Na konci léta bude v Ostravě opět hudebně rušno. Divadelní sály i postindustriální interiéry zaplní současná hudba od orchestrálních kusů po radikální elektronické plochy.
Po prolistování tištěných či probrousení elektronických textů našeho časopisu čtenář asi snadno získá pocit, že aktivity Ostravského centra nové hudby patří mezi naše favorizované položky na zdejším kulturním menu. Nedá se nic dělat, jsme v tomto ohledu poněkud monotónně pozitivní. Z kombinace neskromných vizí, dobrých kontaktů a urputné práce vzešel fenomén, který na českou hudební scénu pravidelně přináší hudbu, již tu v takovém měřítku nikdo jiný neuvádí.
Letos v srpnu se Ostravské dny budou konat již po desáté a opět bude zachován stejný model kombinující v rozmezí tří týdnů takzvaný Institut, tedy časoprostor sdílený mladými skladateli z celého světa, jejich zkušenějšími kolegy a interprety. Tady se hledají cesty, ujasňují tvůrčí pohledy, debatuje se o hudbě i věcech více či méně souvisejících. Poslední srpnový týden, od 22. do 31. srpna, se pak odehraje samotný festival. Mladých rezidentů festivalu letos bude třicet pět a mezi nimi hned pět z České republiky. V programu jsou skladby rezidentů rozesety mezi autory již zaběhnuté, čímž se nabízí odvážné srovnávání. Z dřívějších ročníků vím, že tato kombinace dokáže být zdrojem příjemných překvapení, kdy takzvaně studentské práce nijak nezaostávají za díly zralými.
Ostravské dny kladou důraz na hudbu současnou, ale zároveň vždy usilovaly o vyplňování mezer v povědomí o tom, co se v hudbě za posledních sto let odehrálo. V programu najdeme díla, o nichž si sice můžeme přečíst v lecjaké knize o dějinách hudby 20. století, ale jejichž živé provedení je vzácností. Jednou takovou položkou je Symphonie – “Monotone-Silence” Yvese Kleina. Autor, jinak především výtvarník se slabostí pro specifický odstín modré barvy, v ní nechává nejprve po dvacet minut znít akord D dur, aby po stejně dlouhou dobu nechal působit ticho, při němž má publiku zvuk doznívat v mysli. Právě o oné tiché části prohlásil Klein, že je onou skutečnou symfonií, v níž „je možné zažít, byť alespoň na moment, skutečné štěstí.“ Podobnou exkurzí do historie bude dvojice skladeb z roku 1964. In C Terryho Rileyho je i v Čechách relativně známá a prováděná, vzácnější je Wolfman Roberta Ashleyho, který kombinuje elektronickou hudbu s vokální a částečně i teatrální složkou do celku, za nějž by se nemusel stydět žádný hlukař, co v roce 1964 zdaleka nebyl na světě.
Vedle těchto výprav do dějin hudebního hledačství je v programu většina skladeb s datem vzniku již v novém tisíciletí. Symbolickým mostem mezi ním a tisíciletím předcházejícím bude dílo Harley Davidson Dietera Schnebela. Loni zemřelý skladatel zkoumal hranice hudby, hluku, jazyka a divadla již od šedesátých let a v tomto díle z roku 2000 spojil sólového trumpetistu s několika hráči na motocykly s charakteristickým řevem motoru. V Ostravě vrčení motocyklů zahájí takzvanou Dlouhou noc, osmnáctihodinový maraton, který skončí následující dopoledne na břehu řeky Ostravice. Mezi těmi nejčerstvějšími novinkami, které na Ostravských dnech zazní, budou i skladby českých autorů a autorek, mimo jiné klavírní koncert Michala Rataje, koncert pro lesní roh Petra Cíglera a orchestrální There Is An Island Above The City od Petra Bakly.
Ostravské dny si od svého vzniku udržely jistou rodinnou atmosféru, která se projevuje i ve stabilní přítomnosti některých autorů – jak v programu tak osobně. Díky osobním kontaktům zakladatele a uměleckého šéfa festivalu Petra Kotíka se do města opakovaně vrací žijící klasici Phil Niblock a Christian Wolf a jejich hudba tu zní každý rok. Stabilní položkou na programu je i Rakušan Bernhard Lang, mezi interprety nechybí klavírista Daan Vandewalle. Organizátoři festivalu se postupně dopracovali ke zjištění, že není špatné mít k dispozici vlastní rezidenční těleso, pročež vznikla Ostravská banda. A od loňského roku ji doplnil mezinárodní orchestr Ostrava new orchestra. Na toto jádro se nabalují další přizvané soubory, letos kanadský Quatuor Bozzini nebo nově vzniklé ostravské kvarteto pojmenované po své zakladatelce, houslistce Pavle Slavíkové.
Když už jsem zmínil současné hlukové tvůrce… Ostravské dny si všímají i přesahů mezi soudobou komponovanou hudbou a jinými experimentálními žánry. Součástí festivalu se tak stal Minimaraton elektronické hudby, který Ve spolupráci s Bludným kamenem jako kurátor připravil Petr Vrba. Potká se tu slovenský umělec pracující s terénními nahrávkami i analogovými syntezátory Jonáš Gruska, improvizující vokalistka Agnes Hvizdalek nebo moskevský rodák Kurt Liedwart. Zmíněného Phila Niblocka zase ve starých koupelnách dolu Hlubina přeloží do své řeči pražské těleso Opening Performance Orchestra.
Ostravské dny neulehčují práci sobě, ani posluchačům, protože týden intenzivního potýkání se s novou hudbou může kromě euforických pocitů přinést také pocit zahlcení. Ale předchozí zkušenosti ukazují, že to za ten risk rozhodně stojí.