V čem je zásadní význam svědectví Anne Frankové, židovské dívky, která si ve třinácti letech v úkrytu v Amsterodamu, začala psát deník? V čem je to svědectví mezi ostatními jedinečné?

Na to se mi trochu těžko odpovídá, protože od roku 1947, kdy "Zadní dům" vyšel v nizozemštině poprvé, a od doby, kdy se deník mezinárodně proslavil (hlavně díky americké dramatizaci na Broadwayi v roce 1955 a americkému filmu z roku 1959), vyšlo podobných deníků a osobních svědectví mnohem víc. Myslím, že věhlas tohoto deníku je do velké míry způsobený tím, že to byl v poválečných letech jeden z prvních textů toho druhu. Takže bych ani neřekla (i když to od překladatelky deníku zní asi kacířsky), že mezi ostatními texty, které jsou v současné době k dispozici, je svědectví Anne Frankové o dvouletém pobytu v úkrytu a o vlastním dospívání jedinečné. Ale když to vezmu podle sebe: deník jsem poprvé četla někdy koncem 60. let jako školačka a udělal na mě velký dojem - právě proto, že to pro mě byla první bezprostřední konfrontace s pronásledováním Židů (ve škole se v té době tahle část historie prakticky neprobírala a ani ze svého okolí jsem takové příběhy neznala). A zapůsobila na mě samozřejmě i její otevřenost v líčení těch různých "potíží růstu" - byl přece jen rozdíl, když jsem tehdy o takových věcech četla v různých knihách "pro dívky", a když jsem věděla, žeautorkou téhle knížky je holka jen o pár let starší, než jsem v tu chvíli byla já. A něco podobného zřejmě zažilo i mnoho dalších čtenářů a čtenářek po celém světě.

Jde už o třetí překlad knihy do češtiny. Proč to bylo třeba?

Poprvé deník přeložil v roce 1956 Gustav Janouch z němčiny. Verze, o kterou se opíral, neodpovídá současné autorizované verzi (ta je asi o čtvrtinu delší). Kromě známé zásady, že přes třetí jazyk se překládat nemá, je navíc problém v tom, že první německý překlad, ze kterého pravděpodobně Janouch vycházel, pořídila v roce 1950 známá Frankových, novinářka Anneliese Schützová. Byl to značně amatérský a kožený překlad - i Otto Frank se později vyjádřil, že Schützová nevystihla holčičí tón předlohy a že některé nizozemské výrazy z neznalosti přeložila nesprávně. Navíc byly s ohledem na německé čtenáře vynechány různé nelichotivé poznámky o Němcích. A tak jsem se i já dodatečně dozvěděla, že deník, který jsem jako dítě četla, se ve skutečnosti nemálo lišil od originálu. Nedávno mě proto dost zarazilo, když jsem na různých čtenářských webech zjistila, že se Janouchův překlad pořád ještě poměrně hojně čte (pozná se to i na rozšířenosti termínu "zadní trakt", který se vyskytuje jen u něj). Podruhé deník přeložil v roce 1992 Miroslav Drápal. To už byl překlad z nizozemštiny a řídil se čerstvě vydanou autorizovanou verzí editorky Mirjam Presslerové (německé dětské autorky a překladatelky), která původní výběr Otty Franka z Anniných deníkových záznamů rozšířila o další pasáže - to už je v podstatě podoba deníku, v jaké od roku 1991 vychází. Drápal bohužel počeštil část jmen, takže od té doby se v českých médiích pravidelně mluví o "Anně" Frankové či o deníku "Anny" Frankové (a přitom Anne je zkratka z Annelies). Tento překlad v roce 2004 zrevidovala na základě německé autorizované verze překladatelka z němčiny Michaela Jacobsenová (její zásluhou se mimo jiné jména vrátila do původní podoby). Tohle vydání v nakladatelství Triáda navíc zahrnovalo i pět stránek rukopisu objevených až koncem 90. let. Ale vlivem německé předlohy (překladu Mirjam Presslerové) v textu zůstaly různé posuny (jako například - opět - vynechávky nelichotivých poznámek o Němcích) - text jsme pak v roce 2006 na žádost nakladatele prošly s Michaelou Jacobsenovou ještě jednou a přizpůsobily ho nizozemské autorizované verzi. Tenhle překlad byl podle mého názoru vyhovující. Čerpá z něj třeba komiksová verze deníku (Folman / Polonsky), ale i texty výstav o Anne Frankové, které zásluhou amsterodamské Nadace Anne Frankové (AFS) putují už léta po ČR. Rozhodnutí o novém překladu padlo myslím především v souvislosti s plánem nakladatelství Triáda vydat i autentické verze Annina deníku, tj. všechno, co si Anne do deníku zapisovala (tzv. verze A), i to, co sama určila k pozdější publikaci (tzv. verze B), ale také její literární pokusy apod. - vesměs texty, které v té podobě ještě nikdy v češtině nevyšly. Bylo by problematické, aby vedle sebe vycházela "čtenářská" verze (Drápal /Jacobsenová) a toto kritické vydání v překladu někoho jiného, když nejzajímavější na kritickém vydání je právě možnost porovnávat jednotlivé verze deníku a všímat si drobných odchylek. V podání různých překladatelů by se takové srovnání dost zkomplikovalo. Teď tedy nejprve vychází v samostatném svazku "čtenářská" verze v mém novém překladu, ale v příštích letech přeložím i ty další texty. Doplnila bych, že vyhlídka na souborné vydání všech verzí deníku ovlivnila i můj přístup k překladu: je syrovější, s větším důrazem na dokumentární stránku. Od kolegů z různých jiných zemí jsem ale vyrozuměla, že to je při překládání Annina deníku v současné době širší trend - a to bez ohledu na to, zda se v příslušném jazyce také chystá souborné vydání.

Proč si Anne Franková přála, aby se Deník jmenoval Zadní dům?

Jak už jsem zmínila, Anne Franková ze svých deníkových záznamů připravovala výbor, který měl být určený k poválečnému zveřejnění. Protože měla jisté literární ambice, chtěla například změnit jména aktérů (v autorizované verzi, jak ji známe, z toho vznikl takový hybrid: Frankovi a pomocníci z personálu Frankova podniku vystupují pod vlastními jmény, kdežto zbytek osazenstva má změněná jména). Ale původní záznamy upravovala i jinak - doplňovala zpětně pasáže, některé scény rozepisovala podrobněji, jiné naopak škrtala atd. Chtěla odlišit původní deníkové záznamy (které považovala z velké části za svou soukromou věc), a text určený k publikaci. Proto se v deníku zmiňuje o tom, že chce po válce vydat knihu s názvem "Zadní dům" (Het Achterhuis), a těší se, jak bude poněkud záhadný název čtenářsky přitažlivý. Paradoxní je, že Otto Frank tento název převzal pro svůj výběr z dceřiných deníkových záznamů (tzv. verze C) - a od té doby se v nizozemštině používá i pro současnou autorizovanou verzi (tzv. verze D, kterou sestavila Mirjam Presslerová). Zatímco text, pro který byl určený, tj. Annina verze B, samostatně pod tímto názvem nikdy nevyšel (poprvé vyšel až nedávno v němčině s názvem "Liebe Kitty").

Jaký vztah mají dnes ke knize Nizozemci? Jaký Němci? Jaký je tvůj osobní vztah ke knize?

Nizozemci mají k deníku vztah kladný, každý ho zná ze školy (i když ho zdaleka ne každý četl, a také návštěva zadního domu na Prinsengrachtu je spíš něco pro turisty). Už zmíněná Nadace Anne Frankové, která také spravuje Dům Anne Frankové, má široký a výborně vypracovaný vzdělávací program (doporučila bych jejich nové webové stránky https://www.annefrank.org/en/, kde si lze zadní dům virtuálně projít): nadace jedné straně rozšiřuje individuální osud Anne na obecnější příběh o pronásledování Židů a o průběhu druhé světové války v Nizozemsku i jinde, zároveň od Annina příběhu odvíjí širší téma diskriminace skupin nejen z rasových důvodů, ale i pro různé odlišnosti apod. Propojení s aktuálními jevy, na které narážejí současní náctiletí (od šikany po různé zakořeněné předsudky vůči lidem, kteří vypadají "jinak"), sice nevede nutně ke čtení Annina deníku, ale její symbolická funkce se přenáší na stále další generace. Jaký vztah mají k deníku Němci, nedokážu říct. Jen v letitém konkurenčním boji mezi amsterodamskou Nadací Anne Frankové (AFS) a basilejským Fondem Anne Frankové (AFF), který vzniká z toho, že Otto Frank odkázal Anninu písemnou pozůstalost nizozemskému státu, ale autorská práva basilejskému fondu (který až do své smrti v roce 2015 vedl Annin bratranec Buddy Elias), je v posledních desetiletích patrná snaha Basileje posílit Annino němectví: tak nechal basilejský AFF některé exponáty z amsterodamského Domu Anne Frankové převézt do Vzdělávacího střediska Anne Frankové ve Frankfurtu nad Mohanem, vzniklého v roce 1994 z iniciativy AFF (přitom v tom městě se sice
Anne narodila a pocházeli odtud její předkové, ale sama z Frankfurtu navždy odjela ve třech letech: z různých poznámek v deníku vyplývá, že vedle židovské identity pro ni byla nejdůležitější ta nizozemská). Osobně považuju za sporné i to, že AFF zadal po smrti Otty Franka sestavení nové autorizované verze deníku (který je psaný nizozemsky) německé autorce a že přehlíží práci nizozemských badatelů zaměřených na deníky Anne Frankové i na osudy Frankových. Téměř dětinsky na mě působí fakt, že AFF ve svých materiálech zarytě mlčí nejen o existenci (a činnosti) amsterodamské nadace, ale i o existenci Domu Anne Frankové: jako by pro čtenáře deníku nebylo důležité vědět, že dějiště knihy může i dnes navštívit. Ale tím jsem už zabrousila ke svým subjetivním pocitům. O svém prvním setkání s deníkem jsem se už zmínila. Od té doby jsem kolem deníku dlouhá léta kroužila - jako překladatelka výstav, redaktorka deníku i monografie Anne Frankové, překladatelka komiksu. Ze všech těch textů o Anne a o deníku mi šla už někdy hlava kolem: často mi vadil kult a komerce, které se kolem
Anne Frankové za léta rozvinuly. Nemůžu říct, že bych se do překladu samotného deníku nějak hrnula. Ale když jsem s prací začala, zkamenělý symbol mi najednou ožil před očima. A ta holka, která na mě z deníku mluví, mě někdy jako překladatelku dost štve: kvůli neobratným, překotným formulacím, kvůli zákeřnostem v podobě zdánlivě nizozemských slov, za nimiž se skrývá skoro stejně znějící německé slovo s poněkud odlišným významem. Jindy mě dokáže pobavit vtipným novotvarem (na ty si Anne potrpěla), jemnou ironií nebo stručně a vtipně vystiženou atmosférou. A čím živější bytost to pro mě je, tím složitější vztah k té knize mám: některé (intimní) pasáže vysloveně nesnáším, protože mi připadá, že mi Annini editoři vnucují roli voyeura, a tak čtu (a dokonce překládám) řádky, které zaručeně nebyly určeny cizím očím. Když tu knihu čtu, dokážu se - zřejmě na rozdíl od mnoha jiných čtenářů - odpoutat od vědomí špatného konce, ale skutečnost, že editoři (byť s nejlepšími úmysly) posmrtně zveřejnili intimní zápisky patnáctileté holky, ve mně vyvolává nutkání respektovat její soukromí a číst jen to, co chtěla sama zveřejnit.