Herci a herečky v hudebních filmech: Co všechno se museli naučit? (2)

V druhé části příspěvku o hercích a herečkách, kteří museli kvůli filmu či televizi umět nebo se naučit hrát (či to alespoň co nejlépe předstírat) na hudební nástroj, zpívat či tančit (přičemž se zaměřujeme na oblast hudby klasické), se podíváme na několik českých herců s jednou odbočkou k divadlu a na filmy o opeře a baletu.

A co čeští herci?

Herec Josef Kemr hrál velmi dobře na violu, a mohl se tím pochlubit jak v seriálu Chalupáři (1975) režiséra Františka Filipa, kde hraje druhou větu z Mozartovy Malé noční hudby, tak v komedii Jiřího Menzela Na samotě u lesa (1976). Talent pro hru na strunné nástroje probudil v budoucím herci jeho umělecky nadaný otec. Když Josef Kemr na začátku padesátých let vytvořil postavu amatérského violoncellisty Vyhlídky ve filmech Anděl na dovolené a Anděl na horách, na violoncello hrál skutečně on sám.

Violoncellistou byl také Zdeněk Svěrák v oscarovém Koljovi (1996), natočeném Janem Svěrákem podle otcova scénáře. Zdeněk Svěrák se proto musel naučit alespoň základy hry na violoncello kvůli věrohodnosti. Později to zúročil dokonce na koncertě v Obecním domě, kde byla v roce 2013 uvedena premiéra operety Proso, kterou složil všestranný génius Jára Cimrman. Svěrák hrál na violoncello pod taktovkou dirigenta Libora Peška a na otázku novináře, jak to s jeho hrou je, po koncertě odpověděl: „Vždycky, když mě čeká nějaký úkol zapředstírat si, že umím na violoncello, tak beru hodiny. Myslím, že bych si tím mohl přivydělávat, kdyby někdo onemocněl. Předstírání mi včera docela šlo.“

Zuzana Stivínová hraje ve filmu Nevěrné hry (2003) režisérky Michaely Pavlátové klavíristku, která marně hledá uplatnění po boku manžela, hudebníka a skladatele, s nímž žije na venkově. Stivínová, pocházející z rodiny flétnisty Jiřího Stivína, hraje velmi dobře na violoncello (a též zpívá), takže se pokoušela přesvědčit režisérku, zda by ve filmu nemohla hrát spíše právě na violoncello než na klavír; hra na violoncello podle herečky navíc působí velmi „sexy“. Režisérka však trvala na klavíru, a tak se Stivínová musela naučit alespoň věrohodně předstírat.

Hlavními postavami filmu Kvarteto (2017) režiséra Miroslava Krobota jsou členové smyčcového kvarteta v podání herců Jaroslava Plesla (housle), Barbory Polákové (violoncello), Lukáše Melníka (housle) a Zdeňka Juliny (viola). Kvarteto připravuje pro koncert skladbu významného hudebního skladatele Aloise Piňose. Herci dostali každý svého učitele hudby a dlouho před natáčením cvičili na své hudební nástroje. „Dostali jsme každý svého učitele a celý jeden rok před natáčením jsme cvičili. Je to vlastně takový sen. Byla jsem opravdu šťastná, že se můžu kvůli filmu něco nového naučit. Každý týden k nám domů chodil pan učitel a nejdřív jsme drtili stupnice a různá cvičení a potom už rovnou ty konkrétní skladby. Takový roční rychlokurz,“ řekla v jednom rozhovoru Barbora Poláková. „V dětství jsem hrál na klavír a musím neskromně poznamenat, že mi to docela šlo. Ovšem na housle jsem nehrál nikdy. Film Kvarteto je filmem, na který jsem se připravoval nejdéle ze všech. Do houslí jsem docházel bezmála rok. Střídali se na mně dva pedagogové se svatou trpělivostí. Dva měsíce před natáčením jsem musel cvičit každý den dvě hodiny, abychom dosáhli alespoň částečné iluze, že jsem houslový profesionál,“ popisoval v rozhovoru přípravy na natáčení Jaroslav Plesl.

Nedá mi to, abych od filmu neudělal jednu odbočku k divadlu, protože tohle si zmínku zaslouží: Ivan Trojan se musel naučit hrát na zvláštní a vůbec ne jednoduchý elektronický nástroj zvaný těremin (též theremin či thereminvox), a to kvůli divadelní hře Petra Zelenky Teremin, v níž populární herec ztvárnil ruského vynálezce nástroje Lva Těrmena (či též Leo Thèremina). A zvládl to na výbornou! Hru uvedlo v roce 2005 Dejvické divadlo v Praze.

Operní zpěv

Operní zpěv se ve filmech objevuje dosti často, ovšem většinou bývá v příbězích o operních pěvcích řešen playbackem: herec tudíž jen předstírá zpěv a ze záznamu zní hlas opravdového pěvce (takto své známé operní filmy, mimo jiné Rusalku, Evžena Oněgina či Zuzanu Vojířovou, pojímal i režisér Petr Weigl). Například ve filmu Božská Ema (1979) režiséra Jiřího Krejčíka hraje světoznámou pěvkyni Emu Destinnovou herečka Božidara Turzonovová, ale pro operní výstupy byl použit hlas sopranistky Gabriely Beňačkové. Mladou Emu Destinnovou, tehdy ještě Kittlovou, si v seriálu Františka Filipa Zlá krev (1986) podle románů Vladimíra Neffa zahrála herečka Libuše Šafránková; pro zpěv byl ale použit hlas dublérky. A to stejně jako v seriálu Náhrdelník (1992) téhož režiséra, v němž Šafránková hraje pražskou operetní hvězdu první třetiny minulého století; všechny pěvecké party ovšem obstarala zpěvačka Hudebního divadla v Karlíně Pavla Břínková, která musela zvládnout velmi různorodý repertoár od operetních až po operní árie či německý šanson.

Poslední, bohužel nepříliš zdařilý film režiséra Jiřího Menzela Donšajni (2013) se točí kolem opery, ostatně název je narážkou na Mozartova Dona Giovanniho, jehož chce uvést operní soubor na malém městě (a připomeňme, že Menzel několik oper režíroval). Pěvecké party herců, mezi nimiž je opět i Libuše Šafránková, však pro film nahráli profesionální zpěváci, například Anda-Louise Bogza nebo Peter Mikuláš, takže herci zpěv pouze zdatně předstírají.

Ve filmu Schůzka s Venuší (1991) režiséra Istvána Szabóa hraje Glenn Close, jež „zpívá“ hlasem Kiri Te Kanawy ukázky z Wagnerova Tannhäusera (role Alžběty). Stává se, že operní pěvci si ve filmu či televizi zahrají roli jiného pěvce z minulosti. Tak například zmíněná slavná sopranistka Kiri Te Kanawa si v jedné epizodě seriálu Panství Downton (2010–2015), ve třetí části čtvrté řady, zahrála slavnou pěvkyni z přelomu 19. a 20. století Nellie Melbu a také zde zpívala. Tenorista Mario Lanza ztvárnil legendárního Enrica Carusa v hollywoodském životopisném filmu Velký Caruso (1951) v režii Richarda Thorpeho.

Film Bel canto (2018) režiséra Paula Weitze je přepisem úspěšného románu Ann Patchettové, jenž vypráví o skupině hostů zajatých teroristy v jedné nejmenované latinskoamerické zemi. Mezi rukojmími je i slavná operní pěvkyně Roxanne Coss, jejíž postava byla inspirována uměním sopranistky Renée Fleming. Ve filmu ztvárnila Roxanne herečka Julianne Moore a hlas jí propůjčila v operních áriích právě Renée Fleming.

Zcela zvláštní úkol dostala herečka Meryl Streep ve filmu Božská Florence (2016). Komedie Stephena Frearse je inspirována skutečným příběhem bohaté Američanky Florence Foster Jenkins, jejímž jediným snem je zpívat. Bohužel její hudební nadání a hlas jsou jednoznačně příšerné. Přesto to díky penězům, vlastní zaslepenosti a nedostatku soudnosti i partnerovi a dalším, kteří před ní tají krutou pravdu, dotáhne až k dnes „kultovním“ nahrávkám a ke koncertu v Carnegie Hall v roce 1944. Meryl Streep, která chtěla být v mládí operní pěvkyní a je docela obstojnou zpěvačkou, jak jsme se mohli přesvědčit v několika jiných filmech (například v muzikálech Mamma Mia! nebo Čarovný les), si ze školy pamatovala, jak se všichni váleli smíchem, když slyšeli záznam zpěvu Florence. Myslela si, že napodobit ji bude hračka. Paradoxně to však bylo mnohem náročnější než zpívat dobře a čistě. Za tento film měla Meryl Streep rekordní dvacátou nominaci na Oscara. Také její herecký partner Simon Helberg v roli klavírního doprovazeče Cosmé McMoona hraje na piano sám, je totiž nejen hercem a komikem, ale též hudebníkem a klavíristou.

Příběhem Florence Foster Jenkins se o rok dříve – a ve vážnější psychologické poloze – inspiroval francouzský film Marguerite (2015) režiséra Xaviera Giannoliho, natáčený z velké části v pražských a českých lokacích a za účasti českých herců v epizodních rolích. Titulní postavu předválečné zámožné milovnice opery a hudby, jež zpívá zoufale falešně a nikdo jí nikdy neřekne pravdu, skvěle zahrála Catherine Frot, která pak byla oceněna Césarem. Také ona mluví o tom, jak těžké bylo zpívat falešně a mimo tón, a navíc ještě hodně vysoko, jak se o to její hrdinka snaží. Nebylo lehké najít někoho, kdo ji hlasem zastoupí ve chvílích, kdy na to ten její už nestačil: „Myslela jsem, že mi ty vysoké falešné tóny zlomí můj vlastní hlas!“ Zároveň se ale nemohlo jednat o karikaturu, protože tvůrcům šlo o to, aby ve filmu zněl poetický element zpěvu, byť velmi špatného. A to se jim skvěle podařilo jak díky herečce, tak její dublérce!

Balet a tanec

Ještě se zmiňme alespoň o třech filmech, v nichž hraje důležitou roli balet a tanec. Životopisný snímek Isadora (1968), též známý pod titulem Lásky Isadory Duncanové, který natočil britský režisér českého původu Karel Reisz, vypráví o životě slavné tanečnice z počátku 20. století. Zahrála si ji britská herečka Vanessa Redgrave a byla za to nominována na Oscara. Trénovala šest měsíců před začátkem natáčení, aby co nejvěrněji napodobila taneční styl Isadory.

Mnohem jednodušší roli měl jistě slavný tanečník Michail Baryšnikov ve filmu Taylora Hackforda Bílé noci (1985), v němž ztvárnil ruského tanečníka, který uprchl na Západ (podobně jako sám Baryšnikov). Jeho taneční výstupy ve filmu jsou tedy nejen strhující, ale i naprosto autentické.

O míře skutečných baletních výstupů herců, trikových úprav a záběrů dublérů se hojně spekulovalo kolem úspěšného psychodramatu Černá labuť (2010) režiséra Darrena Aronofského, v němž excelovala Natalie Portman a za roli tancem čím dál víc pohlcované baletky si odnesla Oscara a dalších osmnáct ocenění. Během natáčení čerpala ze zkušeností z dětství: baletu se totiž věnovala od čtyř do třinácti let. K tréninku se vrátila rok před začátkem natáčení a trénovala osm hodin denně. Přípravu absolvovala pod vedením někdejší baletky Mary Hahn Bowers z New Yorku. Nataliin trénink zahrnoval cvičení prstů, posílení svalů a plavání jeden a půl kilometru denně. Shodila devět kilogramů, aby působila více jako baletka; její dieta se skládala jen z mrkví a mandlí. Natalie Portman se během natáčení seznámila se svým pozdějším manželem Benjaminem Millepiedem, který ve filmu působil jako choreograf tanečních scén a objevil se i v malé roli tanečníka (později byl mimo jiné ředitelem baletního souboru pařížské opery).

Ve filmu je 139 tanečních scén s Natalií Portman; 111 jich natočila ona sama a zbylé, ty náročnější, za ni tančila balerína Sarah Lane. Ta však později zpochybnila slova tvůrců filmu o míře působení Natalie Portman na plátně a uvedla, že na většině záběrů, kde je vidět celé tělo tanečnice, je ona. Natalie je prý přibližně na pěti procentech těchto záběrů. Zbytek měl být podle jejích slov upraven ve studiu pomocí technik face replacementu. Mila Kunis, která v Černé labuti představuje soupeřku hlavní hrdinky, v jednom z rozhovorů prozradila, že na roli trénovala sedm dní v týdnu, pět až šest hodin denně po dobu šesti měsíců. Každý den měla povoleno sníst pouze 1200 kalorií a její minimální váha v průběhu přípravy klesla až na 48 kilogramů. V náročných baletních kreacích nahradila Milu Kunis divadelní balerína Marie Ricceto.