Víkendář: Ekonomika je podobná té z 50. let. S jednou velkou výjimkou

„Před nedávnem jsem kontaktoval jednu spisovatelku, kterou si považuji, a požádal jsem ji, aby napsala komentář k mé nové knize. Ta se zaměřovala na to, jak bychom v ekonomice, kde vítěz bere vše, měli pracovat se svou kariérou. Spisovatelka ale odmítla s tím, že my bychom měli s takovým ekonomickým systémem bojovat, a ne se mu přizpůsobovat. Podle ní jsme svou snahu měli věnovat právě na změnu systému, v němž několik málo gigantických firem a bohatých lidí získává dominantní pozice.“ Na stránkách The Atlantic to píše hlavní ekonomický komentátor The New York Times Neil Irwin. A věnuje se i nastavení současného ekonomického systému a jeho možným změnám.

Irwin tvrdí, že američtí demokraté na velké firmy útočí a udělali si z toho jádro svého politického programu. Republikáni se k nim přidávají, minimálně co se týče kritiky firem jako Facebook či Google. A ekonomové stále hlasitěji tvrdí, že koncentrace tržní moci vede k hlubokým ekonomickým problémům. Pokud je například v daném odvětví méně zaměstnavatelů, roste negativní tlak na mzdy. Velké dominantní firmy se pak mohou přehnaně zaměřovat na obranu svých pozic, a ne na potřebné inovace, které by zvyšovaly produktivitu. Firemní superhvězdy pak mohou podporovat růst „městských superhvězd“, a to má negativní dopad na jejich široké okolí včetně jeho hospodářství.

„Jde o důležité poznatky a i já se tomuto tématu věnuji. Stále více však pociťuji, že tu něco významného schází. Růst firemních superhvězd je totiž hluboce zakořeněn v technologických a ekonomických změnách, které jsou bezesporu pozitivní. A politika, která by měla velikost takových společností omezovat, nepovede k obnovení ekonomiky, kterou jsme znali dříve a která je založená na lokálních firmách. Namísto toho bychom skončili s větším počtem trochu menších, ale stále velkých technologických společností, které budou mít nadále dominantní pozici,“ píše Irwin.

Novinář pak tvrdí, že právě z tohoto důvodu je dobré, pokud se lidé naučí pohybovat v prostředí velkých korporací, které pracují zejména s informacemi a které zůstanou jádrem moderní ekonomiky. A příběh těchto firem není jen příběhem neotesaných kapitalistů, kteří chtějí zneužívat své zaměstnance. Je také příběhem rostoucího bohatství pro všechny. Projevuje se to i u zákazníků a příkladem mohou být programy, které vyvine nějaká společnost na své náklady, ale pak k nim mají přístup všichni a je možné je neomezeně kopírovat.

Moderní technologie potřebují obrovské investice, specializovanou pracovní sílu a složité struktury managementu. Tyto síly vedou ke koncentraci a vytváření dominantních hráčů. Přináší velké úspory z rozsahu. A začínají se projevovat i v odvětvích, kde dříve nebyly. Příkladem mohou být hotely. Toto odvětví bylo dříve značně fragmentované, ovšem i zde dochází k velké konsolidaci, kterou táhne potřeba zákazníka. Ten si chce být jistý, že dostane všude požadovanou kvalitu, že si pokoj zamluví jednoduše přes aplikaci v mobilním telefonu a bude mít široce použitelné věrnostní body.

Nemá tedy smysl před těmito trendy zavírat oči a lidé by se měli na práci ve velkých korporacích připravovat. Irwin tvrdí, že v nich je i na nižších pozicích důležité mít přehled o tom, jak práce jednotlivce zapadá do celku. Důležitá je schopnost adaptace a pohybu v oblastech, které nejsou danému člověku tolik známy. Jde přitom o dovednost, kterou lze kultivovat stejně jako třeba dovednosti v programování. A v jádru lze přijímat kritiku velkých firem a zároveň pro ně pracovat.

Irwin připomíná, že před Velkou depresí bylo v USA 108 automobilek, v padesátých letech minulého století už existovala jen Velká trojka, která využívala úspory z rozsahu. I přesto však v té době nedocházelo ke zneužívání její tržní pozice vůči zaměstnancům, naopak. Ti si prožívali své „zlaté časy“, rostla jejich vzdělanost a sílila střední třída. Oproti dnešku ale tehdy existoval jeden podstatný rozdíl: Proti mocné tržní pozici dominantních automobilek stály silné odbory. A ty zajišťovaly, aby bylo vytvořené bohatství sdíleno se zaměstnanci. K takovému stavu bylo tehdy nutné se tvrdě dopracovat a podobné to je podle Irwina i dnes.

Zdroj: The Atlantic