Děti by měly číst o smrti, říká nakladatelka Ivana Pecháčková

Když se v tiskárně objeví zakázka z jejího nakladatelství, chytají se za hlavu. Vydavatelka bohatě ilustrovaných dětských knížek Ivana Pecháčková klidně ve tři ráno zastaví tisk, když není spokojená s odstínem červené. Vysoké nároky se vyplácejí, knížky z Meanderu sesbíraly mnoho cen doma i v zahraničí.

Ivana Pecháčková | foto: Ondřej Košík

Dávají se ještě za vysvědčení knížky?
Bohužel možná tak za trest... Je to sice obehraná písnička, ale děti dnes opravdu skoro nečtou, když je vyženete hrát si ven nebo jim dáte knížku, po deseti minutách žadoní, aby mohly k počítači. Snažím se to změnit, vést ke knížkám už ty nejmenší.  

Jakou knížku jste měla jako malá nejradši?
Hodně se to střídalo, četla jsem všechno, co bylo v naší knihovně, takže třeba staré klasiky typu Erbenovy Kytice nebo Karafiátových Broučků. Ty jsem měla ráda moc, tu knížku si pamatuju dobře, protože ji máma a strejda domalovávali.

Dodělávali ilustrace?
Naše rodina vždycky vykazovala výtvarné sklony, děda byl ředitel střední školy, maloval velká plátna, oleje. Sama jsem pak taky, když jsem našla v knížce nějaký nedomalovaný obrázek, vzala pastelky a vybarvovala. A ještě jsem za to byla doma chválená!

Kolik vám bylo, když jste četla Broučky?
Nějakých pět let, to mi je ještě četli rodiče. Je škoda, že se na tuhle klasiku zapomíná, je to úžasná knížka. Vysvětluje, že všechno má svůj začátek i konec, na místě, kde v zimě zmrzl brouček, vyroste na jaře chudobka. S červeným okrajem, když šlo o berušku, celá bílá, když to byl brouček. Je to škola života, pochopíte, že všichni musí jednou odejít, i ta krásná Janinka.

Jsou na to pětileté děti už dost velké?
 Ano. Rodiče se o těch tématech bojí mluvit, ale je to chyba. I proto je dobré vodit děti na všechny pohřby, křty, svatby… Je škoda, že obřady pomalu mizí z našeho života, přitom nějaká potřeba vypořádat se s důležitými událostmi tu byla od nepaměti. Když to dětem budeme zamlčovat a nevysvětlíme jim, že existuje i smrt, že tu nikdo není donekonečna, nebudou vědět, že se má žít tady a teď. Pořád se jen něco plánuje a ty nejdůležitější věci se odkládají až na někdy. Místo toho, aby si rodiče s dětmi užívali toho, že s nimi můžou být, číst jim, povídat si, žijí o chvíli napřed.

Připravily vás tyhle knížky lépe na život?
Rozhodně, vlastně mi díky nim připadá smrt jako něco přirozeného, nebojím se jí a ani se moc nermoutím. Před pár dny zemřel Jiří Stránský, vynikající spisovatel a náš vlajkový autor, kterému u nás vyšly skvělé knížky pro děti. Byl ročník 1931 a uvědomoval si, že jeho život může brzy skončit, ale nebál se toho, psali jsme si o tom.

Vy teď zrovna připravujete k vydání jeho poslední knihu, že?
Mám na stole rukopis jeho Flašinetu. Bude ho ilustrovat Josefína Formanová, všestranně talentovaná, chytrá holka, vnučka Jirky Stránského a Miloše Formana.

Je i tahle jeho knížka o skautech?
Ne, je o dívce a starém flašinetu. Jirka byl ale velký skaut, vždycky ctil skautské zásady a tahle výchova mu pomohla přežít desetileté vězení v jáchymovských dolech a všechny ty hodiny na buzerplace, v mrazu a dešti, jen v košili. Měl tak silnou vůli, že to dokázal, a vždycky stál hrdě. Dětem je třeba vštípit i tohle, že je dobré zocelit tělo i ducha, protože pak zvládnou cokoliv. Tohle poselství dokázal pěkně zakódovat do knížek pro ty nejmenší. Povídačky pro Klárku, Povídačky pro moje slunce a román Perlorodky psal původně svým dětem z vězení.

Vy jste byla skautka?
Ano, koncem šedesátých let jsem se stala zapálenou skautkou, lovila bobříky, vedla si modrý život a vybarvovala usilovně ta políčka se zadáními, která mi dělala problémy. Třeba že za celý den nesmím říct ani jedno sprosté slovo, musím se ráno sprchovat ledovou vodou, udělat jeden dobrý skutek denně... A ta dobrodružství v lese! Bylo mi asi deset a nebylo to snadné, ale ohromně jsme tím žili.

Četla jste foglarovky?
Všechny! Když začaly v šedesátých letech vycházet, táta mi je vždycky kupoval. Sám byl jejich velký čtenář, za mlada jezdil na všechny skautské a vodácké tábory jako vedoucí, já později taky. A tam se četlo hlavně tohle, všechna ta chlapecká dobrodružství, samí klučičí hrdinové. Bylo mi trochu líto, že tam nejsou žádné holky, mě dívčí románky nebavily, popravdě mi přišly ve srovnání s mayovkami, verneovkami nebo foglarovkami hodně nudné až unylé...

Čím byl váš tatínek?
Vojenským pilotem, vzali ho do letecké akademie v době, kdy vyházeli a pozavírali všechny ty elitní anglické letce, kteří se vrátili z války. Měli spoustu letadel, ale piloty v kriminálech, takže hromadně nabírali mladé kluky po maturitě. Pro tátu to bylo povolání z říše snů, nebyl žádného dělnického původu, jeho otec byl v Ostravě důlním úředníkem, máma byla zdravotní sestřička. Ti dva se seznámili ve vojenské nemocnici v bývalém klášteře Hradisko, když ho po zranění ošetřovala. To bylo jak příběh od Hemingwaye.

Povídejte.
Táta tehdy lítal na přerovském vojenském letišti a jednou je ještě s jedním kamarádem přivezli do nemocnice poté, co se potloukli po nějakém nepovedeném seskoku. V tom velkém sále plném překrásných fresek jich prý bylo nejmíň osm a maminka je tam chodila ošetřovat. Byla čerstvě po maturitě, prý teprve pár týdnů zaměstnaná, a okamžitě se do táty zamilovala. 

Láska na první pohled?
Jak se to vezme, ona totiž vůbec nevěděla, jak vypadá. Byl celý zafačovaný včetně hlavy. Když jsem se jí ptala, jak poznala, že je táta takový krasavec, řekla mi, že byl vtipný a bavil od rána do večera celý ten sál pacientů. Když ho asi za měsíc pustili, rovnou ho pozvala v Olomouci domů představit rodičům. Snažili se jí ho rozmluvit, že je pro ni strašně starý. Bylo mu šestadvacet a jí osmnáct. Byli spolu čtyřiapadesát let.

Slepičí polívka musí počkat

Jak se inženýrka ekonomie, čerpadlářka, dostane k vydávání krásných dětských knížek?
Asi nějaké vedení shůry. Literaturu, kterou jsem milovala, bych vzhledem ke svému kádrovému profilu studovat nemohla, tátu totiž vyhodili z armády. Postupně jsem se k tomu ale dostala, od překládání odborného čerpadlářského slovníku k překládání krásné literatury, pak k vlastnímu psaní a nakonec k vydávání.

Ivana Pecháčková (61)

je nakladatelka, spisovatelka a překladatelka.

• Po gymnáziu v Olomouci vystudovala Výrobně ekonomickou fakultu VŠE a pět let pracovala jako komerční inženýrka v čerpadlářském oboru.

• V roce 1995 založila nakladatelství Meander, v němž vydává knihy předních českých spisovatelů a umělců, například Petra Nikla, Jiřího Stránského, Vráti Brabence, Václava Havla nebo Violy Fischerové. Tituly z Meanderu často získávají české i mezinárodní ceny za nejkrásnější knihy.

• Přeložila na tři desítky knih, napsala velmi úspěšné knihy pražských pověstí, například Legendu o pražském orloji, Legendu o svatém Václavovi, Legendu o Golemovi nebo Legendu o Pražském Jezulátku, převyprávěla pro děti biblické příběhy.

• Její manžel je historik, který má z předchozího manželství dospělé dcery Mariku a Ditu, spolu mají Emmu a Jana.

Kolik knížek jste za čtyřiadvacet let od založení Meanderu vydala?
Teď to bylo nějakých dvě stě šedesát titulů, dalších asi patnáct chystáme na podzim. A myslím, že co knížka, to elitní autor, výtvarník i typograf. Je to samozřejmě můj vkus, vybírám si u nás i po světě, co se líbí mně, co jsem chtěla vydat pro své děti a teď vnoučata. S našimi básníky, spisovateli i ilustrátory debatujeme, občas jim vnucuju, že by to mělo být tak, jak si myslím já.

Jak to vypadá?
Tak třeba Ivan Wernisch, guru našeho básnictva, mi četl včera do telefonu nějaké právě napsané verše do nového leporela. Nebojím se mu říct, že tohle už je na děti trochu moc, tady je třeba ubrat, tady by zase bylo fajn dopsat dva tři verše. A on to udělá. Připadá mi úžasné, že na můj názor a vkus tito staří a velmi zkušení autoři dají.

Poslouchají vás všichni? Třeba i takový Václav Havel, kterému jste vydala Pižďuchy?
Tak ten byl trošku rezistentní. On tam má třeba na celou stránku jenom tři věty typu: „První pižďuch přišel za druhým pižďuchem a řekl mu, že dobře slyšel za dveřmi, jak on, druhý pižďuch říká třetímu pižďuchovi, že dobře slyšel za dveřmi, jak třetí říkal jemu, prvnímu pižďuchovi...“ Tak jsem mu říkala: Pane prezidente, nešlo by to trochu zjednodušit, zkrátit? Ty děti se v tom zamotají. A on na mě tak koukal a pak řekl, že k tomu radši napíše průvodní dopis.

Takže nic nezměnil?
Ne, v tom dopise dětem napsal, že ví, že ta knížka není úplně zábavná, a neví, zda jí budou úplně rozumět. Ale ať ji nezahazují, že si ji třeba přečtou, až budou starší. Tak to vyřešil takhle. Na ostatní jsem ale věcnější. Když jsem třebas Jiřímu Stránskému řekla, ať v pohádce O chamtivém králi seškrtá počet jeho dětí z osmi na čtyři, aby se v tom čtenáři vyznali, prostě to udělal.

Slyšela jsem taky historky, jak jezdíte uprostřed noci na kontroly do tiskárny...
Když se objeví na zakázce mé jméno a Meander, už se křižují: Pánbůh s námi a zlé pryč!

Co si tam na ně vymýšlíte?
Například zjistím, že papír hodně saje a tmavé ilustrace vypadají takzvaně prašivě, jsou zašedlé, tak chci, aby přidali víc barvy nebo tlaku. Někdy zase vidím, že je třeba ubrat trochu červené nebo žluté a přidat modrou. Častokrát slýchávám, že to nejde, že barva nebude schnout, archy se slepí a podobné výmluvy.

Co v té chvíli děláte?
Zavolám šéfa výroby nebo i ředitele, jednou jsem i zastavila tisk s tím, že odjíždím a vytisknu to jinde. Když vím, že to jde, ale oni tvrdí, že ne, odmítám se o tom dohadovat. Obávám se, že jsem občas trochu jedovatá a trousím poznámky typu: Tak mě k tomu pusťte a já vám to ukážu!

Jak to, že vás s prominutím nepošlou do háje?
Stavovská čest. Nakonec jsou vždycky všichni rádi, když se povede udělat krásnou knížku. Dostávají za to ceny, které jim v grafických studiích a tiskárnách visí na stěnách. Začátky samozřejmě snadné nebyly, nebrali mě zas tak vážně. Přiznám se, že zpočátku jsem tak trochu využívala toho, že mají slabost pro mírně roztržitou nakladatelku v pestrých letních šatech, co jim mává před nosem složkou s originály a chce to přesně podle nich. Leckdy jsem se v tiskárně zabydlela s výtvarníkem a grafikem i na den či dva.

Pokud vím, takhle s vámi chodil dýchat tiskařům na záda třeba výtvarník Petr Nikl.
Jeho knížky jsme tiskli v pražské tiskárně Libertas, což bylo skvělé, protože sídlila doslova u nás na dvoře, ve stejném bloku domů na Smíchově, kde bydlíme. To spal Petr vždycky u nás v pokoji pro služku, co hodinu a půl mu zvonil budík a chodil dolů na náhledy. Dnes výkonné stroje sjedou celou knihu za hodinu dvě, ale dřív se tisklo celou noc. Měla jsem tam oblíbeného tiskaře, kterého jsem si žádala ke každé své knížce, až vyzvídali, proč na něj tak trpím a že s ním asi něco mám, když tam trávím celé noci.

Co na tyhle noční směny říká manžel?
Je pravda, že mi jednou, kdysi dávno, ztropil i italskou scénu. Když jsme tiskli v Českých Budějovicích, končilo se vždycky kvůli rozčileným debatám s majitelem tiskárny pozdě v noci, třeba ve dvě, tak jsem pak chvíli zdřímla na kavalci v kanclu a jela prvním ranním vlakem do Prahy. Když jsem takhle přijela asi potřetí, začal se můj muž zajímat, co že tam po nocích s tím tiskařem dělám. Občas mi připomíná, že se neoženil s žádným nakladatelstvím, a že by aspoň někdy mohla být teplá večeře. Já vařím ráda, ale když je třeba jet do tiskárny nebo se odesílá rukopis či grantová žádost, musí jít slepičí polívka stranou.

Leporela pro vnoučata

Co všechno vlastně v Meanderu děláte? 
Jednou jsem to spočítala asi na třicet profesí od šéfa šéfů, ale i skladníka přes redaktora, překladatele a tlumočníka až po závozníka.

Neměla jste chuť s tím někdy praštit?
Mockrát, zvlášť když jsem si půjčovala peníze, od koho jsem mohla – od manžela, rodiny, přátel, kolemjdoucích. Pravidelně ke mně chodí tři dámy z berňáku, vytáhnu šanony a kontrolují. Ale já jsem klidná, říkám si s čistým svědomím, že dělám bohulibou činnost. Knížky reálně existujou, peníze jsem nikde neprohýřila, tak co? Ty dámy se vždycky jen usmějí a ukážou – ale tohle jste zúčtovala až v lednu a mělo to být v prosinci. A přijde pokuta.

Proč to vlastně děláte?
Je to koníček. Nebo spíš už droga? Ale je pravda, že si čím dál víc uvědomuju, že to takhle nepůjde napořád, na věky tu nebudu. A že je mě třeba i jinde. Oba se s manželem staráme o své rodiče, kteří už jsou staří. Manželova maminka bydlí v Humpolci, ta moje v Olomouci a obě potřebují péči, takže tam pořád jezdíme. Do toho se nám začala rodit vnoučata a těm by se člověk teprve měl věnovat. Takže Meander postupně předávám nejmladší generaci, svým skvělým kolegům Markétě, Lucce a Markovi.

Vašim dětem se do toho nechce?
Pevně doufám, že si do Meanderu časem zase najdou cestu, ale Honza teď ještě studuje, Emma má dvě malé děti, k tomu píše knížky a dělá šéfkurátorku v zóně pro umění 8smička v Humpolci.

Nějak si vás pořád nedovedu představit, jak předáváte své nakladatelství a nechodíte všechno osobně kontrolovat.
Jasně že to dělám! Bohužel! A samozřejmě pokaždé nějakou chybu najdu. Ale takoví spolupracovníci, které mám v redakci, se vyvažují zlatem, jsou to skvělí kolegové. Že musím trochu zpomalit, jsem si naposledy uvědomila, když jsem teď v dubnu musela jet nahonem do tiskárny. Byla jsem u nás zrovna s Emmou, která byla krátce po porodu, a já se do té tiskárny v Příbrami harcovala s ní a dvěma malými dětmi. Ten den hrozně lilo a bylo to náročné pro nás pro všechny i pro lidi z tiskárny. Vidím, že už bych měla být trochu víc babička, sama si velice dobře pamatuju, jak moc mi pomáhalo, když mi někdo pohlídal. A totéž teď potřebuje Emma.

Jste tu asi ale jediná babička, která vnoučatům vydává krásná leporela.
Je pravda, že jsem edici Repolelo založila přímo pro ně, protože tu žádná kvalitní už léta nejsou. A moc dobře vím, že je potřeba začít s dětmi číst co nejdřív. Když se mi narodili vnoučkové, první knížku dostali už v pár týdnech. Je veledůležité, aby přišli s knížkou fyzicky do styku co nejdřív, byť je to leporelo v laminu.

Budete jim jednou číst Broučky?
Určitě. Stejně jako jsem je četla svým dětem, a doufám, že pořád z té samé knížky. Přeju si, aby objevovali svět nejen cestováním a kontakty s lidmi, ale i skrze literaturu, skrze příběhy moudrých lidí, stejně jako já a moje děti. Nikdy nezapomenu, jak jsme jezdívali na prázdniny do dědečkovy rožnovské vily, kde jsem se ve velké posteli obložila všemi dětmi, které tam byly, a četli jsme vše, co si tam nanosily. To bylo nádherný. I díky nim jsem tenkrát pochopila, jak citlivé jsou na každé slovo, nejjemnější odstínění textu i jeho významy, a že děti není vůbec třeba podceňovat.

  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Osa střevo-mozek. Mikrobiolog o léčbě vlastní stolicí i vlivu na duševní zdraví

28. března 2024

Premium „Dejte svoji stolici do banky, bude se vám hodit,“ vyzývá molekulární biolog Petr Ryšávka, který...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...