Na cestě do Itálie čekejte drahý benzin a dálnice, zato skvělé koupání v moři

Itálie je pro Čechy už tradičním dovolenkovým cílem. Ale jak se tam letos autem co nejsnáze a nejlevněji dostat?

Prozkoumali jsme všechny možnosti. Dobrá zpráva hned na začátek: podobně jako na cestě do Chorvatska, kterou jsme popisovali, čeká na řidiče to nejhorší doma. Až překonáte rozkopané české dálnice, bude to už pohoda. V Rakousku trochu rozvláčná a v Itálii drahá.

Na Jadran z italské strany můžete vyrazit třemi cestami (viz mapu). Nejsvižnější je cesta přes Německo. Na trase bude nejmíň úseků, kde Rakušané snižují rychlost na dálnici na úmornou stovku na zcela přehledných úsecích. Za dálnice se v Německu zatím neplatí, na některých úsecích můžete svištět neomezenou rychlostí.

Pojedete po D5 přes Rozvadov, objedete Mnichov zleva po obchvatu (snažte se trefit mimo ranní a odpolední zácpy), pak směr Innsbruck a už od německo-rakouské hranice jednoduše podle směrovek na Itálii, navigaci není ani třeba zapínat.

34 fotografií

Od Mnichova je to touto trasou na italskou hranici něco přes 200 kilometrů. O něco kratší je cesta přes Garmisch-Partenkirchen. Někteří ji mají raději, nevede ovšem po dálnici.

Navigace vás u Mnichova možná bude chtít směrovat přes Švýcarsko. Tomu je lepší se vyhnout. Už proto, že byste potřebovali další dálniční známku. Švýcaři mají jen roční za 40 franků a pečlivě jejich používání kontrolují.

„Prostřední“ cesta vede přes Tábor a České Budějovice na Linec, Salcburk a Villach. Tam se setká s trasou pro Moraváky, která protíná Vídeň (ve špičkách bývá na objezdu ucpaná) a Štýrský Hradec (Graz). Pokud posádka sleduje aktuální dopravní situaci, dají se v Rakousku hledat zkratky. Kousek za Lincem je třeba křížení s dálnici A9, která vás dovede na Štýrský Hradec.

Užitečný tip pro případ, že nespěcháte a dopravní situace na hlavních domácích tazích bude neúnosná: z neustále ucpaného tahu na České Budějovice sjeďte na Třeboň a přes hraniční přechod Halámky jeďte na Schrems, Gmund a Křemži (Krems) a dál pokračujte na Baden (lázně pod Vídní). Je to nádherná cesta a trvá přibližně stejně jako trasa přes Jihlavu a Znojmo, z Prahy to v pohodě ujedete za čtyři hodiny.

Rakouské pokuty

Na rakouských dálnicích je jízda plynulá a pomalá, bude vás ukolébávat. Většinu času pojedete stovkou, radary tam mají snad u každého patníku a pokuty z nich posílají svědomitě i do Česka.

Prázdné a nenápadné pláže v Itálii Itálie není jen Bibione, Caorle či Portofino. I v jedné z nejnavštěvovanějších zemí světa se najdou místa u moře, kde se nebudete prodírat turistickými davy. Nebo kde dokonce budete úplně sami. Někdy to chce vážit delší cestu, ale vyplatí se. Přinášíme pět přímořských lokalit v Itálii, které se vyplatí navštívit.

A k tomu ještě IG-L úseky se sníženou rychlostí kvůli omezení emisní zátěže – pokud tam pojedete rychleji, kromě pokuty za rychlost hrozí ještě další sankce za znečišťování životního prostředí. To může být až dva tisíce eur a v extrémním případě zákaz další jízdy.

Narazíte i na speciální omezení, které snižuje rychlost od desíti v noci do pěti ráno na 100 km/h, abyste nerušili spící zvěř a Rakušany při průjezdu Alpami a jejich podhůřím.

Nezapomeňte koupit rakouskou dálniční známku (desetidenní za 9,20 eur). Dá se pořídit předem online elektronická, registrovaná na poznávací značku vozidla. Při online nákupu je možnost zvolit si začátek platnosti, musí se však pořídit aspoň osmnáct dní dopředu. Podle zkušeností se to dá obejít zakliknutím nákupu na firmu, což nikdo neověřuje. Pak viněta platí okamžitě.

Přímo na cestě známku koupíte před nájezdem na dálnici před Lincem nebo v Německu, benzinky většinou upozorňují na to, že se blížíte k rakouské dálnici. Nezapomeňte reflexní vestu, v Rakousku ji musíte mít po ruce v kabině vozu. Od rakousko-italských hranic už je tedy cesta k italskému moři ze dvou směrů: východní přes Villach volí ti, kteří chtějí vidět Terst, Benátky a koupat se u Jadranu. Od západu přes Brenner se jezdí do Milána, Janova, Toskánska a do středu Itálie. Tuto trasu využijí i ti, kteří jedou od Prahy či od Plzně po mnichovské trase.

U obou variant přes Rakousko vás čeká placení i při překonávání Alp. Na trase od Innsbrucku je to 9,5 eura za průjezd Brennerským průsmykem, na východní cestě přes Villach stojí 11,5 eura tunel St. Michael. Těsně předtím, než vjedete do Itálie, naberte plnou nádrž. Poslední benzinky před hranicí bývají vždy značené.

Pohled na zátoku v Sistianě z Rilkeho stezky

Bella Italia

Všechny tři cesty až do Rimini, které budeme považovat za výchozí a ne zrovna nejkrásnější bod k objevování italského Jadranu. Měří kolem tisíce kilometrů a jsou na nějakých deset až jedenáct hodin. Připočítejte ale ještě rezervu na protažení, tankování, svačinu a záchody.

Že jste u Italů, poznáte hned, jakmile minete ceduli Italia. Dálnice jsou mnohem užší, bez odstavných pruhů a s rezavými svodidly. Užší jsou i tunely, většinou bez snížené rychlosti a méně osvětlené než v Rakousku. Italské dálnice mívají velmi úzké krajnice, ovšem pravidelně z nich vybíhají malé nouzové odstavné plochy pro případ poruchy, kde také bývá oranžová kaplička pro zavolání o pomoc.

Nejkrásnější pláže Itálie. Sami tu nebudete, ale ta místa za to stojí Itálie dlouhodobě patří mezi nejnavštěvovanější země světa a výrazně k tomu přispívá i tisíce kilometrů dlouhé pobřeží s nádhernými plážemi. Do dnešního přehledu vybíráme pět z těch nejkrásnějších. Najdete si tu jak písečné pláže, kde se dobře budou cítit děti, tak odlehlé a zdánlivě nepřístupné zátoky. Než dorazí výletní lodě, bývá pláž Cala Luna liduprázdná.

Značení všech důležitých míst je jasné a srozumitelné, sjezdů na větší města je obvykle několik. Mimo dálnice bývají často ukazatele až za křižovatkou. Občas se stává, že na jedno město posílají cedule řidiče do více směrů, nejlépe funguje poslouchat tu nejvyšší.

Když hledáte v Itálii dálnici, sledujte zelené cedule s nápisem „autostrada“ – ty modré, které jsou hned pod nimi, dovedou do cíle také, ale po vedlejších, neplacených silnicích.

Od Brenneru přes Brixen a Bolzano vede klasická úzká italská dálnice sevřená mezi horami, jedete skoro pořád z kopce – kolem Trenta, Rovereta a jezera Garda na Veronu, pak na Modenu a Boloňu. To je úsek více než 750 km dlouhé spojnice A1 z Milána do Neapole, jíž se říká Autostrada del Sole. Je to nejdelší italská a nejstarší evropská dálnice. A taky hodně frekventovaná.

Pak už jste v italské„zemi motorů“ – placatá Pádská nížina není zrovna prototypem italské krásy, ale prozkoumat ji stojí za to. Rodí se tu nejkrásnější auta světa.

Od Boloni pak frčíte rovně až na jaderské pobřeží, odtud už se spustíte po dálnici nebo podél ní po okreskách do cílové destinace. Východní trasa od Villachu vás navede přes Udine na Benátky. Pak můžete zvolit dálniční trasu opět na Boloňu nebo jet po okresce podél pobřeží. O nějakých sedmdesát kilometrů kratší cesta trvá do Rimini o půlhodinu déle a trmácíte se přes města průměrem lehce přes padesát. Je to však mnohem hezčí pokoukání, vykoupete se a ještě ušetříte za dálnice.

Vedle dálnice

Vyhnout se drahým dálnicím jde skoro všude. Většinou lze najít alternativu v podobě superstrady – silnice značené SS jsou taky rychlé a kopírují hlavní tahy. A jsou rozbité přibližně stejně jako české cesty. Pokud chcete, aby vás po nich vedla navigace, zakažte jí v menu placené úseky. Ale vždy je lepší porovnat placenou a neplacenou trasu, někdy se to časově opravdu nevyplatí.

K drahému mýtu je třeba připočítat i to, že Itálie má jedny z nejvyšších cen benzinu a nafty. Pokud to jen trochu jde, tankujte mimo dálnice, ceny tam jsou nižší. Nevýhodou je, že menší benzinky často bývají o odpolední siestě a v noci zavřené nebo bez obsluhy.

Natankovat se u nich obvykle dá díky samoobslužným automatům. Domluva s „plechovou obsluhou“ je ovšem občas dost náročná i pro toho, kdo vládne italštinou. Ani s živou obsluhou to někdy nebývá snadné. Občas nechtějí brát některé platební karty a taky se „kroutí“, když chcete platit kartou malou částku.

Cefalú, pohled z Roccy k západu

Pozor i na další poťouchlost. Kromě toho, že občas totem u benzinky ukazuje jiné ceny, než jaké jsou ve skutečnosti, mají u benzinek dvojí ceny. Jsou vždy vyznačené na cedulích přímo před tankovacími stojany. Jedny jsou určené pro samoobslužné tankování – to, co děláme v Česku běžně.

Druhé, často o dost vyšší, platí pro tankování s personálem benzinky. Samoobslužné tankování bývá popsané jako„fai da te“ (italsky „udělej si sám“) nebo „self“, to dražší pak obvykle „servito“.

Na cestě domů

Pokud pojedete domů přes Německo, je třeba se mít na pozoru před příjezdem do Mnichova. Projet zbytečně až do centra města je jednodušší, než se zdá. Neprojíždí se totiž přímo bavorským centrem, ale musíte na exitu E52 odbočit na velký obchvat Mnichova (A99), o kus dál sjeďte na A9. Není to zrovna jasně značené, a pokud byste projeli až do centra města, narazíte pravděpodobně na kolonu a s trochou smůly i na policistu, který bude vyžadovat, aby vaše auto mělo emisní plaketu na čelním skle.

Až dojedete do Regensburgu, vydáte se po A93. Pak potkáte první ceduli na Prahu a ještě vás čeká nějakých sto kilometrů na Rozvadov. Na trase mezi českou hranicí a Mnichovem pozor na radary, policie tam instaluje přenosné a v tunelech u Regensburgu jsou stacionární. Pokuty za překročení rychlosti z Německa chodí už zcela běžně. Na příhraničním úseku dálnice A6 od Rozvadova německá policie často hlídkuje v neoznačených vozech a preventivně zastavuje auta, lustruje posádky a prohledává kufry.