Stejně jako řada dalších vojáků a vlastenců se nechtěl smířit s okupací Československa nacistickým Německem. Slavičínský rodák Jaroslav Šála se proto začátkem června 1939 rozloučil s rodinou se slovy, že mu kamarád v Olomouci sehnal práci.
Cestou na vlak se zastavil u strýce a tety, kteří mu po chvíli debaty naznačili, že tuší, kam se hodlá vydat. Synovec se usmál: „S Hitlerem to nebude dlouho trvat a v posteli všichni zemřít nemůžeme.“
S Hitlerem to nakonec „trvalo“ skoro šest let a Šála v posteli opravdu nezemřel. Smrt našel v chladný lednový den roku 1943 nad kanálem La Manche jako letec legendární 310. československé stíhací perutě RAF.
Sestřelil ho nepřátelský letoun a po návratu ostatních spitfirů na základnu v anglickém Exeteru bylo u Šálova jména, stejně jako u jména jeho kamaráda Miloslava Petra, napsáno zlověstné „missing, presumed killed“ (nezvěstný, pravděpodobně zabit).
„Aktéři souboje se snaží sestavit mozaiku posledních chvil obou letců. Nikdo však neviděl na nebi spásnou kopuli padáku, která by dávala jejich kamarádům naději. Všichni vědí, že lednové moře je nemilosrdné,“ uvádějí Václav Kolesa, Jitka Gébová a Ladislav Slámečka v knize Jaroslav Šála – Spolehlivý dělník nebe, která vyšla v roce 2004.
Ve Slavičíně si tento měsíc připomínají 105 let od Šálova narození. Místní knihovna až do konce května pořádá výstavu o jeho životě.
„Anglíci“ to berou sportovně, napsal o bombardování
Jaroslav Šála se narodil 10. května 1914. Jeho otec Antonín byl tesařským mistrem a syn po něm zdědil odvahu a neohroženost ve výškách. Právě Antonín Šála se proslavil v širokém okolí, když při velkolepé slavnosti 6. září 1925 připevnil na věž kostela ve Slavičíně opravený kříž.
V meziválečném Československu bylo letectví atraktivní a prudce se rozvíjející odvětví a snad každý kluk chtěl být pilotem. Jaroslav se ale vyučil zedníkem, pak nastoupil do stavební firmy a začal studovat stavební průmyslovku v Brně.
Jenže po prvním ročníku se přihlásil do Školy leteckého dorostu v Prostějově, kterou absolvoval v letech 1933–35. Stal se vojákem z povolání a nastoupil k leteckému pluku do Olomouce, kde zůstal až do roku 1939.
V červnu se pak vydal do Polska, odtud lodí do Francie a po její kapitulaci zamířil do Velké Británie, na niž už tvrdě doráželo nacistické luftwaffe.
„Všichni na druhé straně kanálu La Manche si dobře uvědomovali, že jejich další budoucnost záleží na tom, jestli se letcům RAF podaří uhájit vzdušný prostor nad britskými ostrovy,“ upozorňují autoři knihy.
Šála si hned všiml obrovského odhodlání Britů. „Velká puma spadla asi 100 metrů od nás na stanici Colindale. Já před 10 minutami jsem od tam odešel. Bylo asi 16 lidí mrtvých,“ napsal si do deníku.
„My ale chodíme přesto všechno tančit do Londýna, ať to tříská, jak chce. Anglíci to berou stále sportovně. Do Londýna spadlo již spousta bomb, ale na obyvatele to nečiní žádného dojmu demoralizujícího.“
Brzy navázal vztah s Kamilou Neumannovou, rodačkou z jižní Moravy, která v Anglii pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici. Působil u kurýrní letky, pomáhal s výcvikem leteckých radiotelegrafistů, ale to mu nestačilo. Pořád snil o tom, že se jednou stane stíhacím pilotem.
V létě 1941 se Šála dočkal a byl zařazen do 310. československé stíhací perutě RAF. V typicky britském nepříznivém počasí plném deště a prudkého větru chránil lodní konvoje, průzkumné letouny či bojové lodě u pobřeží okupované Francie, často také doprovázel bombardéry.
„Velmi dobrý velitel stíhacího roje, zkušený, klidný a rozvážný,“ stálo ve zdůvodnění jeho návrhu na vyznamenání.
U perutě nalétal 198 hodin a blížil se k dvoustovce, po níž měla následovat půlroční „nebojová činnost“. Plánoval, že během ní se ožení s Kamilou, která již byla těhotná. Jenže osud tomu chtěl jinak.
Svoji dceru nikdy nespatřil
Krátce po poledni 29. ledna 1943 odstartovala z Británie letecká formace, která doprovázela dvanáct bombardérů Boston. Za úkol měly zničit železniční viadukt u Morlaix v severozápadní Francii.
„Tento kout Francie byl prošpikován hlavněmi protiněmecké obrany nejrůznějších ráží. Navíc blízkost několika letišť luftwaffe jim zajišťovala i velmi pravděpodobný střet s obávanými letouny Focke-Wulf,“ stojí v publikaci.
A německé stíhačky se při návratu opravdu na obloze objevily. Šála otočil stroj a dal se s nimi do souboje. V něm však byl bohužel sestřelen. Stejně dopadl i jeho velký kamarád Miloslav Petr.
Necelých pět měsíců poté se Šálově přítelkyni Kamile narodila dcera. Dostala jméno Jaroslava, na památku svého tatínka, kterého nikdy nepoznala. Do jeho rodného Slavičína poté jezdívala na prázdniny, po roce 1968 emigrovala do Austrálie.
Jaroslav Šála po válce obdržel Československý válečný kříž 1939 a v roce 1991 byl in memoriam povýšen na plukovníka. Od roku 2004 jeho památku ve Slavičíně připomíná pamětní deska na budově Komerční banky. V těchto místech kdysi stával jeho rodný dům.
„Patřil mezi neambiciózní druh lidí. Nikam se netlačil, netoužil po kariéře, ale spíše cítil potřebu týmu. Plachost až stydlivost v něm vypěstovaly skromnost až pasivitu,“ vzpomínal na něj legendární letec František Fajtl.
„Byl velmi oblíbený, protože ve své nenáročné povaze rád pomáhal druhým. Nikdy se nevyhýbal práci, nebyl pohodlný a sebenáročnější úkol ho nevzrušoval. Byl typem poctivě pracujícího a spolehlivého dělníka nebe.“
