Před 160 lety, 24. června 1859, se v severní Itálii, v provincii Mantova, 33 kilometrů západně od Verony, u hornoitalské vesnice Solferino, odehrála krvavá bitva s dalekosáhlými následky. Paradoxně se zasloužila o určité zlidštění následujících konfliktů, přesněji o péči o raněné.
Během druhé války za nezávislost Itálie, známé též jako italská nebo výstižněji rakousko-italsko-francouzská válka, a po porážce u Magenty vyklidila rakouská armáda Lombardii a stáhla se do Benátska, majíc v patách francouzsko-sardinskou armádu.
Když tito spojenci překročili jihozápadně od Gardského jezera řeku Chiese, rozhodl se večer 23. června 1859 francouzský císař Napoleon III. postupovat dále na čáru Lonato–Castiglione delle Stiviere a odtud hlavními silami udeřit do prostoru Solferino–Guidizzolo. Sardinská armáda měla jeho úmysl podpořit postupem na Pozzolengo.
Bitva, kterou nepředpokládal ani jeden z obou císařů
Mladý rakouský císař František Josef I. vedl své síly, od 17. června 1859 uskupené do dvou polních armád, podél řeky Mincia s plánem rozdělit postupem Šlikovy 2. armády francouzsko-sardinské uskupení, zatlačit sardinskou (piemontskou) armádu ke Gardskému jezeru a Francouze odrazit až k předhůří Alp.
Šlik se měl protivníkovi postavit čelně, zatímco hlavní úder měla vést Wimpffenova 1. armáda, honosící se silným jezdectvem, jemuž kralovala divize chorvatského generála Jelačiće. Wimpffen měl udeřit do týlu a boku nepřátelského vojska.
Usilovným pochodem se obě armády snažily dosáhnout výchozích prostorů, přičemž ani jeden z obou císařů – rakouský ani francouzský – nepředpokládal, že již následujícího dne, 24. června, by vůbec mohlo dojít k bitvě. Jenže ono k ní došlo a nebylo to ledajaké střetnutí. Obě znepřátelené strany do ní vstoupily z chodu, bez nezbytných manévrů.
Spojenci dosáhli momentu překvapení
Francouzsko-sardinské vojsko postupovalo od severu k jihu celkem na pěti směrech již od svítání 24. června, kdežto Rakušané setrvali ve svých tábořištích nepochopitelně až do půl deváté, což umožnilo spojencům rychle postoupit v pochodových sestavách k prostorům určeným jednotlivým sborům pro nastávající den. Francouzsko-sardinské síly získaly moment překvapení dříve, než se Rakušané zvedli z ležení.
Podle toho, jak jednotlivé svazky vstupovaly do boje a jak se po zastavení postupu dařilo tvořit bojové formace, se bitva během jediného dne dostala do dvou odlišných fází. Dopoledne bojovaly obě strany na jednotlivých směrech v mnoha izolovaných srážkách, a to za nanejvýš nepřehledné situace.
Benedek se osvědčil
Rakouský VIII. armádní sbor maďarského protestanta Ludvíka Benedeka na severu narazil na sardinskou armádu, s níž svedl bitvu nezávislou na průběhu boje hlavních sil. Sardinský král Viktor Emanuel, dychtící po vítězství nad Rakušany, považovanými Italy za „dědičného nepřítele“, v Benedekově osobě narazil na odhodlání vojáka bijícího se bez pasívního čekání na rozkazy nadřízených. Na výšině San Martina se odehrály tvrdé boje s proměnlivým štěstím, kdy některé osady přecházely z jedněch rukou do druhých za nepřetržitých útoků, protiútoků a bodákových ztečí.
Útok francouzského I. sboru mířil na Stadionův V. a Clam-Gallasův I. sbor, jež současně z boku napadla část sil sardinské divize Durando.
Na jihu čelily sbory Wimpffenovy 1. armády, prodírající se neschůdným terénem v okolí Mendole, útokům Nielova IV. sboru, zatímco Canrobertův III. sbor zaútočil na Mendole, kde došlo k urputnému boji pěchoty a kavalérie. Zásah jezdectva však představoval určitou výjimku, neboť jinde se boj odehrával takřka výlučně v podobě tvrdých střetů pěších uskupení, takže silná jezdecká divize generála Calista Bertona di Sambuy těžce zkoušené sardinské armády stála celé dopoledne v Lonatu.
Odpoledne vznikly podmínky k rozhodnutí celé bitvy. Aby stabilizovali nepříznivý vývoj ve středu, Rakušané urychlili postup I. armádního sboru na Solferino se záměrem vystřídat vyčerpaný V. armádní sbor. Současně přisunuli VII. armádní sbor k San Cassianu k přehrazení hrozivě vypadající mezery mezi 1. a 2. armádou.
Nakonec zbyl jen Benedekův sbor
Napoleon III. v duchu svého původního záměru rozhodnout střetnutí v centru přesunul svou zálohu – gardu pod velením generála Regnauda, již vrhl do boje po boku I. armádního sboru. Urputný a krvavý boj v posíleném centru skončil ve 13.30 hodin, kdy Francouzi opanovali Solferino. Průnik sardinských jednotek k Madonně della Scoperta donutil poslední tvrdě se bránící Rakušany k ústupu.
Po prolomení centrálních pozic se sousední francouzský II. armádní sbor obrátil vpravo k San Cassianu a přiměl rakouský VII. armádní sbor ustoupit zpět ke Carrianě, čímž byla široká rakouská fronta s konečnou platností roztržena, zatímco střed ustupoval a boj izolovaných jednotek na vzdálených křídlech nemohl nepříznivý vývoj událostí zvrátit. Po posílení IV. armádního sboru částí III. sboru Francouzi napadli Schwarzenbergův armádní sbor a donutili ho ustoupit ke Goitu a řece Mincio.
Pod Gardským jezerem, daleko na severu, nakonec zbyl jediný rakouský svaz – Benedekův VIII. armádní sbor. Sardinský král Viktor Emanuel, kterého zneklidnila blížící se silná bouře stejně jako marné čekání na úspěch, se rozhodl stůj co stůj zlomit Benedekův houževnatý odpor. Na jeho pocuchané jednotky (stojí za připomenutí, že v Kuhnově brigádě 1. divize bojoval písecký 11. pěší pluk) udeřily všechny piemontské síly v širém okolí: brigády divizí Durando a Fanti, na výšinách San Martina divize Mollard a Cucchiari.
Teprve po 20. hodině, po odražení četných útoků, za bouře, lijáku a šera, kdy bojiště již opustily všechny ostatní rakouské jednotky, ustal boj i tady. Benedek dal troubit k ústupu a jeho sbor za silné kanonády sardinského dělostřelectva a útoků lehkého jezdectva ustoupil k Pozzolengu. Benedekovi se tudíž nepodařilo „donutit císaře k vítězství“. Kdo by si pomyslel, že o sedm let později utrpí tento budoucí velitel rakouské Severní armády katastrofální debakl v bitvě proti Prusům u Hradce Králové?!
Bitva u Solferina a italská válka ve světle statistiky
Podle výpravného díla autorského kolektivu Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918, která vyšla v Praze roku 2003, se bitvy u Solferina, jež skončila rakouskou porážkou, zúčastnilo na francouzsko-sardinské straně 151 200 vojáků, z toho 15 550 jezdců a 44 700 příslušníků sardinské armády, a 370 děl a na rakouské 133 250 mužů včetně 6520 kavaleristů a 413 děl. Francouzsko-sardinské vojsko ztratilo 17 190 mrtvých, raněných, nezvěstných a zajatých, z toho 877 důstojníků (padli francouzští brigádní generálové Auger a Dieu a sardinský generálmajor Arnaldi), rakouské 21 740 včetně 639 důstojníků a 13 děl.
Podle Villafranceské mírové smlouvy z 11. července 1859 rakouská vojska vyklidila Lombardii, setrvala však v prostoru Benátek. Nizza (Nice) a Savojsko byly na základě Turínské smlouvy z roku 1860 připojeny k zemi galského kohouta. Pro spojence vítězná válka přiblížila sjednocení Itálie.
Bývalý šéflékař francouzské armády v krymské válce Jean Charles Chenu vyčíslil v druhém svazku svého díla Zdravotnicko-chirurgická statistika italského tažení v letech 1859–1860 oběti v tomto konfliktu následovně: francouzská armáda ztratila ze 189 690 vojáků poslaných do Itálie 8666 (2536 padlých, 2962 zemřelých na zranění, 2040 na nemoci [podle německého lékaře H. Fröhlicha 4707; toto číslo však patrně zahrnuje i vojáky zemřelé ve Francii] a 1128 nezvěstných) a 19 672 raněných, sardinská 1010 padlých, 4922 raněných a 523 zemřelých na zranění a rakouská 5416 padlých a 26 149 raněných (o zemřelých na zranění a nemoci se nezmiňuje).
Přemršťené odhady
Francouzský národohospodář, sociolog a historik Pierre Paul Leroy-Beaulieu ve svých Ekonomických, historických a statistických výzkumech současných válek (1853–1866), vydaných v Paříži roku 1869, dospěl k 45 000 padlých a zemřelých a irský statistik Michael George Mulhall ve Statistickém slovníku z roku 1883 k 63 000 mrtvých pouze na straně Francie a Rakouska.
Vedle těchto střízlivých údajů však existují i propočty silně přemrštěné. Rakouský národohospodář, lékař a politik Otto Hausner v prvním svazku své knihy Srovnávací statistika Evropy z roku 1865 tvrdí, že padlo a zemřelo 129 874 vojáků, z nichž 96 874 bylo zabito, což je zcela mylné, a navíc ničím nepodložené. Stejně koneckonců přeháněl i u počtu obětí jiných konfliktů.
Rakouský vojenský statistik s belgickými kořeny Gaston Bodart uvádí ve svém díle Ztráty na životech v moderních válkách z roku 1916, že rakouská armáda ztratila v italské válce 1109 důstojníků (273 padlých a zemřelých na zranění a 836 raněných), kdežto francouzská 311 padlých a zemřelých na zranění a 847 raněných a piemontská 96 padlých a zemřelých na zranění a 214 raněných. Celkem tedy spojenci ztratili mnohem víc důstojníků než Rakušané: 407 padlých a zemřelých na zranění a 1061 raněných.
Všechno zlé je k něčemu dobré
Svědkem krvavé bitvy u Solferina, jež rozhodla o rakouské porážce v italské válce, se stal jedenatřicetiletý švýcarský spisovatel a politik Henri Dunant, jímž utrpení raněných natolik otřáslo, že roku 1863 spoluzaložil Mezinárodní červený kříž a v následujícím roce inicioval konferenci a Ženevskou konvenci o postavení raněných a armád v poli.
Spolu s Frédérikem Passym, francouzským politikem, ekonomem, pacifistou a profesorem univerzity v Paříži, roku 1901 obdržel Nobelovu cenu za mír. Tehdy rozhodně nebyla tak profláknutá jako nyní.
