Vicemistryně z vesnice s vrtačkou v ruce

11.06.2019 - red
počet přečtení: 1210
vytvořeno 11.06.2019, upraveno 11.06.2019

SE LVICÍ RENATOU PUDLÁKOVOU Jako by v utajení se stala reprezentační shooting guardka Renata Pudláková vicemistryní německé bundesligy. A moc nechybělo ani k trofeji pro šampionky – její Rutronik Stars Keltern ve finále nad Hernerem vedly už 2-1 na utkání. Nakonec ale padly 2-3. „Česká spojka“ v týmu doručovala během sezony v průměru pět bodů za patnáct minut a byla jeho top šestkařkou s úspěšností 91 procent (34/31). Mnohem zajímavější ale byla její mnohovrstevná zkušenost, kterou ve svém prvním zahraničním angažmá získala. Na německém jihozápadě dobyla tahle pražská rodačka druhé místo v lize jako obyvatelka jen třítisícové vesnice, která se ovšem pyšnila i působením v Eurocupu! Že ale není vždycky snadné provozovat profesionální sport na nejvyšší úrovni na vsi, to poznala i tahle 27letá lvice. Třeba když musela navléct rukavice, napnout svaly a naučit se lecjaký nesportovní kumšt. I u západních sousedů tak platilo okřídlené - „kolik řemesel znáš, tolikrát jsi basketbalistkou“. Nyní už ale pokročme k originální zpovědi jedné ze dvou českých zástupkyň v letošní bundeslize, jež se „za kopečky“ vydala loni z pražské Slavie.

Renato, jak pestrou zkušeností pro vás byl první rok strávený v zahraničí?
Bylo to velice pestré (usmívá se), i s některými negativy. Ale i tím je dobré si projít a já to beru jenom pozitivně.

Co vás tedy zklamalo a co naopak potěšilo?
Potěšil mě dobrý kolektiv a celkově změna prostředí. S „babami“ jsme si rozuměly, a i když některé neuměly dobře anglicky, zapojovaly se i tak. A zklamaly mě výkony, které jsme občas předváděly, ve smyslu nedostatku kolektivního pojetí hry, na které jsem zvyklá. Přitom tým jsme na to rozhodně sestavený měly. Hodně to ale bylo o individualitách, což mi úplně nesedělo.

1707YzJ.jpg

Vy jste ale i přes toto minus vedly ve finále 2-1 a byly jste výhru od titulu, jak to tedy jde dohromady?
Dohromady to jde, protože jsme nakonec finále prohrály 2-3. Mohly jsme sérii ukončit doma, ale nestalo se. Takže asi tak.

Čím to, že první zápas finále jste vyhrály o 11, druhé i třetí utkání bylo těsné a čtvrtý a pátý zápas jste naopak prohrály výrazněji?
Německá liga je obecně strašně nepředvídatelná. V průběhu sezony nastalo hned několik neočekávaných výsledků. První tým v tabulce tak klidně prohrál s předposledním. A také domácí prostředí tam dělá hrozně moc. Když to takhle poslouchám, tak by byla asi adekvátní odpověď, že nám docházely síly. Ale pro oba týmy to bylo náročné. Hráčky Herneru spolu hrály už několikátou sezonu v řadě a byla znát jejich sehranost.

Co jste o svém klubu věděla dopředu a co vás překvapilo až na místě?
Věděla jsem, jaké spoluhráčky budu mít. Tým chtěl obhájit zlato s předešlé sezony (tehdy složil ve finále Wasserburg – pozn.) a to byla výzva. Jediné minus bylo, že šlo v podstatě o takovou vesničku se třemi tisíci obyvateli (Dietlingen, název klubu Keltern byl zvolen podle většího celku, pod nějž patří i Dietlingen - pozn.), kde nebylo moc vyžití. Bydlela jsem na jedné straně vesnice, hala byla na druhé straně a na trénink mi to trvalo 10 minut pěšky, tak si dokážete představit, jaký to pro mě byl z Prahy skok.

1708ZDJ.jpg

Je to běžné, že se ženská bundesliga hrává ve spíš menších městech nebo dokonce obcích?
V podobně malé vesničce, jako byla ta naše, už žádný jiný tým nehrál. Troufám si říct, že Keltern byl snad nejmenší. Zase se ale bundesliga nehraje v těch největších metropolích typu Berlína nebo Mnichova, které mají zastoupení spíš ve druhé lize, nebo u mužů. V nejvyšší soutěži jsou největší asi Hannover nebo Herner a Marburg. Zase je ale příjemné, že v Česku by mě někdo jen tak nezastavil a nepozdravil na ulici „Halo, Renata, wie geht´s?“ (Ahoj, jak se vede?), jako se mi to stávalo v Dietlingenu. Tohle bylo fajn, že v celé vesnici vládla taková rodinná pohoda. Na druhou stranu člověk si v obchodě nemohl koupit třeba ani víno, protože všichni věděli, kdo jsme. (směje se)

Kolik na vás chodilo fanoušků?
Mě překvapilo, že na to, jak malá vesnička to byla, chodilo docela hodně lidí, hlavně z okolních měst. My jsme tedy neměly klasické hlediště, jen malou tribunu a pak už jen větší balkony. Tam ale bylo většinou plno. Netroufnu si to přesně odhadnout, řekla bych zhruba do tisíce lidí, ale nechci si plést. Záleželo také, co za utkání to zrovna bylo. Pořád je to ale víc než na lize u nás.

Budete se do bundesligy vracet, nebo spíš ne?
Nikdy neříkej nikdy. (usmívá se)

Jak jste byla spokojená se svou osobní rolí a vytížením?
Vždycky to může být lepší. Ze začátku jsem byla překvapená, kolik prostoru jsem dostávala. V půlce sezony ale přišly menší změny v týmu, navíc se pak přidalo i moje zranění a potom už to bylo horši.

1709OGM.jpg

Tým byl složený pouze z profesionálek, nebo i z mladých hráček třeba na poloprofi bázi?
Všechny hráčky byly profesionálky. V týmu jsme měly jen dvě Němky a celkem se nás v týmu sešlo 11 národností.

To znamená, že počet cizinek v bundeslize neřeší?
Pravidlo o počtu cizinek tam nějaké v minulosti bylo. Zaslechla jsem, že právě náš majitel klubu si neomezený počet cizinek v týmu „vydupal“.

Byly jste také jediným německým účastníkem Eurocupu.
To je pravda, ale los nám nepřál a v základní skupině jsme ze tří soupeřů schytaly Lyon a Montpellier, přičemž Lyon se nakonec dostal do čtvrtfinále a Montpellier až do finále. My tak vypadly hned v základní skupině.

Právě kvůli Eurocupu jste vy, hráčky, bývaly pravidelně zapřaženy i do stavby palubovky. Jak to fungovalo?
Tam byl problém, že v naší hale byl gumový povrch, což pro Eurocup bylo proti pravidlům, a musela se tak pokládat klasická dřevěná palubovka. Každá jsme tak dostaly rukavice, kleště, vrtačky a šroubováky, trenéři s asistenty a dalšími pomocníky tam navozili palety s palubovkou a my to s holkama nasazovaly a utahovaly. Komu se taková zkušenost poštěstí? (směje se)
 


Nebyly obavy o vaše zranění před zápasy?
Já si třeba skřípla prsty hned několikrát, ale naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. Ochránily nás naše řemeslnické zkušenosti a rukavice. (směje se)

Cestování z Dietlingenu na zápasy venku bylo složité?
My jsme byly na jihozápadě u Stuttgartu a na zápasy jsme jezdily maximálně šest hodin. Autobusem jsme jely i 900 kilometrů na Eurocup do Montpellieru. V lize jsme běžně cestovaly až v den zápasu, ale před opravdu důležitými utkáními jsme vyrážely den předem, zvlášť do vzdálenějších míst. To jsme občas využívaly i vlaky. Já s delším cestováním problém neměla, vždy jsme se nějak zabavily nebo spaly a cesta rychle utekla.

1710MTY.jpg

Ve Francii se prý hodně sází na teambuildingové stmelovací akce, jak je to v Německu?
Tohle bylo trochu složitější, protože nebylo moc času. Jako tým jsme ale měly zorganizovaných pár akcí, třeba únikovou hru, kurz vaření nebo jsme šly společně do kina. To bylo fajn. Když jsme se jednou vracely ze zápasu ve Wasserburgu, v Mnichově zrovna začínal Oktoberfest, který jsme také navštívily. Jinak si člověk mohl udělat teambuilding i doma, jelikož jsme bydlely kousek od sebe, takže to jsme často s několika spoluhráčkami podnikaly. Pustily jsme si film, nebo jsme si jen povídaly a hrály hry. Celý tým holek jsme ale spolu vyloženě „vyrazily do víru velkoměsta“ asi jen dvakrát.

Jak jste na německé vsi nahlédla místní zvyky a kulturu?
Mně se na Němcích líbí, že jsou pracovití, všude chodí včas a jsou ve všem dost precizní. A třeba na té vesnici bylo znát, jak se majitelé těch domečků starají o své zahrádky, všude bylo čisto a o nedopalek nebo odpadky byste na ulici nezavadili. A tak to vypadalo i v řadě měst, kam jsme se dostaly.

Jak populární ženský basketbal v Německu momentálně je?
Přesně to neodhadnu, ale asi to bude podobné jako u nás. V Německu jednoduše vládne fotbal a to je dost znát. A pokud jde o srovnání s mužskou bundesligou, to je nesrovnatelné. I na druhou soutěž mužů jsme se dívaly v televizi, haly jsou tam plné. Já si možná kromě finále nepamatuju, že by ženská bundesliga byla v televizi. Přenosy tak fungují jen na internetu jako u nás.



Foto: ČBF/Václav Mudra a Rutronik Stars Keltern