Neexistují jen ničivé síly. Zápas o budoucnost planety není rozhodnutý, věří archeolog Václav Matoušek

K myšlení o české krajině se často vážou jisté stereotypy, například že v baroku byla vytvořena ideální podoba krajiny, z které bychom si měli brát příklad. Vy tuto často opakovanou tezi trochu zpochybňujete.

Ano, a z více důvodů. Člověk i svět kolem něj se neustále vyvíjí, říci proto, že nějaký stav je ideální a budeme ho držet napořád, není možné. Za druhé je na místě používat pojem takzvané baroko, protože epocha, o níž někteří esejisté často hovoří, zahrnuje podstatně delší dobu než období baroka. Tato epocha je v esejistických dílech značně idealizovaná, vybírají se z ní hezké věci – komponovaná krajina, barokní kostelíčky a tak dále. Ale když už jsme u těch kostelů, podívejme se na to třeba očima evangelíků. Ti by určitě neměli radost, a také ani tehdy nejásali, že krajina se stává výrazně katolickou.

Baroko je také doba, kdy lidé začínají pociťovat naprosto fatální nedostatek dřeva, respektive lesa. V bezprostřední blízkosti sídel byly v podstatě všechny lesy vykáceny, zůstaly už jen v pohraničních horách a nastal velký problém co s tím. Ten aspoň částečně vyřešily až plavební kanály, jako třeba Schwarzenberský kanál, na přelomu 18. a 19. století. Předtím se lidé maximálně tak snažili zabránit, aby se dřevem plýtvalo. Nikoli náhodou se počínaje druhou polovinou 18. století stává z lesnictví věda, vzniká nový obor.

S tím souvisí další idealizovaná představa, že dříve lidé žili v souladu s přírodou a měnit se to začalo až v moderní době. Bylo tomu tak?

Jako kterýkoli jiný tvor potřebuje člověk čerpat z životního prostředí vše, co potřebuje. Že se nám dnes něco jeví jako šetrný způsob života, to je něco jiného. Lidé znali své limity a věděli, co si můžou dovolit, aby nezpůsobili nějakou katastrofu. Problém 19. století, respektive industrializace, nespočívá v tom, že by se lidé najednou stali zlými a nešetrnými k přírodě, ale v tom téměř skokovém kvantitativním i kvalitativním nárůstu technologií. Ten umožnil člověku velice výrazně posunout hranice toho, co si může dovolit. Nechtěl bych ale podporovat představu, že na industrializaci je všechno špatně. Hned v jejích počátcích se objevuje i něco, co bychom mohli označit za pre-ekologické hnutí, kdy se poprvé začínají ozývat hlasy: pozor, máme teď takové možnosti, že to také může vyústit v nějaký velký problém. A od té doby tyto hlasy sílí a sílí, takže já bych to zas až tak strašně neviděl.

Protesty za klima k ničemu nevedou, řešením je rozbít civilizaci, tvrdí ekofilozof Derrick Jensen

• Upravit
• Smazat

Americký spisovatel a ekofilozof Derrick Jensen je jednou z černých ovcí environmentálního hnutí. Jeho názory na společnost jsou radikální a netají se odporem k lidské civilizaci jako takové. Východisko z krize nevidí v technologiích, ale spíše v ústupu k udržitelnějším formám kultury. Hovořili jsme s ním o smysluplnosti dobývání vesmíru nebo o tom, proč bychom se měli začít na svět dívat očima jiných živočišných a rostlinných druhů.  

Řekl jste, že lidstvo dokázalo dříve fungovat tak, aby nezpůsobilo nějakou velkou katastrofu, dnes ale na prahu možné globální katastrofy stojíme…

Já bych asi hned nehovořil vyloženě o katastrofách. V současných debatách někdy zaznívá, že pokud se něco nestane do pěti nebo patnácti let, tak nám hrozí katastrofa. Já bych byl radši umírněnější. Na druhou stranu je fakt, že právě od počátků industrializace člověk nabírá stále se zrychlujícím se tempem ohromné technologické možnosti, jak zasahovat do přírody. Čili to nebezpečí, že udělá něco, ať už to bude jedna jediná věc, nebo souhra mnoha okolností, co může zcela fatálně změnit náš svět, tu samozřejmě je. Zase bych to ale neviděl černobíle, neexistují jenom ničivé síly. Věda dnes disponuje možnostmi poznat, co se v přírodě děje, co se děje s námi a také co bychom s tím mohli dělat. Já bych to tedy zatím neviděl jako jednoznačně rozhodnutý zápas.

Potýkali jsme se už v minulosti na našem území nebo v Evropě s nějakými velkými ekologickými katastrofami nebo problémy?

Často se v paleoekologické literatuře uvádí příklad zhruba z doby 1000 př. n. l., tedy z přelomu doby bronzové a železné, kdy s vysokou pravděpodobností došlo k nepříznivé souhře vývoje relativně teplého a suchého klimatu s populační explozí. Krajina se stávala na tehdejší možnosti přeplněnou, stejně jako dnes výrazně odlesněnou. To znamená, že se vysoušela, nastával problém, jak se v ní vůbec uživit. Jak v krajině, přesně tak jako dnes, udržet vodu, protože se střídala období dlouhého sucha a přívalových dešťů a ničivých povodní. Pokud víme, tak nastávaly jevy, které lze určitým způsobem srovnávat se současností. Vzrůstalo společenské napětí, které se mimo jiné řešilo i velkými přesuny obyvatel, čili migrací. Podle dnešních poznatků se situace ustálila zhruba za nějakých 400 let.