Když Dražana po náletu vyhrabali ze sutin, hodili ho na kupu polomrtvých těl, okolo kterých chodil esesák a střílel do nich. Dražana však zachránil jeho známý – farář.
„Byl to farář Opočenský, ten mě znal. Viděl, jak ležím v krvi. Esesman mě chtěl taky zastřelit, ale farář mu doslova řekl: Toho nechte, ten ještě bude pro třetí říši pracovat,“ vzpomíná dnes pětadevadesátiletý Dražan v rozhovoru pro MF DNES na moment, kdy ho od smrti dělilo jen pár okamžiků.
Ale pojďme o řadu let zpět. Radovan Dražan se narodil 18. září 1923 v Dobrušce na Rychnovsku. Rodiče byli vlastenci, otec byl kartonážník. „Než aby narukoval do první světové války, raději by strčil ruku do stroje na řezání papíru,“ vzpomíná pamětník na otce.
V druhé polovině 30. let roste v Československu hrozba z hitlerovského Německa. Republika buduje pohraniční opevnění. Radovan Dražan tomu přihlíží. „Pamatuji si, jak jezdily plné náklaďáky s materiálem a vojáky na hranice,“ vypráví.
Vzpomíná si, že v tu dobu do něj ve škole i v Sokole lili vlastenectví.
Mladý Radovan končí v obecné škole a nastupuje do učení k místnímu židovskému obchodníkovi s textilem. Tento krok je pro jeho další osud zásadní. „Jmenoval se Arnošt Ledeč. Měl mě rád. Vždycky mi říkal, že by mi kšeft hned předal,“ líčí Dražan.
Jenže válka je nevyhnutelná, sílí protižidovské nálady a rodina pana Ledče zvažuje odchod do Palestiny. Nakonec končí v koncentračním táboře, odkud se už nikdy nevrátí.
Utekl za hranice, aby se dostal k zahraniční armádě. Zatkli ho
I Dražan začíná plánovat emigraci. Chce se přidat k československým jednotkám v zahraničí:
„Většinou se útěky plánovaly přes Sokol. Mohla jste si vybrat z několika cest. První byla štolami do Polska, přes Slovensko do Rumunska či Maďarsko a pak do Jugoslávie. Já si vybral tu nejkratší trasu, která vedla přes Vídeň až do Jugoslávie. Na cestu jsem se vydal, když jsem získal výuční list. Bylo to v lednu 1941,“ říká Dražan.
Rodičům řekl, že jede do Prahy, kde bude studovat aranžérskou školu. Míří k hraničnímu přechodu Spielfeld. Po pár krocích si mladého Čecha všimne celník a ihned ho zatýká. Druhý den ráno ho gestapo převáží do Leibnitzu, kde je několik dní zavřený v cele.
„Bylo tam malé umyvadlo, kde ráno tekla minutu nebo dvě voda. Ale když netekla, tak jste mohli vyšroubovat kohoutek a fungovalo to jako telefon, protože jste mohli mluvit s lidmi z vedlejší cely. Z ní se mi přihlásil nějaký Čech a já mu řekl o svých plánech útěku,“ říká Dražan.
Chytil se do pasti. Spoluvězeň byl informátor nastrčený Němci. Kolaborant z druhé cely všechno „napráská“ gestapu. Dražan putuje do Grazu, kde je odsouzen. „Po rozsudku mě převezli do Vídně a z ní do Dachau,“ vzpomíná.
Po rozsudku putoval do Dachau. Sestavili tam tajné rádio
Radovan Dražan se dostává na blok 10, kde jsou vesměs jen čeští vězni. Mezi spolubydlícími má profesory, lékaře, důstojníky nebo hrabata.
„Seznámil jsem se tam s inženýrem Daliborem Vitoulem, který opravoval psací stroje v kancelářské budově, kde vyřizovali různé papíry, například důchody pro rodiny zemřelých příslušníků SS,“ usmívá se stále vitální pětadevadesátník.
Vitoul shání součástky po celém táboře, aby sestavil rádio. To se mu podaří, a tak s Radovanem poslouchají dění na frontě. O všem informují ve večerní čtvrthodince na cimře. „Věděli jsme, že německá armáda už nemá navrch,“ líčí.
To už se píše rok 1944 a přichází onen zlomový den, kdy na Dachau shazují Američané bomby. Díky zásahu faráře uniká smrti o vlásek a těžce zraněný končí na marodce.
„Pracoval tam Stanislav Zámečník, medik. Snažil se mě tam udržet co nejdéle,“ říká.
Prostořeký dopis mu vynesl trest osmidenního stání
Při pobytu na marodce se Radovan dozvídá, že v troskách po bombardování našli jeho neposlaný dopis. „Psal jsem v něm, že bude konec války a že tady ty Němce pověsíme,“ líčí. I přestože se dopis dostává do rukou Němců, Dražan znovu uniká smrti.
Trestají ho „jen“ osmidenním stáním. „Bylo to místo nazývané Stehbunker. Představte si takovou rakev, bednu, ve které jsem musel osm dní a nocí stát. Nemohl jsem si sednout, lehnout, prostě jsem nemohl nic. Asi nejhorší bylo, kolik tam všude bylo vší. Já se ani nemohl podrbat . U vchodu měl esesman takovou boudičku, v ní měl gramofon, ze kterého hrála jedna písnička pořád dokola. Byla to Tichá noc, v němčině Stille Nacht. Doteď ji nemohu ani slyšet,“ přiznává pamětník.
Jednoho dne v dubnu 1945 vězeň Jan Brlica, který pracuje jako uklízeč pro hlavního velitele SS v Dachau, uklízí odpadkové koše. V jednom z nich nachází roztrhaný telegram od vůdce SS Heinricha Himmlera s příkazem k likvidaci všech vězňů. Rozkaz už naštěstí nebyl vykonán a 29. dubna tábor při takzvaném „masakru v Dachau“ osvobozuje americká armáda.
Němci trestali za jeho útěk i rodinu
Radovan Dražan se po návratu domů dozvídá, že jeho pokus o útěk odnesla i rodina. „Otce poslali na práci do německého Buxtehude nedaleko Hamburku. Matka musela pracovat v místní továrně a bratr prodával v bývalém Ledčově obchodě pod dozorem gestapácké informátorky,“ vypráví.
Klid neměl Dražan ani po válce. Obchod po Arnoštu Ledčovi dostává do národního správcovství a komunisté ho přemlouvají, ať vstoupí do strany.
„Jednoho dne přišli ke mně do obchodu. Úplně mě vyprovokovali. Vzal jsem na ně dokonce sekyrku. To byl ale průser, druhý den totiž přišli s policajtama. Půl roku jsem zůstal bez práce. Nakonec jsem skončil jako vedoucí obchodu s textilem v Jičíně a po svatbě jsem pracoval v Mostku,“ dodává. Dodnes žije s rodinou v Dobrušce.
