Už 20 let pomáháte neplodným párům mít vlastní děti. Co se za tu dobu změnilo?

Všechno. V každé části léčby. Ekonomické i společenské podmínky. Pacienti, kteří výrazně zestárli. Pracujeme s jinými preparáty, stimulujeme s jinými stimulačními protokoly, je méně komplikací, protože máme více zkušeností. Transferujeme daleko méně embryí než dříve.

Z toho, co říkáte, však mám pocit, že současné podmínky musí být pro vás coby lékaře horší. Vaše pacientky jsou starší, transferujete méně embryí, odebíráte méně vajíček. A případy neplodnosti přibývají…

To je pravda. Ale přesto jsou výsledky stejné, ne-li lepší než dříve.

To jediné, co zůstává stále nezměněné, je tedy jen spermie, vajíčko a otázka, jestli se to podaří, nebo ne?

Samozřejmě, princip zůstává. Ale pacientky za těch 20 let zestárly v průměru asi o pět let. Dříve znělo odborné doporučení snažit se v tomto ohledu pomoci ženám do 48 let. Dnes maximální věk pacientek stoupl na 50. Už ale nejde o doporučení, ale zákonnou normu.

Vývoj asistované reprodukce má však i další fenomény. Co takový institut náhradních matek, o němž se u nás nikdy takřka nemluvilo?

Ty u nás opravdu dlouho existovaly v jakémsi vakuu. A v podstatě dodnes není institut náhradní matky dostatečně legislativně ošetřený. Alespoň se však už o něm zákoník zmiňuje a nějakým způsobem ho akceptuje. Vzhledem k tomu, že tu máme ročně až stovky náhradních mateřství, je dobře, že jim zákonodárství začíná konečně vycházet vstříc.

Jaká jsou obvyklá pravidla náhradního mateřství? Musí si zájemkyně sehnat náhradní matku sama?

Ano. My do toho vůbec nezasahujeme.

Jde většinou o příbuznou? Matku? Sestru?

Ne. Spíš o pro ně úplně cizího člověka. Najdou ho vesměs prostřednictvím inzerce. Samozřejmě jde o službu poskytovanou za určitý finanční obnos.

Když jde o cizího člověka, kde je jistota, že si miminko nakonec nenechá?

Jistota není. Z tohoto hlediska to je velké riziko. Ale já osobně jsem zatím nezažil, že by náhradní matka dítě nechtěla dát.

Jak probíhají pravidelné kontroly v těhotenství? Přicházejí obě maminky?

Vždycky. Chodí spolu. Sledují ultrazvuk. Vzniká mezi nimi přátelství. Teď mám klientku, která má dítě od náhradní matky, a přivedla si ji znovu. Bude nosit i její druhé miminko. Jsou to neuvěřitelné příběhy. Ze žen se občas stanou letité kamarádky, náhradní matka má možnost dítě, které odnosila, vídat…

Bývají biologičtí rodiče u porodu?

Většinou ano. Já vím, tento způsob reprodukce má své možné komplikace. Ale zase si vezměte, že některé ženy přišly o dělohu nebo ji mají nefunkční, poškozenou. Tohle je jediný způsob, jak mít vlastní děcko. Je pochopitelně vždycky nutné dobře zvážit indikaci náhradního mateřství, posoudit, zda je etická či nikoli. Měl jsem pacientku s těžkou srdeční vadou, výhledovou kandidátku na transplantaci. Prognóza jí samotné není špatná, medicína jí může zaručit kvalitní život. Ale jednoznačně jí bylo například zakázáno otěhotnět. Má krásnou holčičku…

Jak je možné, že některé tyto matky i kojí, když u nich neproběhlo těhotenství?

Stává se to. Máme léky, které jsou sice primárně určené k jiným účelům, potlačují například zvracení, ale víme, že zároveň zvyšují hladinu prolaktinu, kojicího hormonu. Jenže jedna věc je hormon, a druhá to samotné mechanické dráždění a motivace. Pokud matka opravdu chce, nakonec se rozkojí…

Jak je na tom v současné době program dárcovství vajíček? Máme dost ochotných dárkyň?

S ochotou problém není. Dárkyní je dost, dokonce si můžeme vybírat. Dárkyně musí podstoupit vyšetření genetické i gynekologické, splňovat spoustu kritérií jak věkových, tak zdravotních…

Takže darované vajíčko je mnohem prolustrovanější než vajíčko běžné…

To určitě. Ke každému vajíčku je vše dohledatelné. Mohlo by se totiž stát, že i z darovaného vajíčka se narodí poškozené miminko. Potom musíme zjistit důvody a zabránit použití dalších vajíček ze stejného zdroje.

Dohledáte třeba i to, jak dárkyně vypadala?

No, jistě. Snažíme se vybírat vajíčka tak, aby tmavovlasí nedostali vajíčka od blonďaté modrooké dárkyně. Je to ale ošidné. Stalo se mi, že přišla dárkyně – krásná tmavovlasá, tmavooká žena. Měla s sebou holčičku bleďounkou, blonďatou, modrookou… Ptám se jí: To manžel je blonďák? A ona, že ne, manžel je prý stejně tmavý jako ona. Takhle světlounké jsou její sestry a maminka. A já si v duchu říkal: No, to je pěkné. My teď budeme vajíčko darovat na základě fenotypu té ženy. Ale co když bude miminko po babičce?

Co s tím?

Nic. My se nějakým způsobem snažíme přizpůsobit, to je jedna věc, ale druhá věc je příroda.

Nebyly nikdy žádné „reklamace“?

Ne. Protože vstupuje-li už žena do dárcovského programu, musí o tom být stoprocentně přesvědčená. Jakmile jen trochu pochybuje, je zle. Můžete si stokrát myslet, že žena už je na darované vejce zralá, ale pokud to nevzejde od ní nebo pokud má sebemenší pochybnosti, nejdu do toho. Proto zatím nebyla nikdy žádná „reklamace“. Vidíte tady nad mým stolem to množství fotek miminek? Mnohá z nich jsou z darovaného vajíčka. Všechny matky vědí, že jsou to jejich děti, které mají od prvních buněk, které nosily pod srdíčkem, které si porodily, ke kterým vstávají, když jsou nemocné. Nikdy to nikdo neřešil…

Dilemat v oblasti umělého oplodnění je však hodně. Jste věřící?

Nejsem praktikující věřící. Ale rozhodně nejsem ani ateista.

Tak to jste měl určitě snahu pochopit lidi toužící po miminku, ale zároveň pochybující, zda jde o věc v souladu s Bohem a přírodou…

Mám hezký příběh. Ale začnu od konce. Přednášel jsem v Mladé Boleslavi a přišla za mnou lékařka, gynekoložka, která mi řekla: „Chtěla jsem vám jen poděkovat za ten pár, který jsem k vám odesílala. Mají 12letou holčičku. Vzpomínáte? Byli silně věřící. Báli se. Vy jste je tenkrát podpořil, aby do toho IVF šli…“ Ano. Vzpomněl jsem si. I na to, jaké měli tenkrát dilema. Dlouho se snažili o dítě, a nepřicházelo. Pak tedy, po našich dlouhých společných rozmluvách, podstoupili umělé oplodnění. Podařilo se. Ale i poté se snažili o dítě dál. Říkali si, že pokud jim bude „shůry dáno“, třeba ještě jedno dítě mít budou. Ale ono jim už shůry dáno nebylo. Kdyby tenkrát na to IVF nešli, neměli by ani tuhle krásnou zdravou dívku, která je, stejně jako oni, hluboce věřící… To je přece nádherné. Na tom není nic, z čeho by měl mít kdokoli výčitky. Můj argument na tyto pochybnosti je následující: My přírodě něco nabízíme, na zlatém podnosu, ale neznásilňujeme ji. Příroda se nedá znásilnit. Dokážeme vložit spermii do vajíčka, ale jestli dojde k dělení, jestli vznikne život, to neovlivníme. Díky Bohu.

V umělé reprodukci je však dilemat více. Co s přebytečnými embryi, která se netransferují? Darovat někomu jinému?

Darovat se nedají, když nejde primárně o embrya dárcovská. Mohou se poskytnout k vědeckým účelům. Nechat rozmrazit… To je etický problém. Podobně sporný je i trend dnešních mladých žen nechat si v mládí zmrazit vajíčka, protože odsouvají mateřství na co nejpozdější dobu.

Jenom vajíčka? Není lepší nechat si zamrazit celé embryo?

Můžete si uschovat embryo, ale tím jste vázaná na partnera. Pokud se rozejdete, budete mít jeho dítě. Už do toho embrya nesáhnete. A navíc ženy věnující se kariéře mají dnes mnohdy 35 let, ale žádného partnera. Nechají si proto zmrazit vajíčka. Osvobozují se od tlaku nutně si najít v nejbližších letech otce svých dětí. Ale jde o alibismus, protože nikde není psáno, že z těch zamrazených vajíček musí dojít k otěhotnění.

Na druhé straně nám však tahle možnost výrazně pomáhá u mladých pacientek podstupujících onkologickou léčbu. Dříve spousta onkologických pacientů neměla šanci na přežití. Dnes má. A jediným stínem bývá mnohdy skutečnost, že nemohou otěhotnět.

Změnil se přístup veřejnosti k umělému oplodnění? Stále se pánové stydí vstoupit se ženami do gynekologické ambulance nebo navštívit „odběrovou“ komůrku pro získání spermií?

Tak, jak se emancipují ženy, emancipují se i muži. Jdou klidně na mateřskou, starají se o děti, a i v této oblasti jsou daleko vstřícnější. Pohled, že jde o záležitost výsostně ženskou, se změnil. Jenže stále jsou muž a žena dva zcela odlišné světy. Muž není k rodičovství tolik fixován. Žena má věkovou limitaci, což si, ať už vědomě či podvědomě, uvědomuje. V určité fázi zkrátka po mateřství touží a chce ho. Muž rodičovství chtít může také, ale pokud to nejde teď, tak to půjde později, nikam nepospíchá. Ženská pospíchá…

Musíte to někdy korigovat? Když žena pospíchá a chlap chce čekat?

Tam se to kolikrát hodně vyhrotí. Ženě dojde trpělivost a zavelí: „Karle, jdeme! Teď mám plodné dny.“ Ona ho tím nátlakem doslova vykastruje. Začne z toho už selhávat. Proto často ženám říkám, že nesmějí tolik tlačit na pilu. Že musejí být trochu rafinované. A nejlepší je, když partnera přivedou, a já si s ním promluvím. Uslyší to od chlapa: Podívejte se, vaše žena má tak, dva roky na otěhotnění. Potom už to asi nepůjde. – Pokud ji má rád, srovná si to. Ale spousta sporů vzniká z té rozdílnosti – muž může mít těhotenství kdykoli. A z naléhání ženy a náhle vzniklé situace může být tak vystresovaný, že v den odběru vajíček není schopen spermie vůbec dát…

Chudák. V tomhle to má žena jednodušší…

No, ona si zase celou dobu musí píchat injekce, podstupovat operační zákrok. Ten „chudák“ nic nedělá, jen musí přijít do komůrky a pustit si tam film. Ale legrace to určitě není.

Umělé oplodnění je prý úžasný byznys. Má i svá úskalí?

Je to určitě ohromný byznys. Točí se kolem spousta peněz a obrovská konkurence, což znamená i vývoj kupředu. Úskalí může spočívat třeba v přehnaném nabízení věcí, které jsou spíš slepou uličkou. Objevují se různé vitaminy pro pacientky, které nejsou nezbytné, přípravky nabalující se na léčbu. Občas z toho cítím faleš. Jasně, asi to neuškodí… Zavádějící jsou různé nepravdy firem, které prezentují své přípravky. Pro pacienty je asi úplně nejtěžší vybrat dobré léčebné centrum. Naštěstí jsou lidi většinou chytří. Když jsme si jednou v ISCARE dělali průzkum, většina pacientek odpověděla, že přišla na doporučení kamarádky. To je přesně ono. Kamarádka, která tu otěhotněla, měla dobré zkušenosti, to je nejvíc. Osobní zkušenost žádná televize ani noviny nenahradí.

Jak vidíte budoucnost IVF? Budeme se uměle oplodňovat stále častěji?

Myslím, že ne. IVF kdysi vzniklo jako léčba neplodnosti. Dnes velmi rozšířilo spektrum působení. Jistě, pořád je tím hlavním cílem léčba neplodnosti. Ale v rámci IVF se v současné době léčí například i páry mající v rodině závažné genetické vady. My tím, že odebereme buňky z embryí, poznáme, která embrya vadu nesou, a která ne. Tito lidé by neměli problém s reprodukcí, ale s tím, že by rodili postižené děti. Nebo by je potráceli. My rizika eliminujeme. To je další úžasná indikace IVF. Jiná převratná věc je zmíněné zamrazování vajíček onkologických pacientek. Budoucnost má určitě i léčba kmenovými buňkami, byť eticky velmi problematická. Nemyslím si, že se jednou budeme rozmnožovat pouze tímto způsobem. Ale budoucnost IVF určitě má.

Budeme vždy limitovaní přírodou?

To doufám. Je samozřejmě dobré jít dál. Ale také mít hranice, přes které nepřejdeme.

Dojímá vás ještě dnes, když rodíte „vaše“ dítě? Tedy miminko, k němuž jste rodičům pomohl?

No, jéje! To je dojemný vždycky.

Málokdo je tak pracovně vytížený jako vy. Máte vůbec čas vyjet na dovolenou?

Cestování je můj největší koníček. S nejstarším synem jsme byli na kolech v Tibetu. Vyjeli jsme až do výšky 5 200 metrů. Objevovali jsme Kostariku, Salvador. Máme za sebou i Aljašku na kolech.

Máte nějaký zážitek z cestování emočně srovnatelný s narozením miminka, jemuž jste pomohl k životu?

Jeden ano. Byli jsme v Kostarice, v národním parku Tortuguera. Pozorovali jsme želvy, které sem každý večer, když nastal klid, přicházely a kladly vejce. Tma, ticho, najednou z moře vyleze ohromná želva… Museli jsme být úplně potichu, protože kdyby zneklidněla, vrátila by se zpět do vody a vejce by nenakladla. Želvy vždy vyhrabaly díru, nakladly vejce, pak je všechna pečlivě zahrabaly a vrátily se do moře. Pořád jsme chtěli vidět nějaké vylíhlé mládě. Odrazovali nás, že není správné období, navíc že to je vzácné, vystihnout ten okamžik. Ale představte si, že najednou se, z ničeho nic, začaly z jedné snůšky líhnout… Takovéhle malinké mršky… A tahle malinkatá želvička, tenhle drobeček, se okamžitě a nekompromisně vydává k moři. Ze všech sil utíká k vodě. A tam nedočkavě čeká na tu svoji vlnu, která ji spláchne. Žádná z nich netuší, co ji v tom velkém oceánu čeká. My ale dobře věděli, že přežije pouhé jediné procento z nich. To bylo tak strašně emotivní…

O umělém oplodnění:

„My přírodě něco nabízíme, na zlatém podnosu, ale neznásilňujeme ji. Příroda se nedá znásilnit.“

TAK ŠEL ČAS

1965 Narodil se 28. září.

1990 Promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy.

1993 Složil 1. atestaci z gynekologie a porodnictví.

1998 Složil 2. atestaci z gynekologie a porodnictví.

2008 Atestace z reprodukční medicíny.

2011 Primář Centra asistované reprodukce ISCARE.

V galerii se můžete podívat na to, jak vidí svět malé miminko.