A postel se pode mnou rozhoupala… aneb Osm stupňů Richterovy škály na vlastní kůži
Jihoamerický deník Tomáše Nídra: Je noc ze soboty na neděli. Postel se pode mnou rozhoupe. Na hodinkách mám 2.41, ale rozespalému mozku to překvapivě rychle dojde. Zemětřesení! A pořádné. Skočím k postýlce. „Sofi, pojď sem,“ vytáhnu čtyřletou dcerku přes ohrádku. Malou to ani neprobudí. Tisknu ji k sobě a vmáčknu se co nejvíce do rohu k nosné stěně domu, kde by mělo být nejbezpečnější místo. I proto, že je daleko od okna, jehož střepy se při otřesech mohou proměnit v šrapnely.
Krčím se v ložnici uprostřed peruánské Limy. Slyším, že někteří sousedé utíkají po schodech ven. Ne, já nejdu. Při zemětřesení je nejrizikovějším místem právě schodiště. Přečkáme to tady. Až to nejhorší přejde, vyrazíme.
Je to ten moment, kdy se lidé začínají modlit. Ale absolutní neznaboh se ve mně projeví i teď. „Kurva, kurva, kurva,“ dokola se mi honí – dobrému vychování navzdory – vystrašenou hlavou.
Byť stojím pevně zapřen, cítím se,
