Milada Řeháková prožívá svůj sen a díky svému výzkumu výrazně napomáhá zachování vzácných druhů zvířat. V rozhovoru promluvila o svých úspěších i lásce k terénnímu výzkumu.
Čemu se v současnosti věnujete a co je vlastně obsahem práce vědecké pracovnice, jakou jste vy?
Já se jakožto vědecký a ochranářský pracovník věnuji všem aspektům ochranářského projektu ať už je to výzkum v přírodě nebo práce s místní komunitou, úředníky a zákonodárci, vzdělávací programy, nebo práce z domova s daty nasbíranými v terénu. Momentálně se zabývám hlavně ochranou přírody na Filipínách, protože to je pro biology a zoology velmi zajímavá oblast. Je zde totiž jedno z nejrozmanitějších přírodních bohatství světa, kdy každý z ostrovů oplývá značně různorodou faunou a flórou. Jezdím sem od roku 2007 a věnuji se terénnímu výzkumu nártouna filipínského, podle něhož je nazván i náš projekt Tarsius.
Jakým způsobem takový výzkum probíhá?
Samotný terénní výzkum je pro mě ta nejzajímavější část projektu. Před několika lety jsme například za pomoci radiotelemetrických vysílaček sledovali, jak velká území tato zvířata potřebují, jak se chovají v noci, jak spolu komunikují nebo jak probíhá výchova mláděte. Zaměřili jsme se i na ochranu nártounů v rámci ostrova Bohol, kde panuje velké nebezpečí odchytu a následného prodeje nártounů jakožto domácích mazlíčků či turistických atrakcí. Náš největší úspěch v rámci ochrany spočívá v tom, že místní turistické stanice odchytávající nártouny byly v roce 2011 zavřeny a zvířata byla vypuštěna do lepšího prostředí. Kromě toho se náš projekt podílel na výstavbě chovné stanice pro nártouny na ostrově Bohol.
Nártoun filipínský…Kdo se vůbec pod tím názvem skrývá?
Nártoun je taková malá poloopička, patří mezi primáty. Mezi primáty se řadí poloopice, opice, ale také lidé, takže je to takový náš poměrně blízký příbuzný. Je to noční tvor, opravdu malinkatý, vejde se do dlaně. Jeho tělíčko váží kolem 100 až 150 gramů. Je nesmírně atraktivní, jenže právě ta atraktivita mu škodí, protože se často stává obětí černého trhu se zvířaty nebo bývá loven i místními jen tak pro zábavu. Bohužel, v zajetí umírají nártouni velmi záhy. Pokud se dostanou do rukou lidí, kteří nemají potřebné znalosti, jak o zvíře pečovat, pak je otázka třeba jen několika dnů, než nártoun v zajetí zemře.
Na Filipínách jste vytvořili stanici, v níž se snažíte kopírovat přirozené prostředí nártouna. Jak se tomuto odchovu daří?
Spoluzaložili jsme chovnou stanici s cílem naučit se, jak nártouny chovat, protože nejsou úspěšně chováni nikde jinde na světě. Postavili jsme poměrně velkou voliéru, která kopíruje jejich běžné prostředí a je zároveň i v místě přirozeného výskytu. Stejně tak se nártounům snažíme předkládat potravu, kterou běžně loví. Do vystavěné voliéry jsme umístili jeden pár samečka a samičku a před dvěma lety se nám podařilo odchovat mládě.
Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Děčínsko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde mimořádně v úterý.
Autor: Eliška Střelková