Slepička se vrací. Nezastavily ho zlomeniny, odumřelá kost, výrůstky, ani dvanáct šroubů v noze

Ani vteřinu!

Byl jsem přesvědčený, že se vrátím už během minulé zimy. To zranění jsem si přivodil sám. Snažil jsem se tenkrát hrát míč na dlouhou nohu, ucítil jsem křupnutí, takže mě napadlo, že se něco zlomilo. Myslel jsem si ale, že dostanu sádru na šest týdnů a hned začnu s rehabilitací, abych stihl alespoň konec zimní přípravy. Máte pravdu, že jsem si nedovedl představit, jak těžká bude ta cesta zpátky. A to ještě zdaleka nemám vyhráno. Teprve začínám běhat, ale když všechno půjde opravdu hodně hladce, mohl bych tak během čtrnácti dnů poprvé kopnout do balonu.

Občas ano, ale už je to snesitelné. Dlouhé měsíce jsem při každém kroku o berlích a třeba jen jemném došlápnutí cítil hroznou bolest.

Vedle zlomené lýtkové kosti a tří menších kostí v kotníku, které spojilo dvanáct šroubů, se přidala artróza, také mi odumřela kůstka za prstem na noze, objevily se výrůstky v nártu. Když mi po šesti týdnech sundali sádru, pořád jsem cítil velikou bolest právě v oblasti nártu.

Hlavně ty výrůstky, o nichž jsem mluvil. Dřely o sebe a já nemohl ani zlehka došlápnout, abych neucítil ukrutnou bolest. Neodhalila je ani magnetická rezonance, pan profesor Pavel Dungl, přednosta ortopedické kliniky v Nemocnici Na Bulovce musel nárt otevřít a podívat se do něj. Odoperoval výrůstky i tu odumřelou kůstku za palcem, protože nebyla prokrvovaná. Jedna komplikace následovala druhou. A v noze jsem měl těch dvanáct šroubů... Místo dvou plánovaných operací byly nakonec čtyři. Přes půl roku trvala jenom rehabilitace, abych vůbec chodil. Vyžral jsem si to pěkně. Trpěl jsem. Ale pořád věřil v návrat...

Musím poděkovat panu profesoru Dunglovi a jeho týmu, vždyť pan profesor mi podruhé zachránil kariéru. Nebýt jeho, tak bych opravdu skončil. Měl bych navíc jednu nohu kratší. Nakonec všechno dobře dopadlo, i když nemohu ještě říkat hop... Ještě nejsem úplně zpátky, ale už je to blízko.

Především rodina a mateřský klub. Toho si moc vážím, protože v době, kdy vůbec nebylo jisté, že se vrátím, a možná jsem byl jediný, kdo tomu tehdy opravdu věřil, mi šéf 1. FK Příbram Jaroslav Starka nabídl prodloužení smlouvy. Zdravý člověk si těžko dokáže představit, co to pro vážně zraněného, navíc stárnoucího fotbalistu znamená, jak obrovská to je psychická vzpruha. Řekl jsem si, že prostě nesmím skončit, že sám nechci a jsou tu lidé, kteří mi věří, a spoléhají na mne, že klubu ještě mám co dát.

Opravdu ne. Doma vědí, že by stejně nepochodili. Naopak mě povzbuzují a mají, stejně jako já, radost z každého kroku, který udělám blíž k návratu.

Před třinácti roky, když jsem hrál ještě za Spartu a zlomil jsem si kotník. Promarodil jsem tehdy skoro rok. Jezdil jsem do Německa k věhlasnému ortopedovi Mülleru-Wohlfarthovi, který léčil hráče Bayernu a působil u německé reprezentace. Nikdo si s tím nevěděl rady, až pan profesor Dungl mě dal během tří týdnů dohromady. Nebyli jsme pak v nějakém úzkém kontaktu, ale sledoval jsem dál jeho práci. Strašně moc ho uznávám, je to bombarďák. Po tom zranění v Karviné jsem se mu ozval, on mě přijal a zase mě dal do kupy. Má zlaté ruce.

Věřím, že obuju kopačky a kopnu do míče, je to moje zbožné přání. Lékaři mi jasně řekli, že nesmím nic uspěchat. Od trenéra a vedení klubu mám volnou ruku. Snažím se s klukama odběhat, co zvládnu, abych absolvoval co nejvíc z fyzické přípravy a návrat na hřiště pak nebyl tak dlouhý. Osm měsíců jsem vlastně nic nedělal. Jak už jsem řekl, cítím kolem sebe obrovskou důvěru a podporu. I když teď neřeknu, kdy zase obléknu dres a vyběhnu do ligového zápasu, ale určitě se vrátím. Cítím to, věřím tomu. Beru to i sportovně, v mém věku se i malá zranění hojí dlouho, chce to obrovskou trpělivost ode mne i od okolí.

Jiní nejsou jen vizáží, ale i metodami. Csaplár hodně využíval svoje znalosti ze zahraničí a teorii. Nádvorník je přísnější, větší pedant, ale umí komunikovat s hráči. Oba jsou výborní trenéři, vědí, co chtějí hrát, jaký fotbal předvádět. Ke svému cíli jdou ale každý jinou cestou.

Strašně jsem trpěl. Jezdil jsem s nimi i na venkovní zápasy. Nejhorší je, že sedíte na lavičce s celým týmem, ale nemůžete se z ní zvednout. Hrozná bezmoc. Ale všichni dělali pro záchranu maximum, já jsem alespoň kluky podporoval slovně. Klobouk dolů před nimi, že ligu pro Příbram zachránili.

To by mohli, kdybych si už v sedmnácti pospíšil (smích). Poslouchají, ale doba už je jiná. My jsme koukali na starší hráče s větší úctou a víc jim naslouchali. Ne všichni si dneska nechají poradit, ale jsou mezi nimi takoví, kteří poslouchají pozorně, zeptají se, protože chtějí růst.

To už je dospělý fotbalista, ale například devatenáctiletý Matěj Polidar. Nastoupil jen v osmi zápasech, dal jeden gól, ale ten by na hřišti vypustil duši. Maká na sobě, má ohromný potenciál, ví, co chce. Tyhle vlastnosti jsou hodně důležité a dané i výchovou z domova.

V těch jménech bychom mohli pokračovat, kdyby se tu sešli všichni v optimálním věku a formě, hrála by Příbram hodně vysoko. Jenže náš klub žije z prodeje hráčů, které vychová, tak to prostě je... A čím si to vysvětluju? My jsme tady po fotbale hladoví (úsměv). Většina kluků má v genech chuť něčeho dosáhnout a jdou za tím. V těch, které jste jmenoval, mají i příklady. Je za tím samozřejmě obrovská práce klubu, na jejímž začátku je pan Starka a následují výborní trenéři, skvělá je spolupráce s březohorskou základní školou i středními ve městě. Podmínky tu jsou skromné, ale kvalitní, všichni dělají maximum pro výchovu mladých.

Opravdu hodně. Trénoval mě slavný Brazilec Zico, hrál jsem s francouzským mistrem světa Piresem, zahrál si proti Italu Del Pierovi, dalšímu francouzskému šampionovi Trezeguetovi, Španělu Kokému. Zdokonalil jsem se v angličtině. S pěti góly jsem byl druhým nejlepším střelcem tamní Super League. Atmosféra v Indii byla skvělá, plné stadiony. Jen rodina mi těch několik měsíců chyběla. Víte, když chcete, dokážete získat cenné zkušenosti z čehokoliv a posunete se dál, najdete je i v třetiligovém Písku.

Určitě ano, je to něco jiného, zocelí vás to, ale znovu bych do klece asi nešel. Na trávníku se cítím mnohem líp.