Šestnáctého června 1919 vyhlásili maďarští bolševici, kteří napadli Slovensko, Horní zemi neboli Felvidék, jak ho nazývali, v Prešově po vzoru Maďarské republiky rad Slovenskou republiku rad. Předsedou jejího Revolučního výkonného výboru se stal český dělnický novinář Antonín Janoušek, od roku 1895 člen Českoslovanské sociálně demokratické strany, od roku 1906 redaktor sociálně demokratických listů Nový jihočeský dělník a Nová doba a v letech 1918 až 1919 dopisovatel kladenské Svobody v Budapešti.
Po vyhlášení Maďarské republiky rad 21. března 1919 se dal Janoušek jako jeden z vůdčích činitelů plně do jejích služeb. Zužitkoval zkušenosti z redakcí sociálně demokratických listů a založil Červené noviny. Byl spoluzakladatelem a předsedou české a slovenské sekce při výkonném výboru Komunistické strany Maďarska.
Rusové a Maďaři – naši vítězní bratři
Janoušek ve své proklamaci vyhlásil: „Nově zrozená Slovenská republika rad za přirozené spojence pokládá své vítězné bratry, republiku rad ruskou a maďarskou. (..) Její první pozdrav patří českým proletářským bratrům, kteří jsou dosud utlačovaní imperialismem.“
Revoluční vládní rada (vláda), které Janoušek od 20. června předsedal, vydala výnos o zespolečenštění výrobních prostředků, znárodnění továren nad dvacet zaměstnanců, velkostatků a peněžních ústavů, vypracovala plán na vytvoření nových výrobních vztahů, soudy nahradila revolučními tribunály, zestátnila školy a zřídila slovenskou Rudou armádu a bezpečnostní sbor – Rudou stráž. Vzhledem k jepičímu životu tohoto nového státního útvaru však většina opatření zůstala spíše na papíře.
Rozbroje mezi Italy a Francouzi
Československé vojsko, jež ustupovalo pod tlakem lépe vyzbrojené maďarské Rudé armády, nemělo zatím pro obranu země pod Tatrami dostatek sil, a navíc mezi velením francouzských a italských vojsk vznikly natolik vážné politické rozpory, že Itálie už 1. června stáhla ze Slovenska svou vojenskou misi.
Jen ultimativní zákrok diplomatických představitelů Dohody v Paříži přiměl režim Bély Kuna stáhnout vojsko za demarkační čáru stanovenou v metropoli na Seině 12. června.
Nejhorší byly „Leninovy děti“
Slovenské republice rad se sice nepodařilo uskutečnit své revoluční vize, zato však maďarští okupanti, Rudá armáda a Rudá stráž dokázali během krátkého trvání tohoto experimentu napáchat zločiny na válečných zajatcích a civilních osobách. Nejhorších zvěrstev se dopouštěly bandy mladých bolševiků, nazývající se „Leninovými dětmi“ nebo také chlapci. Měly s tím bohaté zkušenosti už z Maďarska.
Jedenadvacátého června našli lidé v Lešti vyvražděnou celou rodinu tamního mlynáře Kmetě: jeho manželku, její matku, sedmnácti- a sedmiletou dceru a jedenáctiletého syna. Vrazi neušetřili dokonce ani sluhu. Zachránil se pouze otec rodiny díky své nepřítomnosti. O dva dny později padl za oběť bolševickému teroru rolník Andrej Tomko z Fintic-Záhradného, kterého pověsili na strom a rozstříleli.
Pětadvacátého června lidový komisař zahraničí Sovětského Ruska Georgij Vasiljevič Čičerin nadšeným telegramem pozdravil Slovenskou republiku rad, „která poslední vstoupila do řady revolučních socialistických sovětských států. (…) Ať žije Slovenská rudá socialistická republika! Ať žije Komunistická internacionála!“
Pouhé tři dny po této zdravici v Kokavě bolševici odvlekli do Rimavské Soboty devatenáctiletou Márii Zdutovou a na místním hřbitově ji spolu s dalšími třemi občany zavraždili. Mrtvoly pohřbili do společného hrobu.
Řádění ustupujících Maďarů
Třicátého června se maďarská Rudá armáda na příkaz Dohody začala stahovat ze slovenského území, což zároveň signalizovalo konec Slovenské republiky rad, jejíž vláda odešla s maďarskou Rudou armádou do Miškovce, kam také nejprve deportovali všechny uvězněné a zajaté Slováky z východního Slovenska; později je převezli do Hatvanu, kde pro ně zřídili koncentrační tábor.
V Levicích Maďaři ještě před vyklizením Horní země stačili zastřelit tři občany obviněné ze sympatií k Čechům. Prvního července „Leninovy děti“ při odchodu z Prešova zavraždily rolníka Andreje Tomáše a jeho syna Jána z Tulčíka, neboť 28. prosince 1918 vítal v Prešově československé vojáky.
Sedmého července 1919 Slovenská republika rad zanikla. Český marxistický historik státu a práva Václav Vaněček prohlásil: „Duší Slovenské sovětské republiky byli pracovníci české sekce a slovenské sekce Komunistické strany Maďarska (tyto dvě sekce se brzy sloučily), mezi nimiž vedoucí úlohu zaujal zejména Čech Antonín Janoušek. Ten se stal také předsedou Slovenské sovětské republiky.“ V tom mu sekundovali luďáci, kteří obviňovali nenáviděné Maďary a „Čehúny“, že se Slovákům násilně pokoušeli vnutit komunismus.
Janoušek nedopadl špatně
Předseda revoluční vlády Janoušek strávil po porážce Slovenské a Maďarské republiky rad nějakou dobu (v letech 1919 až 1920) ve vězení v Maďarsku, kde ho Horthyho režim odsoudil a vydal československým úřadům.
Roku 1920 kandidoval v prezidentských volbách proti T. G. Masarykovi, ale získal jen pěkné dva hlasy ze 411 platných. Roku 1921 se pokusil o ilegální přechod do Sovětského Ruska, byl zatčen a obviněn z vlastizrady, ale na zásah sovětské vlády ho propustili. Měl tedy na rozdíl od obětí „Leninových dětí“ z pekla štěstí.
Roku 1922 odešel do Sovětského Ruska, kde působil coby zmocněnec Mezinárodní dělnické pomoci, zastával různé hospodářské funkce a v roce 1932 vstoupil do Všesvazové komunistické strany (bolševiků) – VKS(b). Žil v čuvašském hlavním městě Čeboksary, kde založil sirotčinec a pojmenovali po něm ulici. Zemřel 30. března 1941 v Moskvě ve věku 63 let přirozenou smrtí na rozdíl od svého patrona Bély Kuna, jejž popravili během stalinských represí podle protichůdných údajů buď v roce 1937, nebo 1938, či až 1939.
