Rodinný rozvrat před rozbřeskem. Brněnská Reduta uvádí zdařilou ukázku náročného divadla

Dramatická juvenilie nositele Nobelovy ceny Gerharta Hauptmanna v roce 1889 zachytila morální úpadek soudobé rodiny v tragickém konfliktu starého uzurpátora rodinné moci a zbytku jeho klanu. V Palmetshoferově přepracování o 128 let později už zdaleka nejde jen o ústředního tyrana a jeho alkoholismus. Celá tato rodinná firma je plná poštěkávání se, odcizení či neporozumění otce, jeho manželky a macechy dvou jeho dcer, z nichž ta starší je ve vysokém stupni těhotenství. Obrázek hlubokého odcizení potom dovršuje manžel nastávající maminky, jeho přítel ze studií a rodinný lékař.

Dusivý rodinný výjev z jednoho večera před východem slunce vrcholí porodem mrtvého dítěte, jako by se tady v metafoře demonstrovalo, že tito v sobě a mezi sebou zabloudění lidé nemají žádnou budoucnost, a to nejen rodinnou. A aby těch stigmat nebylo málo, mladá žena v požehnaném stavu trpí dědičnou chorobou v podobě melancholie a deprese, její mladší sestra o své stejné diagnóze ještě neví.

Palmetshofer na zakázku divadla v Basileji předloni vypravil hru, která už zazářila na několika evropských jevištích. Vloni obdržela její inscenace z vídeňského Burgtheatru v režii Dušana Davida Pařízka Nestroyovu cenu za režii a ženský herecký výkon. Bude otázkou, zda této poněkud náročnější dramatice, postavené na slovu a jeho zámlkách, přijdou na chuť i v tuzemsku.

Divák ve vlastní šťávě

Inscenace režiséra Thomase Zielinského v brněnské Redutě jde v duchu zmíněného dramatického předobrazu této hry cestou realistického, iluzivního divadla, které začíná bezmála jako žertovný nevinný televizní sitcom. Přestože režie tady nijak explicitně nepodtrhává ony kostlivce ve skříni (alkoholismus, dědičná nemoc, rizikové přenášené těhotenství), začíná atmosféra inscenace houstnout. Divák je postupně jakoby dušen ve vlastní šťávě, k čemuž slouží také stominutová metráž první půlky. I přes požadavky autora hrát vše na jeden více než dvouhodinový zátah brněnští inscenátoři toto zocelování výdrže publika naštěstí opustili.

Jak už bylo řečeno, Palmetshofer postavil svoji verzi na slovu a práci s ním, zejména co se interpunkce a jejího jevištního vyjádření týká. Mnohé pomlčky v replikách znamenají dlouhé i opakované ticho. Zielinského inscenace je přesto zpočátku jakoby svižnou konverzačkou. Vše se mění v okamžiku, když Thomase (manžela těhotné Marthy) a pragmatického komunálního politika i podnikatele) navštíví bývalý spolužák Alfred Loth, jinak novinář levicového plátku. Dělí je tucet let a už také velká názorová propast. Dlouhý dialog o jejich rozdílných politických, morálních i sociálních rozdílech je však časem ponejvíce slovíčkaření a pseudofilozofování. Alfred je nicméně v této hře oním důležitým, osudovým katalyzátorem, po jehož vstupu na scénu se začínají věci, děje i lidé demaskovat či vybarvovat – jde o vztahové ruptury jedné rodiny.

Brněnská inscenace je v tomto smyslu skutečně víceméně zdařilou hereckou záležitostí. Uhrát ono vnitřní nezřetelné napětí textu a situací vyžaduje také herectví plné významových cézur či přímo zámlk.

Deformovaná těla

Jistý výklad a diváckou recepci obstarávají také scéna Andreje Ďuríka a kostýmy Evy Jiřikovské. Jevištní výtvarník na malé jeviště Reduty postavil toliko jediný scénický objekt. Na točně stojí šedý kuchyňský barový pult do půlkruhu a jakoby z něj vybíhá strmé a na konci useknuté schodiště vedoucí k pokoji těhotné a psychicky nemocné Marthy, kde má z vlastního rozhodnutí rodit.

Metaforická výpověď této stupňovité cesty, která vlastně nikam nevede, místy naráží na režií vystrkovanou iluzivnost. To když po schodišti aktéři vystupují, nahoře se náhle skrčí a ruší dojem realistického kráčení nikam. Ďuríkův scénický minimalismus i režie (na strohé scéně se podává jednu dobu reálné jídlo) akcentují vykryté orchestřiště, na němž se odehraje nejeden výstup.

Herečky v jednobarevných kostýmech Evy Jiřikovské mají po těle hrby. Jemná deformovanost ženských těl pomocí vyboulenin poukazuje na deformovanost těchto bytostí.

Text, v němž se posléze stupňují řádky a repliky s pomlčkou, nabízí všem hercům možnost neobyčejně plasticky rozvinout své postavy a protagonisté toho i využívají. Herectví všech představuje devízu Zielinského inscenace. Jeden z nejzajímavějších výkonů poslední doby v roli starého alkoholika Krause nabízí Vladimír Krátký. Potlačovanou a uječenou hysterii macechy, která svou fistulkou všechny kolem zbytečně ujišťuje, jak je nad věcí, ukazuje Monika Maláčová. Dva skvělé výkony potom nabízejí jako sesterské duo Anette Nesvadbová (coby mladší Helena) a Isabela Bencová Smečková (nemocná těhotná Martha), které asi nejpřesněji prokreslují onu rostoucí jakoby neviditelnou nervnost, nenápadné demaskování se a totální rozvrat rodinného dění. Také mladší mužské duo Petr Bláha a Martin Siničák do svých výkonů srozumitelně vtěsnali onu podivnou tísnivost svých replik i textu.

Inscenace Před východem slunce je v Brně exkurzem k současné německojazyčné dramatice, která asi nebude všem zcela po chuti. Je ovšem poměrně zdařilou ukázkou náročného a herecky pracného divadla.