Švec Josef Šanda už v té době sám boty nešil, tehdy už bylo toto odvětví hodně zprůmyslněno, tak je jen opravoval. Přestože to byl řemeslník šikovný, svou prací nezbohatl. Na svůj život si však nestěžoval. Vlastně mu vadila jen jediná věc.
S manželkou se nedalo žít
Roku 1925, kdy se náš příběh odehrává, žil Šanda už několik let v manželství se svou ženou Antonií. Bylo jí 38 let a už před několika lety se u ní začaly objevovat příznaky duševní nemoci.
Antonie ŠandováPřípad z roku 1925
|
Ševcova žena začala nejdřív po dlouhý čas vysedávat u otevřeného okna, kde na celou ulici zpívala celý den zádumčivé písničky. Později začala pokřikovat na chodce a nakonec po lidech začala bezdůvodně házet květináče s muškáty a pak všechno, co se jí dostalo do ruky. Její manžel byl bezradný, také se trochu za toto podivné chování styděl. Jenže když choroba jeho ženy přerostla do neúnosné podoby, musel zavolat lékařskou pomoc.
Tak se stalo, že Antonie Šandová skončila za pevnými zdmi ústavu pro choromyslné. Prožila zde několik dlouhých měsíců. Když se zdálo, že se její nemoc trochu zlepšila, byla nakonec propuštěna domů. Leč zlepšení to bylo bohužel jen zdánlivé.
V polovině roku 1924 se záchvaty šílenství začaly znovu objevovat. To už celé okolí vědělo, že Šandová se zbláznila, a lidé se ševcovu domu začali vyhýbat. Nechtěli riskovat konflikt s nemocnou ženou, tak si začali nosit boty do opravy k jinému ševci. To bylo pro obuvníka Šandu velmi zlé. Vždyť řemeslo pro něj znamenalo obživu. Když pak jeho žena po několika týdnech opět skončila v blázinci, trochu se mu ulevilo. Ne snad, že by svou ženu neměl rád, ale normálně žít se s ní prostě nedalo.
„Co tu děláš, můro?“
Ubíhaly dny, týdny a měsíce. Zpočátku žila jeho domácnost poklidně, ale pak bylo čím dál víc znát, že tu chybí ženská ruka. A nejen ta. Muži občas potřebují i něco víc.
Když uplynulo několik měsíců a všechno nasvědčovalo tomu, že tentokrát zůstane Antonie v ústavu dlouhý čas, možná i navždy, začala přítomnost ženy ještě dosti mladému obuvníkovi chybět. A pak najednou se stalo, že se v domě u Šandů objevila nová žena.
Vraždit ze žárlivosti může každý, zvlášť když nám dochází serotonin |
Jmenovala se Marie Hovorková, bylo jí 34 let a pracovala jako dělnice v jedné z pražských továren. Mladá žena se hned energicky ujala dlouho opuštěné domácnosti. Začala prát, vařit a uklízet. I když sousedé na její přítomnost zpočátku pohlíželi nelibě, protože Šanda byl přece jen stále ještě ženatý s jinou, nemohli nové paní ševcové upřít upřímnou snahu uvést zanedbanou domácnost do pořádku. Zpod dveří bytu Šandových se čím dál častěji linuly příjemné vůně obědů i večeří, takže sousedé si mezi sebou uznale šuškali, že ta „fabrička“ je asi dobrá kuchařka. Pomalu si na ni zvykali a sem tam s ní na chodbě prohodili nějaké slůvko.
Marie byla ráda, že ledy kolem ní trochu tají. Jen jedno jí trochu dělalo starost: všichni sousedé ji totiž šeptem varovali, aby si dala pozor, kdyby se Šandova manželka vrátila z blázince. Nikdo nemohl tušit, co by mohla v návalu zlosti udělat. Zatím však nebyly žádné zprávy, že by se snad blížila chvíle, kdy bude Antonie Šandová propuštěna. To by přece vedení ústavu jistě ohlásilo Šandovi předem.
Byla chladná středa 20. února 1925. Marie Hovorková se večer toho dne rozhodla, že vypere. V dobách, kdy byla technika ještě v samých počátcích, představovalo velké prádlo dlouhý a obtížný fyzický úkon, který se protáhl mnohdy na několik hodin. Toho večera bylo prádla tolik, že ještě ve dvě hodiny v noci Hovorková neměla hotovo. Právě uchopila na kamnech těžký prádelní hrnec a chtěla jej odnést, když tu se nečekaně otevřely dveře bytu a na prahu stála Antonie Šandová. Tvářila se nepřátelsky.
„Co tu děláš, ty můro? Koukej zmizet!“ obořila se Šandová na svou sokyni. Nebyla přítomností mladé ženy nijak překvapená, asi ji už někdo ze sousedů informoval. Příchozí vypadala nebezpečně a Marie Hovorková by byla jistě ráda uposlechla její výzvy, jenže Šandová stála ve dveřích, takže odejít z místnosti se nedalo. Hovorková tedy pevně uchopila prádelní hrnec, držela jej před sebou a doufala, že se tak alespoň trochu ochrání. Její naděje však byla marná.
Soud se nekonal
Šandová si uvědomila, že její sokyně nemůže utéct, a tak přiskočila, sáhla do kabátu a v ruce se jí objevil dlouhý nůž. Než Marie Hovorková stačila cokoli udělat, Antonie Šandová se rozmáchla a vší silou svou sokyni bodla. Marie klesla k zemi. Byla okamžitě mrtvá.
Móda a zločin spolu souvisí. Historička pomáhá objasňovat staré vraždy |
Nečekaný noční rozruch probudil obyvatele domu. Ti záhy zjistili, co se stalo, a zavolali četníky. Městský nadstrážník Skřivánek a vrchní četnický strážmistr Hušák se dostavili na místo vraždy brzy a odvedli pachatelku do soudní vazby. Mrtvola byla posléze odvezena na oddělení soudního lékařství.
Krvavá událost vzbudila po celé Praze velký rozruch a všichni zvědavě očekávali, jaký trest vražedkyni asi potká. Leč už záhy byli zklamáni. Duševní choroba u Antonie Šandové byla prokazatelná, čili se žádné soudní líčení nekonalo. Za ševcovou ženou zaklaply pevné dveře blázince. Tentokrát opravdu navždy.
