Ceny byly předány, hosté a diváci odjeli, festivalové zázemí mizí před očima. V chodbách a sálech hotelu Thermal, v nichž to v uplynulém týdnu křepčilo životem a zábavou, opět zbyly jen zmar a zkáza. A z Karlových Varů je zas jen ospalé lázeňské městečko. Z Křišťálového globu pro nejlepší film se letos mohlo radovat bulharské režijní duo Kristina Grozeva a Petar Valchanov za divácky vlažně přijatý snímek Otec. Dle hlasování kritiků oslovených Festivalovým deníkem byl nejlepším soutěžním kouskem slovenský snímek Budiž světlo. Za mužský herecký výkon v něm si cenu odnesl alespoň Milan Ondrík. A na špici v tradiční divácké anketě se umístily hned tři české filmy – dokumentární Jiří Suchý - Lehce s životem se prát a Forman vs. Forman a komediální film Jiřího Mádla Na střeše. U cinefilů takové výsledky vzbudí něco mezi rozčarováním a shovívavým úsměvem, ale co už.
A jaký tedy byl letošní ročník pro nás diváky? Jako vždy takový, jaký si ho kdo udělal. Někdo vymetal večírky, jiný byl od rána do večera v kinosálech. Já každopádně letošní KVIFF hodnotím jako jeden z těch silnějších ročníků, co jsem tu zažil. A to jsem před začátkem festivalu dost pochyboval - programová nabídka totiž tentokrát nepřetékala filmy, o nichž by si člověk na první dobrou řekl: „Jo, tohle musím vidět.“
Návštěvník míní, dramaturgové mění, a tak se z řady nenápadných kousků vyklubalo příjemné překvapení. Hned dva promítané filmy lze okamžitě umístit do filmového zlatého fondu. Jihokorejský Parazit (režie: Pon Džun-ho) nabízí strhující jízdu napříč žánry, kdy se divák jednu chvíli válí smíchy po podlaze, na to napětím nedýchá, aby nakonec útlocitnější povahy odvracely zrak od plátna. Není náhodou, že v Hollywoodu se již uvažuje o americké předělávce. Do jisté míry Parazitovým opakem je Neviditelný život Eurídice Gusmãové (režie: Karim Aïnouz), dojemné, k dokonalosti vybroušené melodrama o dvou sestrách, respektive o nástrahách, jimž musí dvě hrdinky v životě čelit.
Kromě těchto dvou zásadních snímků jsem měl ale štěstí i na nadstandardní množství dobrých kousků, které se sice nezapíšou do filmových učebnic, ale divácky potěšily. Tak třeba kolumbijský Monos nám představil andskou variaci na Pána much. Lásce ze sado maso salónu jsme mohli fandit v odvážném finském snímku Psi nenosí kalhoty. Hororovým vrcholem byla mrazivá psychologická Chata, koruna pro krále bizáru pak putovala k sousedům do Rakouska za úlet Děti mrtvých. Za vidění toho ale stále ještě daleko víc.
Nepovedl se ovšem zakončovací film. Od parádního úlovku v podobě argentinských Divokých historek v roce 2014 volí dramaturgie festivalu pro zakončení zpravidla nějakou odlehčenou komedii. Festival tak byl v posledních letech zakončován třeba Milenci těch druhých,Café Society Woodyho Allena nebo snímkem Utop se, nebo plav. Letos tato role připadla komedii Late Night. V ní se jako nerudná moderátorka dlouholeté večerní talk show představila oblíbená britská herečka Emma Thompson. Tváří v tvář hrozbě zrušení pořadu kvůli upadající sledovanosti musí přehodnotit své postoje a hodnoty, otevřít se světu a dodat své show tolik potřebnou etnickou a genderovou rozmanitost.
Na plátně se tedy odehrává klasická americká komedie o polepšení sympatické, ale chybující hrdinky, v podstatě přesně podle šablony. Osobně nemám rád, když je filmům prvoplánově vytýkán politický postoj, nejčastěji v podobě liberální agendy. Ze strany kritiků se většinou jedná jen o špatně skrývaný sexismus a xenofobii. V Late Night ovšem právě tato agenda hraje první housle, je příšerně doslovná, všudypřítomná a otravně moralizující. Až přes ni skoro nejsou slyšet ty vtipy, a to je u komedie trochu problém. Chápu snahu nabídnout divákům po devítidenním maratonu náročnějších festivalových snímků něco, u čeho mohou tak říkajíc vypnout, ale čeho je moc, toho je příliš. Tohle zkrátka nemělo ve Varech co dělat.
