Začátkem června jsem si vyzkoušel padákový kluzák, poslouchal teoretické přednášky a na závěr se udržel i chvíli ve vzduchu
S paraglidingem v Základní Škole Létání začíná naše parta sedmi mužů od Adama a po malých krůčcích. Nejdříve několik hodin teorie, ukázek a poté jedeme z Rané, kde hodně fouká, na nedaleké travnaté letiště v Charvátcích.
Tahat s citem
Tam se učíme ovládat padáková křídla. Větrný pytel u hangárů jako by nás začátečníky schválně zkoušel. Chvíli schlíple visí dolů – nefouká, chvíli se drží úplně vodorovně. Tak vypadá nárazový vítr. Naštěstí začínáme s nejmenšími padáky, které si pro nás instruktoři Peter Garbier a Martin Grösser připravili. Mají jen devět metrů čtverečních, ale i tak je obtížně dostáváme nad hlavu, natož abychom je nad ní udrželi v klidu. Po chvíli zjišťujeme, že je to docela dřina.
Přestože je následujícím dnem neděle, vstáváme poměrně brzy, abychom využili ranního téměř bezvětří. Auty objíždíme kopec Ranou a krátce po sedmé jsme na provizorním parkovišti. S batohy, v nichž je velký padák, sedačka a lahev s vodou, stoupáme všichni i s Martinem pod sedlo. Peter zůstává dole u místa přistání, odkud přistávající bude navádět vysílačkou. Každému z nás se také jedna houpá na přilbě. Po několika vydechnutích rozkládáme na svah do půlměsíce padáky. Ten můj má tentokrát už plochu skromné panelákové garsonky, tedy 28 m². Výškový rozdíl mezi startem a přistáním je zhruba 50 metrů.
Martin nás připravuje na startu. „Rozběhni to, prodluž krok, pusť ta áčka.“ Pokyny jsou poměrně jednoduché, ale zkoordinovat vše se svým pohybem a neposlušným padákem dává zabrat.
Rozběh .proti větru ze sedla Rané.
Paraglidová sedačka v houpačce. V pravé ruce záložní padák.
Proti svahu fouká jen nepatrný větřík, proto musí být běh s křídlem ze začátku intenzivní. Po několika pokusech se nám všem daří odlepit se od země, na padáku kopírovat svah a bezpečně, díky Peterovým pokynům ve vysílačce, přistát. První nesmělé lety máme za sebou a pro dnešní ráno končíme, neboť vítr sílí nad úroveň našich dosavadních schopností. Po návratu ke Skleníku si v sedačce zavěšené na konstrukci houpačky zkoušíme naklánění, odhození záložního padáku i jeho balení.
V pondělí ráno jsme na nohou opět brzy. Tentokrát začínáme jen kousek od parkoviště, na nedaleké mezi. Kdyby byla pole po žních, mohli bychom létat dále. Teď ale točíme jen levou zatáčku a hned přistáváme. Oproti delšímu letu máme málo času na rozhodování, podle toho i naše zpočátku nešikovná přistání vypadají.
Nejčastější chybou nás všech bylo, že jsme si „brzy sedali do sedačky“. Když má začátečník pocit, že ho kluzák už nese, do sedačky si rychle sedne. V lepším případě se vznese, v horším drhne sedačkou o zem, v ještě horším náraz pocítí i na vlastní kostrči nebo páteři. Vypadalo to na moji specialitu. Zapůsobilo až, když Peterovi asi došla trpělivost a trochu zvýšeným hlasem rezolutně do vysílačky nahlásil: „Opovaž se si sednout!“. Příkaz zafungoval, už jsem si nesedl.
Rozběh v bezvětří - to je fuška
Po pár přistáních jsme rádi, že můžeme společně odjet na plánovaný relax do mosteckého akvaparku. Kolem šesté večerní jsme opět na stejné mezi jako dopoledne a s dopomocí zkoušíme křížové starty, které se používají při silnějším větru. Ten s námi doslova cvičí, proto je každý zkouší nejprve s instruktorovým držením. Poté vítr opět sílí a otáčí se, proto vše balíme a stěhujeme se na druhou stranu kopce.
Úspěšný start
Nahoru docházím jako poslední, zatímco Aleš, kterému se už předtím dařilo padák dobře startovat, se připravuje. S heknutím vytahuje křídlo nad hlavu. „To vypadá dobře, teď pouštíme ta áčka a rozběh. Makej, makej, pořádně, ještě utíkáme. Přibrzdi mírně. To bylo moc pěkné,“ udílí a hodnotí pokyny nahoře Martin. „Tak, Péťo, máš tam Aleše,“ hlásí do vysílačky. „Přebírám,“ odpovídá zdola Peter. Podél Krušných hor se v dáli od Karlových Varů blíží bouřka. Za necelou půlhodinku vítr tak zesílil, že Peter nepovoluje další starty. Možná jsem i radši, že jsem neletěl. Instruktoři mají své zkušenosti, takže kdo se necítí, startovat samozřejmě nemusí.
Ranní mlhy pod kopcem Raná. Vlevo vrchol Oblíku.
V úterní ráno se probouzíme a z okolních polí stoupá po včerejších bouřích mlha. Vítr nefouká, proto opět stoupáme s padáky do sedla. Po chvíli Peter vydává pokyn počkat, až se mlhy rozpustí. Dobu čekání si krátíme výstupem na vrchol kopce. Netrvá dlouho a stalo se to, co jsme si přáli. Můžeme startovat, i když dušička je v některých z nás malá. Naštěstí nás instruktor Martin dokáže uklidnit a na start před naším dosud nejdelším letem připravit. „Trošku to foukne, nelekni se. Možná to bude malinko houpat. Hlavně jdeme dopředu,“ tak zní jeho pokyn před sletem ze sedla. Poté už si mě přebírá ve vysílačce Peter a navádí na bezpečné přistání. S obavami, ale podařilo se.
Po strachu také troška radosti
Kurz začal logickým strachem, pokračoval nedůvěrou v sama sebe a skončil alespoň mírným sebevědomím, že bych v ideálních povětrnostních podmínkách nemusel udělat chybu, která by mě musela do konce života mrzet. Krásných pár dní, kdy se dá z mozku vytěsnit úplně všechno lidsky přebytečné.
