PhilHarmonia Octet na Pražském jaru: Mistrovství bez nadsázky

Na Pražském jaru v sobotu zahrál ansámbl PhilHarmonia Octet. Sdružuje přední české hráče na dechové nástroje a pro svůj pražskojarní koncert zvolil pozoruhodný repertoár od klasicismu až po hudební současnost.
PhilHarmonia Octet – Pražské jaro 2019 (foto Ivan Malý)

Některé soubory a ansámbly sleduji kontinuálně, neboť mne oslovuje a zajímá jejich progresivní vnímání a pojetí hudby. Povětšinou tito hudebníci reflektují skrze své instrumentální kompetence také i zajímavé skladatele, případně mají potenciál rozeznít standardní kusy klasického repertoáru nevšedním způsobem a vdechnout jim nečekaný rozměr. To je i případ souboru Philharmonia Octet, který na Pražském jaru zahrál ve složení Vilém Veverka, Monika Fürbach Boušková (hoboje), Irvin Venyš, Karel Dohnal (klarinety), Václav Vonášek, Martin Petrák (fagoty), Přemysl Vojta a Ondřej Vrabec (lesní rohy). V některých skladbách se k souboru připojili Hana Šuková (lesní roh), Petr Ries (kontrabas) a Jiří Bárta (violoncello).

Nejprve Wolfgang Amadeus Mozart, to nehasnoucí slunce, věčná inspirace a exploze neopakovatelného talentu. Z jeho díla zazněla Serenáda Es dur, KV 375. Kolik důmyslu a invence je obsaženo v tomto ani ne půlhodinovém díle, když jej rozezní hráči jako PhilHarmonia Octet. Nádherná barevnost Allegra maestosa se nesla v melodicky zurčivých peřejích klarinetů a hobojů s hedvábným a měkkým zvukem i ve vysokých polohách. Interpretaci provázela i v dalších větách skvělá souhra a zřetelnost, s níž motiv exponovaný v jednom dechovém nástroji nebyl ostatními pohlcen. Ošetřena byla i větší zvučnost lesních rohů, jak situovaností na pódiu, tak dynamikou a specifickými interpretačními prostředky.

Nádherná byla zvuková barevnost souboru a schopnost hráčů její průběžné a tvárné modulace. Obě Menuetta se nesla v ladném tempu a souvztažné dynamice. Melodická linie hoboje zde evokovala romantickou perokresbu, zatímco žesťové souzvuky v hornách nastiňovaly spíše loveckou symboliku. Unisonování, oktávování a časté paralelní postupy v různých nástrojích vyzněly srozumitelně s nádherným odstíněním. Vrcholem bylo Adagio, přinášející pomalý lyrický zpěv v hobojích, s nádherným výrazem a měkkými přechody jednotlivých frází a myšlenek. PhilHarmonia Octet zahrál Mozarta s úžasnou vyrovnaností i v choulostivých dynamických partiích. Zvuková vyrovnanost spodního, středního i vrchního pásma byla jasně čitelná zejména v Adagiu, které tvoří pomyslné myšlenkové centrum, předává melodickou štafetu napříč nástrojovým spektrem a překračuje dobové konvence hlubokou filozofickou reflexí.

Jiří Bárta, PhilHarmonia Octet – Pražské jaro 2019 (foto Ivan Malý)

Hudba Gideona Kleina je mému srdci obzvlášť blízká. Nikdy nelze dostatečně oželet, jak obrovský talent česká hudba v tomto autorovi, který zahynul za nejasných okolností v koncentračním táboře Fürstengrube, ztratila. Jeho skladatelská tvorba byla větší měrou znovuobjevena až v roce 1990. Divertimento pro dechové okteto pochází z předterezínského období a odráží se v něm osobitost a transparentní vyrovnávání s vlivy předních skladatelských osobností (Janáček, Hába, Schönberg). Současně je důkazem, s ohledem na Kleinův věk, až neuvěřitelně konstruktivní schopnosti hledat a nacházet autentický a osobitý hudební projev. Kleinovo Divertimento je posluchačsky i interpretačně neobyčejně náročná hudba, jeho faktura je spíše atonální, kontrapunkticky zahuštěná a drásavě znepokojivá, kratičké lyrické prvky střídají expresivní partie a vertikálně stavěné disonantní souzvuky, které vyvolávají psychologicky nervní, místy až děsuplný výraz.

Zazněla hudba plná obav a znepokojení. Hudba, která místy sténá, kvílí a bije na poplach, ale nevzdává se naděje, jíž pro Kleina představuje podvědomá echolokace hudební kontinuity k tradici, ať už rytmickou stylizací lidových prvků, či jinými způsoby. V interpretačně mimořádně obtížné skladbě si sáhli interpreti na pomyslné dno mnohokrát, ale pokaždé se z něj dokázali s plnými silami odrazit a vyplout na povrch v pochopené hudební tektonice a zvrásněné, přiléhavé dynamice a minuciózní souhře.

PhilHarmonia Octet – Pražské jaro 2019 (foto Ivan Malý)

U avantgardních rezonancí zůstalo i po přestávce. Oktet korejského skladatele Isanga Yuna přičleňuje k osmičlennému dechovému souboru kontrabas, na který hrál s velkým výrazovým pochopením a rytmickým citem Petr Ries. Dílo v Německu usadivšího se Yuna je druhou jeho skladbou podobného obsazení, starší Oktet ze sedmdesátých let však k sobě poutal čtyři smyčce a čtyři dechy. Jednovětá, téměř dvacetiminutová kompozice byla velice zajímavá a provázela ji pouze jediná porodní bolest: přílišná délka.

Zajímavé názvuky korejské hudby (včetně čtvrttónových glissand a etnických melodických postupů), byly střídány místy schematicky znějícími pasážemi experimentálního ražení, které poněkud postrádaly korelaci se svým okolím. Náročná kinetika přiměla hráče pomáhat si dirigováním, ve kterém se štafetovým způsobem střídali Vilém Veverka, Karel Dohnal, Ondřej Vrabec a Martin Petrák. Obdivuji rytmické cítění všech hráčů PhilHarmonia Octetu, kteří se ve volně plynoucím metru dobře orientovali a četné virtuózní běhy vysázeli s jistotou, přehledností i stylovou přesvědčivostí.

Vrchol nepřipravil nikdo jiný než Antonín Dvořák. Jeho Serenáda pro dechové nástroje d moll, op. 44 vznikla během 14 dnů, a když viděl tuto partituru Johannes Brahms, řekl, že to je Dvořákova dosud nejsilnější skladba. V Serenádě můžeme slyšet podvědomě známou a přesto netuctovou melodiku, dravou a vynalézavou rytmiku, úctu k tradici a úchvatnou zvukovou představivost. Nezbavíme se pocitu, že mistrovská instrumentace, tryskající muzikálnost a tanečnost, vyrůstá z přirozenosti, že je pro Dvořáka něčím jako výdech a nádech. Taková lehkost a spontaneita z Dvořákova díla v podání PhilHarmonia Octetu, energického violoncellisty Jiřího Bárty a kontrabasisty Petra Riese skutečně čišela.

První věta Moderato quasi marcia měla v plénu souboru dostatečně průrazný vrchní hlas v obou hobojích. Překrásně a plně vyzněla také akordická výplň v lesních rozích, kterou zde Dvořák pokaždé instrumentoval trochu jinak. Půvabné byly šestnáctinové běhy klarinetů, přesné synkopy i pružné změny ve frázování basových šestnáctin, které okrašlují pochodový ráz věty. Krásně se vyjímaly i staccatové basy fagotů, pizzicato violoncella a nádherně komunikativní dialog hobojů s klarinety.

PhilHarmonia Octet – Pražské jaro 2019 (foto Ivan Malý)

Jadrné Menuetto. Tempo di minuetto – Trio. Presto má rovněž šťavnatou rytmiku, jíž nechyběla preciznost a živelný tah. Perfektní gradace ve střední části vyzněla svěže a s opojnou muzikalitou, kterou někteří členové souboru dost osobně a sympaticky prožívali. Třetí věta Andante con moto mne nejvíce upoutala hedvábně sametovou hrou hobojů, jejichž zvuk zde v hlubších polohách zurčel s nádhernou barvitostí. Svrchovaný rytmický nadhled hráči podrželi ve staccatovaných šestnáctinách, příjemně splývavé byly lesní rohy s cellem a kontrabasem a hezky vyznělo i choulostivé unisono fagotu s violoncellem.

Závěrečná věta Finale. Allegro molto bylo skutečným vrcholem, hudební hostinou par excellence. Vyrovnané rejstříky obou hobojů, akordické figurace klarinetu, oktávové kombinace hobojů s klarinety a další finesy včetně nesmírně nápaditého výrazového rejstříku, to vše bylo důkazem, že invence Dvořáka vycházela už při svém zrodu z povahy a specifik konkrétních nástrojů a jako taková dokáže při dobré interpretaci vyvolat obrovskou a nefalšovanou radost.

Ta se také skutečně dostavila, neboť publikum si vytleskalo ještě přídavek, který PhilHarmonia Octet zahrál s velkou chutí. Samozřejmě, že zazněl opět Dvořák, tentokrát už jen opakování finále s návratem hlavní myšlenky první věty. PhilHarmonia Octet staví svůj interpretační projev na následujících základových kamenech: skvělá souhra, bravurní intonace, bezprecedentní technická úroveň, společný výraz, přiléhavá dynamika, plastická agogika a flexibilní tempové odstínění.

Málokterý koncert přinese posluchačům tak intenzivní hudební zážitek jako hra PhilHarmonia Octetu. Zkušenosti, hudební empatie, všestranný kulturní rozhled, interpretační entuziasmus a svrchovaná technika. To vše se v hutné konzistenci prolnulo s posluchači v dramaturgicky skvěle sestaveném a myšlenkově bohatém programu. Na tomto souboru obdivuji ještě jednu věc. Ačkoli jsou všichni hráči nesmírně vytížení jako sólisté, komorní i orchestrální hráči, dokážou si hudbu stále pořádně užít, gurmánsky ji vychutnávají a každý nový kontext, nečekané hudební gesto kolegy, nebo jinak zahraná nuance vyvolává potřebu interakce a spontánní hudební komunikace. V souboru Philharmonia Octet se sešly skutečné osobnosti a vzácně vyvážené obsazení. Každý člen je nejen vynikající interpret, ale i širokým kulturním podnětům otevřený člověk. Právě ze společné touhy a potřeby sdílených hodnot pramení jejich cenná, umělecky i myšlenkově jedinečná reflexe světa.

 

Hodnocení koncertu: 100%

 

PhilHarmonia Octet Prague
Pražské jaro, Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, 25. 5. 2019 od 20.00

Wolfgang Amadeus Mozart: Serenáda č. 11 Es dur KV 375
Gideon Klein: Divertimento
Isang Yun: Oktet
Antonín Dvořák: Serenáda pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas d moll op. 44

Vilém Veverka – hoboj
Monika Boušková – hoboj
Karel Dohnal – klarinet
Irvin Venyš – klarinet
Ondřej Vrabec – lesní roh
Přemysl Vojta – lesní roh
Hana Šuková – lesní roh
Václav Vonášek – fagot
Martin Petrák – fagot
Jiří Bárta – violoncello
Petr Ries – kontrabas

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat