzní von Braun přebírá otěže
Vzhledem k neúnosnosti vzniklé situace přešel úkol vypustit první satelit na tým okolo Wernhera von Brauna. To se nakonec ukázalo jako velmi důležité rozhodnutí, neboť hned následující rok (31. ledna 1958) skutečně Američané úspěšně vypustili svůj první satelit Explorer 1. Ten na oběžnou dráhu Země vynesla raketa Juno I, za jejímž vývojem stál právě tým von Brauna.
Paradoxní je, že kdyby dostal přednost von Braun hned, první satelit mohly možná mít Spojené státy. Již po vypuštění prvního Sputniku von Braun veřejně hlásal, že jde o zbytečnou prohru, neboť USA mají potřebné technologie „v šuplíku“ a satelit jsou schopny vypustit do 60 dnů. Na mysli měl pochopitelně svůj projekt.
O úkol vypustit satelit totiž v USA v podstatě soutěžily dva projekty, zmiňovaný Vanguard (spadající čistě pod námořnictvo) a projekt Orbiter. Ten byl společným záměrem námořnictva a armády a k vynesení satelitu navrhoval použít upravenou raketu PGM-11 Redstone.
Orbiter však byl odmítnut, a to víceméně z politických důvodů. Vanguard totiž využíval raketu koncipovanou spíše pro mírové účely, zatímco Orbiter chtěl využít vojenskou balistickou raketu Redstone. A byť tomu tak v reálu úplně nebylo, podstatným aspektem vesmírného závodění byla deklarace mírových cílů.
V neposlední řadě byl také důvodem odmítnutí Orbiteru samotný Wernher von Braun.
Wernher von Braun: nacistický „major“ ve službách NASA
Wernher von Braun byl velmi schopný raketový inženýr, který má nemalé zásluhy na americkém mírovém i vojenském raketovém programu padesátých a šedesátých let. Problém však je, že původně své služby poskytoval nacistickému Německu.
Během druhé světové války von Braun pracoval na vývoji raket V-2, které neblaze prosluly při útocích na Británii. Rakety navíc byly vyráběny v továrnách využívajících práci vězňů z koncentračních táborů, čehož si byl von Braun vědom.
Vzhledem ke svému postavení byl von Braun pochopitelně členem NSDAP, od roku 1937 pak také SS. V této organizaci se postupně propracoval až na hodnost SS-Sturmbannführer, což je ekvivalent majora. Později uváděl, že jeho povyšování byla jen každoroční formalita a uniformu měl na sobě jednou v životě na setkání s Himmlerem. Podle jiného důstojníka SS však uniformu nosil při oficiálních příležitostech běžně.
Na konci války se von Braun za poměrně dramatických okolností dobrovolně dostal do amerického zajetí. Američanům nebylo jeho jméno nijak cizí a záhy byl se svým týmem převezen hlouběji do americké zóny, kde byl podrobně vyslechnut. Následně byl v rámci operace Paperclip transportován do USA, kde mu bylo stejně jako stovkám dalších německých vědců a techniků nabídnuto zaměstnání.
Prezentovat bývalého významného nacistu jako autora amerického kosmického úspěchu se tak původně zdálo problematické. Je třeba si uvědomit, že události druhé světové války byly koncem padesátých let pořád v živé paměti většiny obyvatelstva. Po PR katastrofě v podobě projektu Vanguard však hlavní prioritou bylo konečně dostat satelit do kosmu, veřejné mínění už snad ani víc poškodit nešlo.
Eisenhower zakládá NASA
Druhého dubna 1958, jen asi dva měsíce po vypuštění Exploreru 1, předstoupil prezident Eisenhower před Kongres. Doporučil, aby ve světle sovětských úspěchů byla založena civilní agentura, která by řídila americký nevojenský vesmírný program.
Senátor a budoucí prezident Lyndon B. Johnson proto následně představil tzv. National Aeronautics and Space Act, který měnil Národní poradní výbor pro letectví na Národní úřad pro letectví a kosmonautiku – NASA. Po schválení Kongresem zákon 29. července 1958 podepsal i Eisenhower, čímž vznikla NASA.
Následující rok pak pod NASA přešly i zbývající armádní aktivity týkající se vesmíru. Ještě o rok později pak získala NASA i výzkumné středisko Marshall Space Flight Center, které je dosud jedním z nejvýznamnějších pracovišť agentury zaměstnávajícím tisíce lidí. Prvním šéfem tohoto střediska byl ustanoven právě Wernher von Braun.
Gagarin letí do vesmíru, Američané opět druzí
Ani založení NASA však nebylo dostatečným impulzem k vítězství v následující „disciplíně“ vesmírného závodu. Po vypuštění satelitů byl logicky dalším klíčovým krokem první let člověka do vesmíru.
USA pochopitelně plánovaly Sovětský svaz tentokrát porazit. Už v roce 1959 však někteří američtí experti upozorňovali, že jejich projekt Mercury ještě není zdaleka připraven a Sověti dost možná budou schopni dokončit vývoj rychleji.
To se skutečně stalo a 12. dubna 1961 do kosmu odletěl na palubě Vostoku 3KA sovětský astronaut Jurij Gagarin. Tentokrát sice nešlo o tak nečekaný úspěch jako u Sputniku-1, nicméně výsledek byl stejný: Sovětský svaz opět potvrdil, že je v kosmickém programu o krok napřed. Asi není nutno dodávat, že Gagarina po celém východním bloku vítaly monumentální oslavy, zatímco v USA nálada zdaleka tak povznesená nebyla.
NASA reagovala poměrně rychle a již 5. května stejného roku do vesmíru letěl Alan Shepard, první Američan ve vesmíru. Mělo to však jednu vadu na kráse – šlo o let po balistické křivce a Shepard na palubě Freedom 7 oběžné dráhy na rozdíl od Gagarina nedosáhl. Na druhou stranu se však podílel manuálně na pilotování, což zase nebylo dopřáno Gagarinovi.
V březnu následujícího roku USA pokořily i oběžnou dráhu, na palubě lodi Friendship 7 tohoto úspěchu dosáhl John Glenn.
Kennedy velí k letu na Měsíc
V lednu 1961 Eisenhowera vystřídal v Oválné pracovně John F. Kennedy. Ten byl původně odpůrcem jakýchkoliv pilotovaných letů do vesmíru a podle svého poradce by dokonce nejradši žádný velký vesmírný program neměl. To však okolnosti neumožňovaly.
Když Kennedy po Gagarinově letu viděl, že USA opět nezvládly předstihnout Sovětský svaz, začal pomalu měnit názory. Je si také třeba uvědomit, že jsme na vrcholu studené války a nedávno proběhla zcela katastrofální Invaze v zátoce Sviní. Ta byla pro Kennedyho administrativu obrovskou ostudou a bylo tak třeba odvést mediální pozornost a trochu si obnovit politickou reputaci.
Kennedy proto už 20. dubna 1961, v poslední den invaze, pověřil svého viceprezidenta Londona B. Johnsona analýzou možných vesmírných projektů, v nichž by USA měly reálnou šanci pokořit SSSR. Určeny byly dva: vybudování vesmírné stanice na oběžné dráze Země, nebo let na Měsíc s posádkou.
Johnson se obrátil na Wernhera von Brauna a žádal po něm, aby určil, v kterém projektu mají Spojené státy větší šanci. Braun usoudil, že vzhledem k odhadům o stavu sovětského raketového vývoje bude vhodnější jako cíl určit let na Měsíc. Důvodem bylo paradoxně to, že šlo o vysoce náročnou akci uskutečnitelnou až ve vzdálenější budoucnosti. V podstatě by se dalo říct, že byl vybrán projekt, v němž bude nutné začít s vývojem zcela nového typu raket, takže SSSR nebude moci využít svého dosavadního vedoucího postavení.
Rozhodnutí však ze strany von Brauna nebylo možná úplně objektivní. Sám byl totiž velkým propagátorem letů na Měsíc, veřejně o této možnosti mluvil již v roce 1950.
„Žádný projekt nebude dražší nebo náročnější dokončit“: Apollo začíná
Kennedy záhy rozhodnutí o letu na Měsíc přijal za své a započal kampaň za jeho uskutečnění. Klíčovým okamžikem byl 25. květen 1961, kdy Kennedy přednesl všeobecně známý projev Special Message to Congress on Urgent National Needs.
Poměrně dlouhá řeč (jejíž text v angličtině si můžete přečíst zde) představila kongresmanům nutnost letu na Měsíc jako otázku národní bezpečnosti. Kennedy však poukazoval i na obrovský vědecký přínos. Legendárními se pak stala následující slova: Věřím, že by se měl náš národ zavázat k cíli před koncem tohoto desetiletí dopravit člověka na Měsíc a bezpečně ho vrátit na Zem. Žádný vesmírný projekt naší doby nebude pro lidstvo působivější, žádný nebude významnější pro objevování vzdáleného vesmíru, a žádný nebude dražší nebo náročnější dokončit.
Jak je i z krátkého úryvku znát, projev byl opravdu velmi silný. Kennedy dokázal přesvědčit Kongres, aby téměř jednohlasně schválil pro mnohé zcela nepředstavitelný a neuvěřitelně drahý projekt. Tehdejší odhad nákladů potřebných pro dosažení Měsíce činil 20 až 40 miliard dolarů. Pro srovnání – projekt Manhattan stojící za vývojem prvních jaderných bomb stál 2,4 miliardy dolarů.
Je problematické určit, kolik reálně dosažení Měsíce stálo. Celková cena programu Apollo (který skončil v roce 1973) byla vyúčtována na 25,4 miliard dolarů. To po započtení inflace představuje 153 miliard současných dolarů. USA tedy za projekt Apollo (nepočítaje různé vedlejší, ale nepostradatelné projekty) utratily přibližně 3,5 bilionu Kč.
„Rozhodli jsme se dosáhnout Měsíce“
Projev před Kongresem byl mířen především na samotné zákonodárce. Svůj účel nepochybně splnil, financování projektu Apollo bylo schváleno. Zbýval však ještě jeden úkol.
Tím bylo vysvětlit toto rozhodnutí občanům, potenciálním voličům. Navzdory dnešnímu přesvědčení totiž americký vesmírný program nikdy neměl mezi populací USA nijak drtivou podporu – přes 50 % stoupla jen těsně po přistání na Měsíci. Po sérii neúspěchů (resp. prvenství SSSR) byla část obyvatelstva celou záležitostí znechucena, mnozí si navíc ještě živě pamatovali, jak Kennedy ve své prezidentské kampani kritizoval Eisenhowera za zbytečné utrácení v této oblasti. Bylo tak zcela nezbytné projekt obhájit i před běžným obyvatelstvem.
Dnes již můžeme říct, že se JFK výborně zhostil i tohoto úkolu. Ačkoliv se mu nepodařilo o smyslu letu na Měsíc přesvědčit většinu národa, povedlo se mu celou akci vykreslit jako další přirozený milník, který musí lidstvo překonat.
Stalo se tak 12. září 1962 v Houstonu v Texasu, kde Kennedy na Rice Stadium přednesl před 40 000 diváky proslov známý jako We choose to go to the Moon. Přezdívá se mu tak kvůli jedné z vět, kterou do znějícího potlesku zopakoval několikrát.
Proslov je známý především pro svou prostřední část: „V tomto desetiletí jsme se rozhodli dosáhnout Měsíce a uskutečnit i další věci – ne proto, že jsou snadné, ale proto, že jsou obtížné. Protože takový cíl poslouží k tomu, aby uspořádal a posoudil naše nejlepší schopnosti a dovednosti, protože takovou výzvu jsme ochotni přijmout. Nejsme ochotni ji odkládat, a hodláme ji zvládnout… a ty další věci také!“
Společný projekt se Sověty překazil atentát
Snímky vlajky USA na Měsíci obletěly svět a dodnes jsou jakýmsi předmětem americké národní hrdosti. Existovala však relativně vážná možnost, že se celý projekt letu na Měsíc stane mezinárodní záležitostí, na níž budou USA pracovat společně se SSSR.
Takový návrh alespoň přednesl v září 1963 v OSN Kennedy. Šlo opět o částečnou změnu názoru, kdy se rozhodl místo demonstrace technologické dominance USA projekt použít jako ukázku dobré vůle ke zmírnění napětí mezi soupeřícími velmocemi. Nikita Chruščov (první tajemník ÚV KSSS) tuto nabídku nejprve odmítl.
Rozhodnutí však zřejmě nebylo definitivní. Syn někdejšího sovětského vůdce v rozhovoru z roku 1997 tvrdí, že Nikita Chruščov o nabídce přemýšlel a postupně došel k závěru, že by spolupráce přeci jen byla žádoucí. Než však svůj zájem o kooperaci stihl oficiálně sdělit svému americkému protějšku, došlo 22. listopadu 1963 k atentátu na Kennedyho.
Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson sice nabídku na spolupráci nestáhl, nicméně Chruščov mu nedůvěřoval. Myšlenka unikátní spolupráce v době vrcholné studené války tak byla nadobro pohřbena.
„Kennedyho odkaz Američanům“ pokračuje s nejvyšší prioritou
Smrt prezidenta Johna F. Kennedyho byla pochopitelně obrovskou národní tragédií. Nedá se však říct, že by jí americký vesmírný program byl poškozen, ba naopak.
Kennedy byl sice před svou smrtí velmi významným propagátorem projektu Apollo, nicméně jeho nástupce ve snaze rozhodně nepolevil. Prezident London B. Johnson označil projekty Gemini a Apollo za „odkaz Kennedyho americké veřejnosti“ a po celou dobu svého úřadování kosmický program velmi podporoval. V této souvislosti se sluší také připomenout, že Kennedyho vesmírné středisko na mysu Canaveral za svůj název vděčí právě Johnsnovi. Ten pouhý týden po tragické smrti Kennedyho vydal výkonné nařízení, jímž středisku toto jméno na počest předčasně zesnulého prezidenta přisoudil.
Dnešní článek se věnoval událostem předcházejících letu člověka na Měsíc, který by bez jedinečné kombinace okolností dost možná proběhnout nemohl. Pokud se vám článek líbil, můžete se příští týden těšit na druhý a závěrečný díl. V něm se blíže zaměříme na samotný projekt Apollo a především pak na misi Apollo 11, jejíž výročí v letošním roce slavíme.
