Sám doma, Superman, Harry Potter, Star Wars, E.T. – Mimozemšťan a Čelisti. To jsou jen některé z mnoha slavných filmů, ke kterým vytvořil ikonickou hudbu oscarový skladatel John Williams.
Skladby autora, jenž bývá považován za jednoho z nejúspěšnějších současných tvůrců, rozezněly v sobotu večer Dvořákovu síň pražského Rudolfina v podání mladého orchestru – Filmové filharmonie. „Jeho kolegové z řad předních filmových skladatelů o něm říkají, že je jakýmsi praotcem této disciplíny. Složil hudbu k více než stovce filmů a získal celou řadu ocenění. Vlastně je druhým nejčastěji nominovaným člověkem na planetě, tak to bude asi pravda,“ prohlásil po první zahrané skladbě moderátor večera herec a dabér Jan Maxián. To už však mělo publikum za sebou „kovbojskou předehru“ z westernu Johna Waynea Malí kovbojové. Pak následovala ukázka z Blízkých setkání třetího druhu.
Osobně jsem se nejvíce těšil na legendární hudbu z filmu Superman z roku 1978, která následovala hned poté. V podání Filmové filharmonie působila velmi svěže, už také proto, že se nepustili jen do klasické části „Superman March“, ale zahráli také „Love Theme“, kterou jsem doposud naživo nikdy neslyšel. Následující skladby z filmů Schindlerův seznam, E. T. – Mimozemšťan, Jurský park i Harry Potter pak zněly pod vedením dirigenta Marka Šedivého jako profesionálně hudebně uchopené kousky. Kreativitu pak muzikanti předvedli v případě „ďábelského tance“ z Čarodějek z Eastwicku, kde jeden z muzikantů v zadní řadě využíval k dosažení specifického hromového zvuku rozeznívání dlouhých plechových plátů, kterými pravidelně třepotal ve vzduchu.
Filmové filharmonii musím také přiznat velmi dobré pojetí hudby z Hvězdných válek. Tam, kde některé orchestry mnohdy sázejí na ty nejosvědčenější melodie z těchto dobrodružných filmů, tam se mladý orchestr pustil do o něco méně známých „Flag Parade“ a „Across the Stars“. Klasické Throne Room & Finale a především Imperium March, které přinesl spolu s hudbou z Indiana Jonese a Čelistí až přídavek, pak následovalo také. Málokterý návštěvník Rudolfina si tak cestou domů nejspíše stýskal nad tím, že na koncertě nezazněla Wiliamsova hudba například ze Sám doma, Chyť mě, když to dokážeš či Zachraňte vojína Ryana. Vše se zkrátka za jeden večer stihnout nedá.
Osobně jsem velkým fanouškem Pražského filmového orchestru, se kterým se Filmová filharmonie ve výběru repertoáru leckdy protíná. Při poslechu i samotném posouzení celkového dojmu z návštěvy Rudolfina, kde jsem byl na koncertě již několikrát, jsem tak měl příjemnou možnost porovnání. Ačkoliv jsem si výběr Williamsových děl v podání Filmové filharmonie velice užil, raději dám v budoucnu opět přednost PFO. Při odchodu ze sobotního koncertu jsem měl totiž pocit, že jsem se bavil jako dospělák. Na koncertech PFO se však bavím jako malé dítě.
